Subscribe
V roce 2001 přijala Rada Evropy Evropskou úmluvu o ochraně audiovizuálního dědictví, podle níž je pohyblivý obrazový materiál nedílnou součástí evropského kulturního dědictví a měl by být chráněn pro budoucnost.
Úmluva popisuje pohyblivý obraz jako formu umění i jako záznam naší minulosti, tedy s kulturními, vědeckými a výzkumnými možnostmi.
Pohyblivý materiál zahrnuje jak kinematografická díla, tak jiné záznamy na jakémkoli médiu, jejichž jedinou podmínkou je zprostředkování dojmu pohybu.
V důsledku toho zahrnuje televizi, ale nikoli rozhlas.
Hlavním nástrojem ochrany je povinnost ratifikačních zemí uložit materiál patřící k jejich audiovizuálnímu dílu, který byl vyroben nebo koprodukován v dané zemi.
Zákonná úschova zaručuje existenci alespoň kopie produkce a navíc obnovu jejího materiálu, aby byl uchráněn před znehodnocením.
Depozit domácích produkcí náležejících každé zemi po vstupu úmluvy v platnost je povinný.
Úmluva však podporuje i dobrovolné uložení, například u zahraničních produkcí a pohyblivých obrázků vyrobených před přijetím úmluvy.
Dobrovolné uložení se vztahuje také na pomocný materiál, jako je technický materiál vzniklý při výrobě (v.gr. natáčecí zařízení), předměty související s šířením a využíváním pohyblivých obrázků (v.gr. plakáty).
Navzdory povinnému charakteru zákonného uložení rozhodují ratifikující země s konečnou platností o tom, co je jejich vlastním audiovizuálním dědictvím.
Takové rozhodnutí by nemělo být svévolné nebo diskriminační.
Jedná se však o implicitní uznání toho, že audiovizuální dědictví je nejprve národní a poté evropské, jako kombinace příslušných národních dědictví.
Depozitní materiál musí být původní nebo materiál, z něhož lze rekonstruovat původní kvalitu.
Archivní subjekty mohou být veřejné nebo soukromé, ale nesmí je ovládat nikdo, kdo se v mediálním sektoru zabývá převážně výdělečnou činností.
Nad rámec této úmluvy přijala Rada Evropy protokol o ochraně televizní produkce, a to z důvodu její prakticky všeobecné dostupnosti, množství a její role jako zrcadla všech odvětví a aspektů společnosti.
Televizní tvorba nezahrnuje pohyblivý obrazový materiál přenášený na individuální vyžádání a interaktivní pohyblivý obrazový materiál, to znamená, že protokol se nevztahuje na služby videa na vyžádání (VOD) a platformy pro sdílení videa (VSP).
Vzhledem k rostoucímu významu produktů VOD, multimediálních a interaktivních produktů se na ně vztahují ustanovení úmluvy, nikoli však protokol.
Televizní produkce rovněž podléhá zákonnému depozitu, ale protokol zemím výslovně umožňuje hodnotit, vybírat nebo odebírat vzorky těch produkcí, které považují za součást svého audiovizuálního dědictví.
V případě jiných produkcí (například kinematografických) je toto zohlednění implicitní, nikoli však explicitní.
Lze zde spatřovat méně vyčerpávající kvalitu zákonného depozitu pro televizní produkci.
Provozovatelé televizního vysílání mohou vystupovat jako depozitáři, pokud je tak země určí, a to buď pro jimi vysílanou produkci, nebo, pokud s tím obě strany souhlasí, pro produkci jiných provozovatelů televizního vysílání. To představuje další rozdíl mezi televizní produkcí a jinými formami pohyblivých obrazů, zejména kinematografií, jejichž archivní orgány mohou být soukromé, ale nemohou být kontrolovány nikým, kdo se v mediálním sektoru zabývá především výdělečnou činností, jako je tomu u provozovatelů vysílání.
Úmluvu dosud ratifikovalo pouze osm členských států Evropské unie (Chorvatsko, Francie, Německo, Maďarsko, Litva, Lucembursko, Polsko a Slovenská republika), z nichž protokol ratifikovaly pouze čtyři (Francie, Německo, Litva a Slovenská republika).
Ještě před touto úmluvou a protokolem přijala Rada Evropy Evropskou úmluvu o kinematografické koprodukci z roku 1992 na podporu evropské kinematografie prostřednictvím kulturní spolupráce.
Tato předchozí mezinárodní dohoda se těší mnohem širšímu ratifikačnímu statutu a zahrnuje všech 27 členských států Evropské unie.
Zdroj obrázku: Městský úřad v Brně: Zdroj: Trypadvisor