Subscribe
Nedávná studie vypracovaná stranou ECR s názvem „Balancování mezi ambicemi a realitou. A Sober Examination of Challenges in the EU’s Green Transition“ si klade za cíl vrátit debatu zpět do realistického a objektivního rámce, založeného na faktech a politické, hospodářské a průmyslové realitě Evropské unie.
Co možná v tuto chvíli chybí, je právě „střízlivost“ analýzy uvedená v podtitulu studie.
V kontextu, kdy je cílem stigmatizovat, aniž by byly prozkoumány všechny prvky daného jevu, je užitečné se zastavit a zamyslet se nad údaji a očekáváními členských států, než se zakotví za postoji a zásadami, které nemusí nutně reprezentovat zájem občanů Evropské unie.
Cílem této studie je proto posoudit Zelenou dohodu EU (a také zelený přechod v širším smyslu) tím, že se pokusíme zaměřit na rovnováhu, kterou je třeba nalézt mezi ambicemi stanovených cílů a praktičností toho, co dokument požaduje. EVROPSKÁ ZELENÁ ÚMLUVA Po předběžné dohodě s Evropským parlamentem, které bylo dosaženo v dubnu 2021, schválila Rada dohodu v květnu 2021.
Zelená dohoda ukazuje prstem na změnu klimatu a zhoršování životního prostředí, které představují velmi vážnou hrozbu pro evropský i globální ekosystém.
Smyslem dokumentu je přeměnit země Unie v moderní, konkurenceschopnou a efektivní ekonomiku, zejména v oblasti zdrojů a surovin.
Konkrétně – jak se snad stalo mantrou a charakteristickým znakem evropské zelené dohody – si klade za cíl snížit do roku 2030 čisté emise skleníkových plynů nejméně o 55 %, přičemž se berou v úvahu výchozí úrovně z roku 1990.
Kromě toho se má Evropa do roku 2050 stát prvním klimaticky neutrálním kontinentem podle zásady klimatické neutrality, a to i prostřednictvím výsadby tří miliard stromů ve všech členských státech.
Za tímto účelem Evropská komise předložila celou řadu návrhů na transformaci evropského hospodářství a společných politik v oblasti energetiky, dopravy a klimatu.
Stanovena je také zásada, že hospodářský růst by měl být oddělen od využívání zdrojů a pozornost by měla být věnována všem oblastem Unie, aniž by byly opomíjeny ty, které jsou okrajovější a chudší z hlediska průmyslu nebo zdrojů.
Co se týče financování, nelze nezmínit, že přibližně třetina z 1,8 bilionu EUR investic plánu obnovy NextGenerationEU bude spolu se sedmiletým rozpočtem EU financovat evropskou zelenou dohodu. OBRANA PŘÍRODY NEJDE PŘES EKOLOGICKÉ FONDY Ekologie je nepochybně pilířem konzervativního myšlení v Itálii i v Evropě.
Mluvit bez podrobné analýzy a bez znalostí o zelených domech, elektromobilech a průmyslové přestavbě není nic jiného než do očí bijící příznak bezuzdného ideologického driftu vnucovaného levicí.
Pro nás je pojem biodiverzity, stejně jako důležitost kontaktu člověka s přírodou, hodnotou a součástí dědictví, které hodláme chránit, pečovat o něj a předávat ho budoucím generacím.
Proto tento fenomén a všechny jeho aspekty nelze podceňovat.
Dosažení takto důležitých cílů v oblasti klimatu musí být proto především udržitelné, přičemž pojem „udržitelnost“ zde chápeme v nejširším slova smyslu, který zahrnuje environmentální, ekonomické a dokonce i sociální aspekty.
Na tuto klikatou cestu nás nemohou zavést ideologické přístupy bez jakéhokoli analytického základu, cíle, které se zdají být nedosažitelné, a zcela nepřiměřená zátěž pro občany a podniky.
Od „šťastného degrowthu“ Serge Latouche rychle směřujeme k „nešťastnému degrowthu“ Green Deal napsanému evropskou levicí.
Cílem konzervativního světa musí být nutně navrácení debaty k realitě a analýze.
Pevné body, z nichž je třeba znovu vycházet, abychom se pokusili změnit pravidla a vytvořit podmínky, které skutečně ochrání naše životní prostředí a učiní naši ekonomiku udržitelnou, ale také konkurenceschopnou na mezinárodní scéně. JAK SE DOSTAT NA SPRÁVNOU CESTU?
