Palestinští mírotvorci na Islandu

Island je dlouhodobě jednou z nejmírumilovnějších zemí na světě. Je obklopena severním Atlantikem a je tak daleko od ostatních zemí, že nikdy nepocítila potřebu vytvořit vlastní armádu. Vzdálenost byla obranou tohoto malého národa, jehož počet obyvatel se po staletí pohyboval kolem 50 000. Jediný skutečný útok na ostrov se odehrál v roce 1627, kdy arabští piráti ze dvou severoafrických měst, Salé a Alžíru, přepadli jižní a východní část Islandu, zabili asi 50 lidí a asi 400 jich přivedli do svých domovských měst, kde je prodali jako otroky. (Nakonec se jich po zaplacení výkupného vrátilo asi 50.) Island byl sice za druhé světové války okupován, nejprve Brity a poté Američany, ale v případě Britů to bylo s tichým souhlasem a v případě Američanů na základě zvláštní dohody. Nyní se však zdá, že Arabové jsou zpět, tentokrát jako žadatelé o azyl z palestinských území.

Falasteen Abu Libdeh vítá útok Hamásu

9. října, dva dny po barbarském útoku Hamásu z Gazy na Izrael, kdy byly znásilňovány ženy, vojáci stínáni a kojenci zabíjeni v pecích, byly do islandské státní televize pozvány tři ženy, aby o tom diskutovaly. Jedna z nich, Dilja Mist Einarsdottirová, byla přirozenou volbou na post předsedkyně zahraničního výboru islandského parlamentu. Další účastnice, Magnea Marinosdottirová, je aktivistkou za palestinsko-arabskou věc, ale vystupuje jako odbornice na Blízký východ, kde pracovala pro Červený kříž a OSN. Třetím účastníkem byl palestinský Arab žijící již desítky let na Islandu, Falasteen Abu Libdeh. Vlastní a vede společnost, která vydává certifikáty o rovném odměňování žen a mužů. V televizním pořadu tak zazněly dva hlasy palestinsko-arabské věci, žádný hlas Izraele a jedna osoba se účastnila oficiálně. Většinu Islanďanů však šokovalo prohlášení palestinské Arabky Falasteen Abu Libdehové, že útok Hamásu vítá.

Při útoku Hamásu bylo zabito 1 200 Židů – největší počet Židů zabitých během jednoho dne od dob holocaustu – a více než 200 Židů bylo zajato jako rukojmí. Izraelské obranné síly samozřejmě vstoupily do Gazy a začala válka. Ostatní severské země se od té doby snaží zachránit z Gazy své vlastní občany (především palestinské Araby, kteří v severských zemích získali azyl, ale vrátili se do Gazy, aby tam žili). V Gaze však nežijí žádní (nebo jen někteří) islandští občané. Po vypuknutí války však hlasitá islandská skupina podporující palestinsko-arabskou věc požadovala, aby Island poskytl azyl přibližně 100 osobám spřízněným s palestinskými Araby, kteří se již na Islandu nacházejí. To je zhruba stejný počet neobčanů, jaký se z různých důvodů snaží zachránit všechny ostatní severské země dohromady. Island má přibližně 390 000 obyvatel, zatímco ostatní severské země mají celkem 27 milionů obyvatel. Jinými slovy, 390 000 lidí by mělo přijmout tolik palestinsko-arabských žadatelů o azyl, kolik je 27 milionů lidí bez občanství! V loňském roce 2023 totiž Island přijal tolik palestinských Arabů jako ostatní severské země dohromady a na palestinsko-arabskou věc přispěl v přepočtu na obyvatele více penězi než ostatní severské země a pravděpodobně i kterákoli jiná země. Po příjezdu na Island mají palestinsko-arabští žadatelé o azyl stejná sociální práva jako islandští občané, včetně práva na bezplatnou školní docházku pro děti, bezplatnou zdravotní péči a v případě potřeby sociální bydlení.

Nové požadavky místo vděčnosti

Nelze říci, že by palestinští Arabové a jejich islandští příznivci projevili velkou vděčnost za mimořádnou pomoc, která jim byla dosud poskytnuta. Každý den jsou někteří poslanci parlamentu zaplavováni e-maily, v nichž jsou označováni za vrahy dětí, protože nedělají dost pro válku v Gaze. Před místem zasedání islandské vlády se pravidelně scházejí protestující, kteří požadují, aby příbuzní palestinských Arabů, kteří již na Islandu pobývají, byli okamžitě vyvezeni z Gazy. Palestinští Arabové a jejich islandští příznivci na měsíc proměnili náměstí před budovou parlamentu ve špinavý kemp, aniž by si předem vyřídili potřebná povolení a nelegálně odebírali elektřinu z nabíjecí stanice. Levicová většina v reykjavícké městské radě neudělala nic, stejně jako policie. (Stany byly nakonec koncem ledna sundány.) Na jednom z jejich plakátů stojí: „Svoboda pohybu je právo každého, zůstaneme tady, budeme bojovat. Bojovat? Na mírumilovném Islandu je to poněkud zlověstné. Protestující vylezli na sochu Jona Sigurdssona, uctívaného vůdce islandského boje za nezávislost v 19. století, a mávali palestinskou vlajkou. Totéž udělali se sochou krále Kristiána IX., který dal Islandu v roce 1874 (kdy byl ještě dánskou závislostí) liberální ústavu.

