Opětovné čtení Willmoore Kendall

Willmoore Kendall je označován za „nejvýznamnějšího politického teoretika, který se objevil v posledních dvaceti letech od konce druhé světové války“.[1] Ať už se o tuto výsadu dělí s dalšími konzervativními osobnostmi, jako je Russell Kirk nebo Mel Bradford, stojí za to připomenout si učení, které nám všem zanechal pět desetiletí po své smrti.

Na rozdíl od Russella Kirka a Clintona Rossitera Dr. Kendall zdůrazňuje konzervativní závazek k přirozenému právu. Připomeňme, že podle svatého Tomáše Akvinského je přirozený zákon účastí rozumného tvora na věčném zákoně, kterým Bůh plánuje a řídí všechny své tvory, aby směřovali ke své vlastní dokonalosti.

Náš autor přirovnává konzervativce k tradicionalistům v dané společnosti: Konzervativci jsou nositeli otcovských principů, na které se lze spolehnout, že se budou bránit nikoliv změnám jako takovým, ale změnám ve směru, který je v rozporu s otcovskými principy nebo je zakazuje.

Podle Dr. Kendalla proto může u tradicionalisty nebo konzervativce skutečně dojít ke změně nebo úpravě zásad, i když je k tomu třeba. (i) na základě obecného souhlasu, (ii) v přísném souladu s postupy stanovenými původními zakladateli a (iii) ve směru, který není v rozporu s těmito původními zásadami nebo jimi není zakázán.

Tento třetí prvek je velmi důležitý, protože tradice, jak ji přijímají konzervativci jako profesor Kendall, nakonec vyžaduje více než jen procedurální podmínky pro změnu nebo vývoj; existuje také materiální požadavek, který vyžaduje sladění výsledku změny se stavem věcí před touto změnou nebo úpravou. Mohli bychom dodat, že se tím staví do protikladu tradice a revoluce, organický vývoj a laboratorní experimenty, pomalý pokrok a sociální inženýrství.

Dr. Kendall uznává ústavní konsensus, jehož prostřednictvím lid vyjadřuje svou identitu a smysl pro historii. To však konzervativci opět nestačí; bude také požadovat, aby obsah dohodnutý v rámci takového ústavního konsensu v zásadě odpovídal dědictví či intelektuálnímu odkazu týchž lidí.

Takové intelektuální dědictví zahrnuje především uznání, že Bůh je svrchovaným vládcem jak národů, tak i jednotlivců, kteří k těmto národům patří. Tato první charakteristika je v rozporu s jacobinismem, který byl nastolen v roce 1789, a jeho dědicem, laicismem, jak jej známe dnes.

Prof. Kendall dodává, že ústavní konsensus musí uznávat nejen Boha, lidské bytosti a národy, ale také zprostředkující společenství, jako jsou rodiny nebo sdružení, které stát nemůže neuznat. Demokracie navíc není cílem sama o sobě, ale má hodnotu jako prostředek k dosažení spravedlnosti.

Vláda většiny přináší stabilitu, ale je také potřeba etického respektu. Pouhá většina nestačí. Dr. Kendall souhlasí s citátem Anatola France: „Hloupost opakovaná třiceti šesti miliony úst není o nic menší hloupostí“. Většina nemůže odporovat realitě; profesor Kendall uvádí dva příklady, aby se v tomto bodě postavil na stranu Anatola France: většina nikdy nezruší gravitační zákon nebo nesníží hodnotu π z 3,14.

Dále kritizuje Johna Locka za to, že zastává stejnou zásadu, že jednotlivec je povinen podřídit se rozhodnutí většiny a nechat se jí uzavřít. Kendall se přiklání spíše k Platónovi a trvá na tom, že než se pokusíme o nějaké politické rozhodnutí, musíme mít jasno v etice.

Zejména v Platónově dialogu Kritón se profesoru Kendallovi zdá být jasné, že ne všichni občané jsou povinni poslouchat všechny státy, ale že za daného typu státu, kde se dodržují zmíněná pravidla, existuje ze strany občanů naprosto jasná povinnost poslušnosti.

[1] Willmoore Kendall Contra Mundum, edice Nellie D. Kendall, New Rochelle, 1971, str. 9. Shrnutí myšlenek Willmoora Kendalla, jak je uvedeno v tomto článku, je převzato z téhož zdroje.

Zdroj obrázku: Zdroj: Univerzita v Dallasu.

The text was translated by an automatic system