Cesta, která může členské státy EU dovést ke skutečné a udržitelné zelené politice, není snadná.
Debatu, jak již bylo zmíněno, podkopávají a téměř monopolizují ideologické postoje, které chtěla evropská levice v posledních letech vtělit do pravidel, předpisů a cílů, které jsou všechno možné, jen ne uskutečnitelné.
Naopak, aby se člověk udržel nohama na zemi, měl mít na paměti jednoduché zásady subsidiarity a proporcionality, které jsou již dostatečně ošetřeny v zakládajících smlouvách Evropské unie.
Uplatnění těchto dvou zásad na úvahy a politiky v oblasti životního prostředí by vrátilo členské státy do centra diskuse.
Tímto způsobem by to byly národní vlády, které by nastínily a rozhodly o nejlepších strategiích (pro vlastní ekonomiku a společnost) k dosažení cílů v oblasti klimatu.
Průmyslové cíle a specifika různých kontextů nemohou být opomenuty, jak se to stalo tím, že byly obětovány ideologii.
Jak si klade za cíl studie zveřejněná stranou ECR, je třeba zdůraznit hospodářské a regionální rozdíly při provádění Zelené dohody.
To znamená akceptovat a identifikovat potřebu cílené podpory pro hospodářsky zranitelné regiony, které nemohou zůstat pozadu kvůli cílům, které jsou pro ně nedosažitelné.
Současně je třeba vyhodnotit strategie financování EU, jejichž cílem je určit určitý druh ročního investičního rozdílu spolu s inovativnějšími řešeními k jeho odstranění.
Přístup v této oblasti musí být vyváženější a skutečně sladit klimatické cíle s ekonomickou realitou členských států: jen tak lze hovořit o spravedlivém a inkluzivním přístupu, jakož i o spravedlivém přechodu pro všechny členské státy EU. DOPRAVA, INVESTICE A BEZPEČNOST Dekarbonizace (cíl, který je rovněž součástí evropské Zelené dohody) je jistě cílem, který je třeba sledovat, počínaje různými způsoby dopravy a investicemi především do udržitelné městské mobility.
Změna tváře mobility ve městech tak může skutečně přispět k dosažení cílů v oblasti klimatu.
Zároveň je však třeba přijmout opatření i z makroekonomického hlediska, například rozhodnout o oddělení všech investic členských států do ekologických politik od výpočtu poměru deficitu k HDP.
To nemá za cíl zkreslit nebo „nafouknout“ výkonnost národních ekonomik, ale spíše dát větší váhu (z ekonomického hlediska) zeleným iniciativám, o nichž státy rozhodují samostatně.
Rovněž z ekonomického hlediska musí být možné čerpat z evropského rozpočtu pomocí prostředků na obnovu a zabezpečení degradovaných nebo ekologicky ohrožených území.
To je jediná skutečná politika prevence ekologických katastrof, která má smysl.
Na druhé straně je bezpodmínečně nutné přezkoumat iniciativy, jako jsou ty, které se týkají tzv. zelených domů: v tomto případě musí být ochrana zaměřena na zájmy evropských občanů, kteří vlastní nemovitosti.
Energetická účinnost našeho stavebního fondu může a musí být realizována, ale postupně a udržitelným způsobem, a to i prostřednictvím pobídek a podpory ze strany Evropské unie. PRŮMYSLOVÁ STRATEGIE, RŮST A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Bezuzdná zelená ideologie bez brzd a dodržování reality nesmí zpomalit růst průmyslových odvětví strategické povahy.
Stačí si jen uvědomit, jakého absolutního významu nabyl v posledních letech průmyslový sektor související s obranou.
Potřebujeme proto společné nástroje na evropské úrovni, které zajistí tyto druhy průmyslových priorit strategické povahy tak, aby nepoškozovaly zájmy Evropské unie.
Mezi nimi nelze opomenout automobilový průmysl, pro který je zásadní dosáhnout zrušení zákazu výroby automobilů s endotermickým motorem od roku 2035.
Opětovné nastartování automobilového odvětví musí projít zásadou technologické neutrality, nikoliv narušováním zájmů národních ekonomik, ale naopak investicemi do všech alternativních paliv – nejen do elektromobilů -, rozvojem řetězce biopaliv, a tím ochranou všech podniků spojených s tímto odvětvím.