Subscribe
Během tohoto týdne jsem mohl intenzivně sledovat rozpravy v Evropském parlamentu. Nejen hlasování o nové Komisi Von der Leyenové II. Také hlasování a rozpravu o novém rozpočtu EU. V této věci nic nového. Výsledek evropských voleb z loňského května se v otázce rozpočtu nijak zvlášť neprojevil, protože Evropská lidová strana se na poslední chvíli rozhodla uzavřít dohody se skupinou socialistů a liberálů, k níž se (alespoň pokud posloucháte projevy) hlásí skupina Evropských konzervativců a reformistů. Evropská lidová strana ani neusilovala o jinou většinu, a to s ECR, Patrioty pro Evropu nebo malou skupinou suverenistů. Dvě nejdůležitější oblasti evropské politiky – společná zemědělská politika a společná azylová a přistěhovalecká politika – jsou opět nejvíce zasaženy. Komise ani Evropský parlament se samozřejmě nevzdaly klimatické hysterie Evropského zeleného paktu (nyní nazývaného spravedlivý a čistý přechod), který snižuje, omezuje a podmiňuje částky, jež mají dostávat zemědělci a chovatelé hospodářských zvířat (kteří jsou již tak zadušeni nekalou konkurencí zahraniční produkce); nevzdaly se ani toho, že imigrační politika je založena na pomoci a dotacích na „správu“ hranic. Téměř 200 miliard eur. Rozpočet, který pohlcují úroky z dluhu fondů nové generace; prostředky, které se v mnoha případech a v mnoha zemích (např. zejména ve Španělsku) staly ohniskem politické a hospodářské korupce; a především se nedostaly k Evropanům; tedy k zaměstnancům, živnostníkům a drobným podnikatelům, ale pouze ke státní správě a velkým podnikům. Všichni Evropané však musí platit vyšší úroky z půjček, které se nedostaly do jejich kapes. O nákladech pro daňové poplatníky nikdo nemluví, s výjimkou několika poslanců Evropského parlamentu, jako je Zijlstra. Pravdou je, že dohody bylo dosaženo v časných ranních hodinách. Velmi běžná forma vyjednávání v Evropském parlamentu: dohoda vyčerpáním. Rada byla rozdělena, několik zemí ji odmítlo kvůli její expanzivní povaze a zvýšeným výdajům. A také Evropský parlament.
Draghiho zpráva byla v mžiku vyhozena do koše. Draghi navrhl 800 miliard eur ročně. Nebyla splněna ani čtvrtina této částky. A především, vzhledem k nárůstu tzv. dluhové služby, bylo rozdělování prostředků prováděno podle levicových ideologických kritérií, a nikoli podle skutečných potřeb Evropanů a především kompetencí orgánů Unie. Stačí se podívat, jak v projevech v Evropském parlamentu byli s konečným výsledkem nejvíce spokojeni socialisté a zelení. Lidovci jej hájí a zdůrazňují – například – mírné zvýšení výdajů na obranný výzkum, konzervativci jej hájí také, i když ve velmi kritickém duchu, což je jedině správné, protože hlavními protagonisty nejsou evropské firmy. Škrty v zemědělství nebo v souvislosti s Evropským zemědělským záručním fondem kritizuje jak levice, tak vlastenci. Je zřejmé, jak upozornila Isabel Benjumeaová, členka Lidové strany, že každý rozpočet je politickou volbou. A tak musíme konstatovat, jak jsem uvedl na začátku tohoto článku, že v této oblasti nedochází k žádnému novému vývoji. Vše zůstává při starém. Zdá se, že instituce Unie neslouží Evropanům, ale spíše politikám, které by podle názoru byrokratických elit v Bruselu měly být prováděny bez lidové podpory a někdy dokonce proti požadavkům našich občanů: větší bezpečnost, více a lepší hraniční kontroly, obrana primárního sektoru a konkurenceschopnosti evropských podniků, což je jediný způsob, jak ochránit evropského pracovníka.