Subscribe
Volby do německého Spolkového sněmu vždy představují zlomový bod pro celý evropský kontinent. Pokud by v nadcházejících konzultacích zvítězilo explicitní či implicitní spojenectví mezi CDU Friedricha Merze a AfD, mělo by to významný a potenciálně revoluční dopad na migrační politiku Německa a EU.
Zpřísnění migrační politiky v Německu
Německo zažívá od roku 2015 migrační politiku, která se vyznačuje výrazným otevřením, zejména pod vedením Angely Merkelové. Rostoucí nespokojenost obyvatelstva s dopady masového přistěhovalectví – od rostoucí kriminality až po tlak na veřejné služby – však debatu posunula směrem k větší restrikci. Friedrich Merz opakovaně kritizoval permisivní migrační politiku a prosazoval návrat k principu selektivity a přísné regulace vstupu. CDU pod jeho vedením již přijala ostřejší rétoriku a do centra svého návrhu postavila koncept „podmíněné integrace“ a účinnější návratovou politiku pro nelegální migranty. Na druhé straně AfD prosazuje ještě radikálnější opatření: uzavření hranic, odstoupení od evropských dohod o přerozdělování migrantů, a dokonce i možnost referenda o vystoupení z některých společných migračních politik EU. Pokud by AfD vstoupila do koaliční vlády nebo měla významný parlamentní vliv, Německo by mohlo přijmout linii mnohem bližší zemím, jako je Maďarsko Viktora Orbána.
Merzových pět bodů k migrační politice
Friedrich Merz nedávno představil pětibodový program pro řízení migrace v Německu a obecněji na evropské úrovni. Zde je jeho shrnutí: 1. Výběr přistěhovalců na základě kvalifikace: Merz navrhuje model částečně inspirovaný kanadským bodovým systémem, v němž je vstup nových migrantů závislý na požadavcích na vzdělání a odbornost, přičemž přednost mají vysoce kvalifikované profily. 2. Posílení hraničních kontrol: Podle Merze by Německo mělo zintenzivnit hraniční kontroly, a to i ve spolupráci s ostatními státy EU, aby se omezil nelegální vstup. Za tímto účelem by bylo nutné více spolupracovat s agenturou Frontex a zvýšit počet vyčleněných pracovníků. 3. Rychlejší azylové řízení: Merz se zasazuje o urychlení procesu posuzování žádostí o azyl, snížení byrokracie a zamezení dlouhých období nejistoty pro migranty i úřady. Jde o to rychle rozlišit, kdo má nárok na ochranu a kdo ne. 4. Efektivnější repatriace: Jedním ze základních kamenů programu je přijetí přísnějších právních nástrojů k rychlému vyhoštění těch, kteří nemají právo zůstat v Německu, zejména pokud jsou zapojeni do trestné činnosti. To zahrnuje závaznější dvoustranné dohody se zeměmi původu a posílenou diplomatickou spolupráci. 5. Integrace na smluvním základě: koncept „podmíněné integrace“ navržený Merzem předpokládá uzavření smlouvy mezi státem a migrantem, v níž jsou pod hrozbou odebrání povolení definovány jazykové, pracovní a behaviorální povinnosti. Jde o kombinaci práv a povinností, která podporuje vědomější začlenění do německé společnosti.
Dopady na evropské úrovni a možná osa s Meloniho vládou
Německo bylo v minulosti hlavní hybnou silou evropské migrační politiky a často fungovalo jako svorník pro přijímání a přerozdělování migrantů mezi jednotlivými členskými státy. Změna kurzu v Berlíně by proto měla okamžitý dopad na dynamiku EU. Německá vláda se silným konzervativním příklonem by mohla: – prosadit revizi Paktu o migraci a azylu schváleného v roce 2023, což by zkomplikovalo mechanismy přerozdělování migrantů a připravilo půdu pro více možností odmítnutí a navracení. – Podporovat militarizaci vnějších hranic EU, podporovat posilování agentury Frontex a rozšiřování dohod se třetími zeměmi s cílem zastavit migrační toky ještě před jejich příchodem do Evropy. – Nové vymezení úlohy Itálie a dalších středomořských zemí, které by se mohly ocitnout s větší vahou při řízení migračních toků, pokud by Německo snížilo své relokační kvóty. V této souvislosti by mohla vzniknout osa s italskou vládou Giorgie Meloniové, která vždy zastávala tvrdý postoj k imigraci, zejména pokud jde o ochranu námořních hranic. Spojenectví mezi Římem a Berlínem v oblasti restriktivnější politiky by mohlo změnit poměr sil v Evropské radě, což by se mohlo projevit i na rozpočtových politikách týkajících se řízení migrantů a budoucích dohod o relokaci. Vláda CDU-AfD by neprošla bez odporu. Na jedné straně by se proti takovému prudkému obratu oproti éře Merkelové postavily progresivní sektory německé politiky a část občanské společnosti, což by se projevilo možnými demonstracemi a protesty. Na druhé straně by se Evropská komise a některé členské státy, například Francie a Španělsko, mohly pokusit omezit německý vliv na tuto dokumentaci tím, že by se snažily zachovat inkluzivnější přístup. Restriktivnější Německo by však mohlo upřednostnit vznik společné fronty se zeměmi střední a východní Evropy, jako je Maďarsko, Polsko a Česká republika, a upevnit tak euroskeptický blok v otázkách migrace. To by mohlo zvýšit vnitřní napětí v EU a dále otestovat odolnost Unie. Pokud by Merzova CDU a AfD zvítězily v nadcházejících volbách do Bundestagu, mohlo by Německo projít prudkým obratem ve své migrační politice a rozhodujícím způsobem ovlivnit směřování EU. Merzův pětibodový program a případné sblížení s pravicovými vládami v jiných zemích, jako je italská vláda Giorgie Meloniové, by mohly přetvořit řízení migračních toků na restriktivnější bázi se zaměřením na přísné hraniční kontroly, nižší relokační kvóty a rychlejší repatriační postupy. V takovém případě by EU čelila novému vnitřnímu napětí s jasným kontrastem mezi členskými státy, které jsou více nakloněny přijímání, a těmi, které jsou více nakloněny uzavírání. Skutečnou neznámou bude, zda se tímto posunem podaří zlepšit účinnost migračního systému a uklidnit voliče jednotlivých zemí, nebo zda naopak ještě více prohloubí již existující rozpory uvnitř kontinentu.