Subscribe
Po volbách v Německu se hodně mluví o úspěchu krajní pravice. Konzervativní CDU sice postoupila a bude schopna sestavit vládu, ale volební úspěch zastavila radikálně pravicová AFD.
Je však třeba také poznamenat, že vládnoucí němečtí sociální demokraté se vydali prudce zpět a že to potvrzuje tendenci, kterou pozorujeme i ve zbytku Evropy. Politická levice nemá odpovědi na otázky, které v současnosti charakterizují evropskou politiku. A když dostanou příležitost vládnout, selžou.
V Německu se sociální demokraté pod vedením Olafa Schultze vrátili z 25,7 procenta hlasů ve volbách v roce 2021 na 16,4 procenta v roce 2025. Po pouhých několika letech vlády tak voliči jasně ukázali, co si o německých sociálních demokratech myslí. V Británii vládnou labouristé. Ale to proto, že se toryové po 14 letech vlády rozpadli a že britská pravice je rozdělena mezi tradiční pravicové torye a jejich vyzyvatele Reformu UK. Je však třeba poznamenat, že labouristická vláda je již nyní krajně nepopulární a v průzkumech veřejného mínění se těší rekordně nízké podpoře voličů. V průzkumu provedeném ve dnech 23. a 24. února se 22 % Britů vyslovilo pro labouristy, zatímco dvakrát více jich podporuje jednu ze dvou konzervativních stran – toryové 22 %, Reform UK 25 %.
Ve Švédsku vládli v letech 2014 až 2022 švédští sociální demokraté. Ve volbách v roce 2022 na svých volebních plakátech prohlašovali, že „Švédsko má na víc“. Strana tak víceméně otevřeně přiznala, že její politika byla pro Švédsko špatná. Voliči s tím zřejmě souhlasili a zvolili pravicovou vládu. Poslední socialistický prezident Francie François Hollande vládl v letech 2012 až 2017. Ve svých ambicích snížit nezaměstnanost selhal natolik, že ani nekandidoval na znovuzvolení. Místo něj se stal prezidentem podnikavý Emmanuel Macron, který se sám rozešel se Socialistickou stranou a vytvořil vlastní centristické politické hnutí.
Základním problémem pro politickou levici v Evropě je, že dějiny právě teď volají po konzervativním přenastavení západní společnosti. Evropa potřebuje politické vůdce, kteří se dokážou vypořádat s nelegální migrací, kteří berou vážně kriminalitu a kteří se odváží znovu začít mluvit o evropské kultuře a identitě. Kromě toho potřebujeme politické vůdce, kteří se odváží postavit proti centralizačním tendencím, jež vidíme z Bruselu. Evropská ekonomika nyní zaostává. A pokud máme věřit všem klasickým národohospodářským teoriím o tom, jak se vytváří bohatství, je zapotřebí méně regulace a více svobody pro evropské podniky, pokud chceme držet krok s Asií a USA.
Evropa proto potřebuje vyváženou kombinaci hodnotového konzervatismu a tržního myšlení. My Evropané musíme být sami sebou, ale musíme být také vynalézaví a konkurenceschopní. Kultura, identita, právo a pořádek, tradice, ale také tržní hospodářství. To vše je zapotřebí. A sotva to mohou napravit levicové strany. Což mimo jiné tak jasně ukazuje politický vývoj v Německu v poslední době.
Bohužel si musíme přiznat, že i pravicové strany ztratily svou cestu. Ukázalo se, že toryové ve Spojeném království nejsou schopni vypořádat se s migrací po brexitu, a proto nyní ztrácejí podporu Reformního Spojeného království. Křesťanští demokraté v Německu se také otevřeli příliš velké neregulované migraci a rozhodli, že největší evropská průmyslová země by měla postupně ukončit veškerou jadernou energetiku. Ve Švédsku – zemi, kterou níže podepsaný dobře zná – to byla podobně tradiční pravicová vláda, která na počátku roku 2010 deregulovala migraci a uvolnila kontrolu nad tím, kdo do země vstupuje.
V těchto třech zemích byly pravicové vlády potrestány voliči. Problém voličů však spočívá v tom, že levicové vlády, které místo toho dostali, se ukázaly jako neschopné řešit problémy, které lidé chtěli vyřešit. A to jednoduše proto, že řešením problémů, které nyní v Evropě máme, není socialismus, sociální demokracie nebo jiná forma levicového radikalismu, ale konzervativní pravicová politika. Ukažme si na několika příkladech proč.
