Subscribe
Dvě dnešní zprávy nás nutí zamyslet se nad konkurenceschopností evropské ekonomiky a evropských podniků. Na jedné straně Euroactiv informuje, že konzervativní premiér Fiala a další politici v České republice varují, že pokud Brusel neustoupí a nezachová – nebo dokonce nerozšíří – své „klimatické ambice“ a cíle úplné dekarbonizace evropské ekonomiky, jsou včera zveřejněné dokumenty o Paktu čistého průmyslu bezcenné.
Jinými slovy, evropský průmysl nepotřebuje být „čistý“, ale ziskový a produktivní. Protože, jak Fiala naznačil, prosazování agendy 2030 a Zelené dohody se zvýšeným financováním a investicemi do obrany skutečně není slučitelné. 
Víme však, že inovace a investice ve vojenském průmyslu mají velmi příznivý vliv na průmysl civilní, ať už v oblasti námořní dopravy, letectví, lékařského výzkumu nebo jaderné energie.
Na druhé straně BBC zveřejnila několik článků, v nichž uvádí, že hlavní akcionáři společnosti British Petroleum žádají vedení společnosti o změnu investiční politiky. Akcionáři v zápalu revoluce zdravého rozumu, kterou prosazuje nová Trumpova administrativa (odchylující se od agendy Pařížské dohody nebo Světové zdravotnické organizace), poukazují na to, že cílem každé společnosti nebo komerční organizace je vydělávat peníze, generovat ziskovost, růst a zaměstnanost; a ne stát se nástrojem pro provádění klimatické politiky vlád a mezinárodních organizací. Což je zdravý rozum.
V jiném článku BBC uvádí, že nejen BP, ale i další energetický gigant, společnost Shell, se rozhodly zvýšit investice do fosilních paliv, ropy a plynu, a obnovit tak rovnováhu mezi těmito zdroji energie a obrovskými investicemi do nových, dražších a méně výnosných zdrojů energie.
V tom spočívá zdravý rozum: nepoškozovat akcionáře, vytvářet bohatství a ziskovost a směřovat k novým energiím tempem výzkumu a inovací – jak to Evropa vždy dělala – a ne tempem, které určují byrokraté v Bruselu nebo takzvané zainteresované strany, nevládní organizace, nátlakové skupiny a mezinárodní agentury.
Společnosti musí mít svůj vlastní program, kterým nemůže být zbídačování, degrosperita a zkáza. Dobrý příklad. Dobrá zpráva. Doufejme, že to vydrží.
Od roku 2005 se velké severoamerické a evropské společnosti domnívaly, že jejich řídicí, výdajové a investiční programy nebo jejich náborové a personální politiky by mohly nebo měly být prováděny s akceptováním pokynů, pravidel a instrukcí vlád, mezinárodních organizací nebo nátlakových skupin.
Například šílené politiky zaměstnanosti, které zaváděly povinné kvóty pro správní rady, představenstva, technické týmy nebo obecně pro pracovní sílu. Nejprve pro ženy. Pak pro rasové menšiny; nakonec pro takzvaný kolektiv LGBTIQ+ (ad infinitum).
To má za následek zvýšení nákladů a regulací, protože všechny regulace jsou pro společnost samy o sobě nákladem; ztrátou talentů, zvýšenou absencí a ztrátou motivace. Pokles ziskovosti. 
Podobně tomu bylo i v případě klimatických předpisů, které zakazovaly určitá paliva nebo ukládaly přísné úpravy výrobních procesů, jež si vyžádaly velké investice. A nezáleží na tom, zda šlo o dotace nebo granty. Po cestě mnoho podniků zaniklo. Dotační politika si však navíc vynucuje zvyšování daní nebo veřejného dluhu, s čímž souvisí rostoucí fiskální tlak na podniky, který také způsobil ztrátu reálného výkonu pro kapitalistického podnikatele a platů pro zaměstnance.
Chybný keynesiánský model, který nás přivedl k hospodářskému kolapsu a který je třeba zvrátit. Noví politici s novými nápady a podniky, které dělají to, co nikdy neměly přestat dělat. To je jediná možná cesta vpřed.