Protestující se zaměřili zejména na předsedkyni zahraničního výboru Dilju Mist Einarsdottirovou. Byla považována za osobu, která nemá dostatečné sympatie k palestinsko-arabské věci. Když například sledovala fotbalový zápas se svým desetiletým synem, obtěžoval ji aktivista, neznámý filmař jménem Lukka Sigurdardottir. Muž, který se 12. února účastnil protestního shromáždění před budovou parlamentu, hodil na auto Dilji Mistové, která vyjížděla z garáží budovy, velký a ostrý kámen s kroupami a křičel na ni nadávky, dokud ho neodvedla policie. (Policie odmítá sdělit jeho jméno, a to i předsedovi parlamentu.) Je příznačné, že nikdo z nejhlasitějších zastánců palestinsko-arabské věci, včetně radikálních feministek Magney Marinosdottirové, Semy Serdarogluové a Helgy Kressové, tento útok na Dilju Mistovou neodsoudil. Tyto feministky nemají co říci ani k hromadnému znásilňování izraelských žen při útoku Hamásu 7. října nebo k systematické diskriminaci žen v Gaze, kterou Hamás po léta provádí.

Útok na ministra zahraničí

Asi nejpozoruhodnější incident se odehrál na setkání, které 8. prosince 2023 uspořádal Institut mezinárodních vztahů Islandské univerzity u příležitosti 75. výročí Deklarace lidských práv OSN. Úvodní projev měla pronést předsedkyně vlády a vůdkyně levicové Strany zelených Katrin Jakobsdottirová, ale na poslední chvíli jej zrušila, pravděpodobně proto, že ji její levicoví přátelé předem varovali před tím, co se chystá. Další osobou, která se na setkání nedostavila, byla ředitelka Institutu mezinárodních vztahů Pia Hanssonová, pravděpodobně také proto, že věděla, co se chystá. Pia několik dní předtím podepsala prohlášení o válce v Gaze, kde nebyl zmíněn barbarský útok Hamásu na Izrael, ale kde byl Izrael obviněn z kolonialismu, genocidy a etnických čistek, zatímco islandští akademici byli vyzváni k bojkotu izraelských akademiků. Když se ministr zahraničí Bjarni Benediktsson, předseda středopravicové Strany nezávislosti, chystal pronést úvodní projev, přiběhla k němu protestující Katrin Hardardottirová, která pracuje jako překladatelka, a hodila po něm třpytivou bombu (jak je vidět na fotografii výše). V tu chvíli se několik protestujících zvedlo ze sedadel, zvedlo transparent a jedna z nich, zpěvačka Margret Kristin Blondalová, vykřikla několik neslušných slov. Když se ministr zahraničí pokusil posadit, byla na něj hozena další třpytivá bomba. Poté předseda správní rady Institutu mezinárodních vztahů, profesor Gudmundur Halfdanarson, který vše sledoval s otevřenými ústy a v naprosté bezradnosti, schůzi zrušil. Nijak však nereagoval na skutečnost, že ředitel institutu a dva jeho zaměstnanci před několika dny podepsali prohlášení podporující Hamás. Ministr zahraničí neměl žádnou ochranu, protože Island je dlouhodobě považován za bezpečné místo, a to i pro kontroverzní politiky. Policie se následně vyjádřila, že osobní bezpečnost ministrů bude po tomto incidentu přezkoumána.

Možná je to nepodstatný, ale z historického hlediska jistě zajímavý fakt, že dědečkové dvou hráčů tohoto minidramatu, Pia Hanssonová a Gudmundur Halfdanarson, byli dva z 27 Islanďanů, kteří byli na počátku 30. let 20. století vyškoleni v sovětských revolučních táborech. Thoroddur Gudmundsson, Piin dědeček, a Jafet Ottosson, Gudmundurův dědeček, přijeli do Moskvy na podzim roku 1930. Výcvikové tábory byly přísně tajné a frekventanti měli krycí jména: Thoroddur byl „Otto Stein“, zatímco Jafet „Dan Mengel“. Islanďané se stejně jako ostatní frekventanti učili marxismu-leninismu a dějinám ruské bolševické strany, ale také zacházení se zbraněmi, organizování stávek a pouličních nepokojů, špionáži a tajné komunikaci (kódování a dekódování, psaní neviditelným inkoustem atd.). Thoroddur opustil Moskvu v roce 1932. Stal se rybářem na severu Islandu a v letech 1942-1945 byl poslancem za socialistickou stranu ovládanou komunisty. Na rozdíl od Thoroddura se Jafetovi v Moskvě nedařilo a na jaře 1931 byl poslán zpět na Island, kde si našel práci jako pekař. V roce 1932 byl odsouzen za účast na dvou násilných nepokojích v Reykjavíku, které zorganizovali komunisté. Při nepokojích bylo těžce zraněno několik policistů. V roce 1946 byl Jafet jedním z účastníků útoku na ministra zahraničí Bjarniho Benediktssona (jmenovec a prastrýc ministra zahraničí Bjarniho Benediktssona) před sídlem Strany nezávislosti.