Socialisté milují veřejné vlastnictví. Proto také milují veřejnou správu. Včetně správy financí. A zde má systém EU, který měl kdysi fungovat pouze jako zóna volného obchodu, tendenci plnit úkoly ekonomické levice. Když totiž EU začne prostřednictvím fondů Corona a dalších nástrojů přerozdělování zdrojů řídit, do čeho mají evropské ekonomiky investovat svůj kapitál, hrozí, že ekonomika ztratí efektivitu. Pokud se investoři a průmyslníci začnou více zajímat o přístup k penězům z dotací než o investování vlastního rizikového kapitálu, pak tržní ekonomika nebude fungovat tak efektivně.
Socialisté a levičáci obecně (zejména ekologové) také milují morální ukazatele. Politika musí vstoupit do hry a realizovat rovnost, sociální spravedlnost a klimatickou chytrost. Politika tedy musí zasáhnout a zajistit, aby ekonomika fungovala v souladu s levicovou etikou. Je samozřejmě rozumné, aby i podnikatelská sféra svým způsobem přispívala ke společenskému pokroku a k nezbytným ohledům na životní prostředí. Pokud však levicoví politici chtějí do tohoto procesu příliš zasahovat a kontrolovat podnikatelský svět, v konečném důsledku to bude stát za to, pokud jde o konkurenceschopnost a prosperitu. A toho jsme právě teď svědky. Potřebujeme uvolnit tržní sílu, místo abychom ji zatěžovali ještě většími regulacemi.
Boj proti sociálním „nespravedlnostem“ je také v DNA levice. To sociálnědemokratickým vládám velmi ztěžuje řešení strukturálních společenských problémů, které vznikají nebo se přinejmenším prohlubují v důsledku rozsáhlého přijímání uprchlíků. Ve Švédsku přišla v roce 2020 pozornost budící zpráva podnikatelské organizace „Entreprenörskapsforum“, v níž se ukázalo, že část švédské populace, která se narodila mimo hranice Švédska, má mnohem nižší míru soběstačnosti než průměrný Švéd. Hovoříme zde o „míře zaměstnanosti“ a „míře soběstačnosti“. To znamená, že lidé, kteří mají zaměstnání, se přesto nemohou uživit, protože plat nestačí na životní náklady a na náklady na případné děti. A nízká míra soběstačnosti se týkala především všech migrantů, kteří přišli do Švédska z Blízkého východu a Afriky:
„V roce 2016 byla míra zaměstnanosti osob narozených v tuzemsku (včetně osob narozených v severských zemích) 89 %, zatímco míra soběstačnosti činila 73 %. Odpovídající údaje pro osoby narozené v Africe činily 68 procent, resp. 38 procent, a pro osoby narozené na Blízkém východě 56 procent, resp. 36 procent. To znamená, že míra soběstačnosti je u některých skupin osob narozených v zahraničí zhruba o 30 procentních bodů nižší než u osob narozených v tuzemsku.“
To jsou problémy, které lze řešit omezením druhů přistěhovalectví, což zcela zjevně vede k ekonomickým problémům. Ale také prováděním nové a náročnější hospodářské politiky. Pokud by existovaly jasnější požadavky na soběstačnost pro pobyt ve Švédsku, bylo by možné tato čísla zvýšit. Tedy méně odpovědnosti pro veřejnost a více pro samotného jednotlivce.
Tyto reformy však evropské levicové strany nejsou schopny provést. Uvízly ve své zastaralé ideologické rétorice, kdy by politika měla především usilovat o nápravu nespravedlnosti. Politickou obchodní myšlenkou levice je zastavit nespravedlnost a toto myšlení znemožňuje vznášet požadavky, které je třeba vznášet, aby bylo lidem umožněno přistěhovat se a aby jim bylo umožněno zůstat.
Není vůbec divné, že evropské levicové strany v současnosti buď prohrávají volby, nebo se stávají nepopulárními. Potřebujeme něco úplně jiného, než je politika, kterou chtějí vidět. Potřebujeme tržní hospodářství, posílení evropské identity, reformu migrační politiky a především skutečné přijetí odpovědnosti za naši společnou budoucnost.