Národ Romana Dmowského

Polský konzervativní státník Roman Dmowski, jemuž Polsko do značné míry vděčí za svou současnou nezávislost, napsal v roce 1927 esej „Církev, národ a stát“. Text je rozdělen do pěti podobně dlouhých kapitol.

V první z nich autor obhajuje, že zednářská tradice započatá v 18. století v jeho době končí. Francouzští, angličtí a američtí svobodní zednáři usilovali o zničení náboženství (zejména římskokatolického), aby osvobodili jednotlivce, ale podle Dmowského také obránci náboženství chybně chápali své povinnosti.

Strategií svobodných zednářů je vštěpovat náboženskou apatii, která má pro národ zásadní význam, protože jeho jedinci se stávají materialisty a vláčí se životem bez jasného cíle a pevné víry, natož aby obětovali svůj egoismus. Kromě toho je náboženská tradice přerušena, a proto se nebude předávat dalším generacím národa.

Druhá kapitola se zabývá rozdíly mezi katolickými a protestantskými národy. Dr. Dmowski však začíná popisem moderního národa jako pokračování klasických národů, které byly podporovány křesťanstvím a římskou církví pod jednotnou vírou.

V konkrétním případě Polska náš autor obhajuje, že to nebyly hodnoty, ale donucení ze strany státu ve spolupráci s církví, co spojovalo předkřesťanské kmeny. Po staletích práce se vytvořily silné rodiny. Zmínka o rodinách ve struktuře národa je velmi zajímavá i klasická.

Za pozornost stojí i jeho zmínka o protestantské reformaci. Protože taková náboženská revoluce vedla k roztříštěnosti, jediným způsobem, jak udržet jednotu, bylo posílení panovnické moci. Prof. Dmowski se o něm nezmiňuje, ale vidíme zde moderní pojetí suverenity Jeana Bodina.

Dalšími prvky určujícími podstatu národa jsou jeho etnické kořeny, staletí existence státu a společná víra.

V době Dmowského, ale můžeme to říci i dnes, převládají protestantské národy a jejich ekonomický systém, kapitalismus. Osvobození od duchovní nadvlády Říma uvolnilo národní egoismus. Polský politolog v tom vidí zlom v pojetí křesťanských národů, které se vyvinulo ve středověku.

Třetí kapitola se zabývá výskytem nacionalismu v katolických zemích na konci 19. století (Maurras ve Francii, Corradini v Itálii, Popławski v Polsku). Dmowski vysvětluje, že katolíci se ocitli mezi dvěma možnostmi: buď se zdržet obrany proti útokům protestantů, jako byl Bismarckův útok na Polsko, a pouze morálně takové útoky odsoudit, což se rovná zbabělosti, nebo na národní egoismus protestantů odpovědět analogickým egoismem katolických národů, což však znamená nerespektování křesťanských zásad.

O deset let později než Dmowski odsoudil takové pojetí národa papež Benedikt XV. ve své slavné encyklice „Mit brennender Sorge“.

Čtvrtá kapitola vysvětluje roli náboženství (tj. římské církve) v životě národů a států. Dmowski odráží liberální myšlenku, že církev se musí omezit na učení víry, ale zapomíná na smíšené záležitosti ve světských a světských řádech a na povinnost státu řídit se učením církve i ve světských a světských řádech, i když o nich církev vlastně nerozhoduje.

Uznává sice, že „skutečně katolický národ“ musí dbát na to, aby zákony a státní instituce, jejichž prostřednictvím funguje, byly v souladu s katolickými hodnotami, ale klasické pojetí národa spíše znamená, že každý národ musí dbát na to, aby zákony a státní instituce, jejichž prostřednictvím funguje, byly v souladu s učením římské církve.

Vláda obyvatelstva státu (tento termín by Dmowski mohl nahradit pojmem „národní suverenita“) vede ke střetu skupin velmi různorodých vyznání, z nichž každá měla zjevně jasné cíle a aspirace, čímž se organizace vlády a politika státu stává výsledkem boje organizovaných sil, a stát tak již není konzistentním činitelem, který by po delší dobu působil určitým směrem.

Kromě Dmowského by se dalo říci, že moderní stát nepracuje ve směru obecného dobra.

Nakonec polský intelektuál vysvětluje, jaká by měla být politika Polska jako katolické země. Začíná obhajobou svobody vyznání, což je v rozporu s klasickým pohledem na vztah státu a církve, ale pak se obrací zpět k antickému Římu a vidí v něm první přirozenost Polska a druhou přirozenost katolicismu.

Zdroj obrázku: Zdroj: Wydawnictwo Capital