Subscribe
Olympiáda 2024 měla být pro Macrona a Francii ukázkou jejích organizačních schopností a zároveň důkazem, že velké akce lze pořádat s naprosto ekologickou vizí.
V to alespoň doufali Pařížané.
Bohužel se však zdá, že se něco pokazilo.
Již zahajovací ceremoniál vzbudil mnoho kontroverzí, a to jak kvůli odvážnému a nepříliš elegantnímu vyobrazení „Poslední večeře“ od Leonarda da Vinciho s mužem s plnovousem, ale oblečeným jako žena, a špatně definovanou postavou se žlutým plnovousem, která provádí pohyby, tak kvůli nedostatečnému ústřednímu postavení sportovců v průběhu celé akce.
Třešničkou na dortu bylo špatné přijetí různých osobností, například italského prezidenta Mattarelly, který byl nucen vyrazit do deště, aniž by mu organizace poskytla dokonce deštník.
(Macron byl samozřejmě v jediné kryté části tribuny klidně v suchu).
Dobře, dejme tomu zahájení, neplánovaný déšť (i když v Paříži prší velmi často), hledání originality a podtrhněme i krásu některých momentů viděných v televizi.
Ale… pak přišel případ Seiny.
Protože právě v pařížské řece byly naplánovány některé plavecké závody, zejména v přespolním běhu a triatlonu, ale objevil se malý, nikoliv bezvýznamný problém: zjistilo se, že Seina je znečištěná a její vody nejsou vhodné ke koupání.
Trapas pro Paříž, vzhledem k tomu, že od roku 2016 bylo investováno 1,4 miliardy eur na to, aby se v Seině a Marně dalo koupat, aby se modernizovaly čistírny odpadních vod, aby se na kanalizační síť napojily bárky a aby se sbíral plastový odpad.
V rámci „projektu Seina“ byla navíc vybudována i záchytná a čisticí nádrž, která sama o sobě stála více než 90 milionů eur.
Zákaz koupání v řece francouzského hlavního města byl zaveden v roce 1923.
O více než sto let později, 17. července 2024, skočila do řeky pařížská starostka Anne Hidalgová a ujistila sportovce i veřejnost, že voda je bezpečná ke koupání.
O měsíc později stačilo několik dní deště, aby se Paříž a Seina vrátily v čase.
Ale přesto, i přes odložení závodů, se vše zdálo být chvilkovým poplachem, a to natolik, že sportovci nakonec mohli sestoupit do řeky.
Výsledek?
Špatné úsudky a spousta špatných pocitů.
Závody se však uskuteční.
Je to všechno?
Vlastně ne.
Ani olympijská vesnice se nevyhnula kritice a jedna z nich se týká tolik propagované udržitelnosti: není zde klimatizace.
Teď je sice hezké, že se dbá na životní prostředí, a v Paříži je menší horko než na jihu Evropy, ale možná se mohlo vzít v úvahu, že pro sportovce, kteří se účastní soutěží, jež jsou mírně řečeno vyčerpávající, je spánek základním prvkem pro obnovu nejen jejich fyzického stavu.
Nutit je spát v horkém prostředí, navíc podle všeho na malých a zdaleka ne pohodlných postelích, bude udržitelné pro životní prostředí, ale ne pro ně.
Ikonická je fotografie italského plavce Ceccona, který spí na trávníku a hledá nějaké osvěžení.
Ani z hlediska jídla, ačkoli má Francie skvělou a tradiční gastronomickou kulturu, nebyla nouze o kritiku. Kvalita jídla se sportovcům nezdála nijak vynikající, a i zde se do popředí dostala udržitelnost na úkor vyvážené stravy: 60 % jídel bylo bez zeleniny a masa.
Dokonce i jedna z hvězd her, britský plavec Adam Peaty, šestinásobný olympijský medailista a stříbrný medailista z Paříže, odsoudil podmínky stravování a dokonce poukázal na přítomnost červů.
Zkrátka to, co mělo být úspěchem, se ukázalo jako bumerang, k velké nelibosti těch, kteří chtěli dokázat, že „udržitelné akce lze pořádat“.
To je samozřejmě pravda, ale existují určité hranice a jednou z nich je například svoboda volby, čím se člověk bude živit.
Ta je v současné době stále nedotknutelná.
Nebo alespoň byla. FeMo