Sledujte peníze!

Islandské veřejné mínění je poměrně vstřícné k palestinským Arabům, kteří jsou všeobecně považováni za utlačovanou a obtěžovanou menšinu. To se však může změnit v důsledku drzého chování palestinských Arabů na Islandu a jejich příznivců. Lidé si také začínají klást otázky ohledně štědré pomoci, kterou Island a další severské země poskytly orgánům Gazy. Tyto peníze nebyly řádně vyúčtovány, což vyvolává podezření, že část z nich mohla být použita na financování teroristických aktivit Hamásu. Když vyšlo najevo, že nejméně dvanáct zaměstnanců UNRWA, Agentury OSN pro pomoc a práci s palestinskými uprchlíky na Blízkém východě, se přímo podílelo na útoku Hamásu na Izrael 7. října, ministr zahraničí Bjarni Benediktsson přes chabé protesty svého koaličního partnera, Levicových zelených, odložil vyplacení ročního příspěvku Islandu pro UNRWA. Mnohem více zaměstnanců UNRWA údajně aktivně pracuje pro Hamás. Pomoc UNRWA pozastavila řada dalších zemí, včetně Spojených států, Spojeného království, Kanady, Německa, Francie, Itálie, Švédska, Finska, Nizozemska a Švýcarska.

Další zajímavou finanční otázkou, o níž se na Islandu diskutuje, je sbírka, kterou uspořádali někteří aktivisté na financování vysvobození těch palestinských Arabů z Gazy, kteří mají na Islandu příbuzné, a mají tedy nárok na povolení k pobytu. Uvádějí, že vysvobození každého Araba z Gazy stojí přibližně 5 000 amerických dolarů. Otázkou však je, na co jsou tyto peníze určeny. Zdá se pravděpodobné, že přinejmenším část z nich byla použita na uplácení představitelů Hamásu nebo egyptských úředníků. Islandské zákony však úplatky zcela zakazují, a to bez ohledu na to, k jakému účelu – dobrému či špatnému – mají sloužit. To by měla vyšetřit islandská policie, která se však rozhodla být ve všem, co se týká protiizraelských aktivistů, zcela pasivní. Pravděpodobně je to považováno za příliš citlivé téma. Ale jak by řekla Gertruda Steinová: Zákon je zákon je zákon…

Konec Idyly

Veřejné mínění na Islandu se možná začíná měnit i z jiného důvodu, možná ne zcela spravedlivého. V ostatních severských zemích je míra kriminality přistěhovalců z palestinských území vyšší než u jiných menšinových skupin. Některé nedávné incidenty na obvykle klidném Islandu nejsou výjimkou. Například v polovině února musela policie zasahovat, když se v Reykjavíku poprali dva muži s noži. Ukázalo se, že jde o palestinské Araby, kterým byl udělen azyl. Více než to: Jeden z nich, který měl platný řecký pas, byl v říjnu 2022 vyhoštěn z Islandu a do Řecka ho doprovázeli tři policisté, protože byl považován za hrozbu. Tři policisté se 12. října vrátili na Island. Ale jen o den později, 13. října, se tentýž palestinský Arab vrátil na Island, a protože Island je v schengenském prostoru, mohl se tam dostat! Jedním z důvodů tohoto neobvyklého až fraškovitého průběhu událostí je skutečnost, že některé letecké společnosti létající na Island odmítají islandským úřadům předem poskytnout seznamy cestujících, ačkoli mají zákonnou povinnost tak učinit. Kromě toho byli v polovině února ve Slovinsku zatčeni dva palestinští Arabové, kteří byli zaregistrováni jako žadatelé o azyl na Islandu a obviněni z obchodování s lidmi. Dále se uvádí, že v roce 2023 tvořili 80 % osob vzatých do vazby na Islandu cizinci. Ve stejném roce tvořili cizinci 28 % osob uvězněných ve vězení. Objevují se také nejasné a nepotvrzené zprávy o případech znásilnění, do kterých měli být zapleteni palestinští Arabové, ale policie odmítá poskytnout jakékoli informace o původu údajných pachatelů.

Takové incidenty a už vůbec ne takové fámy samozřejmě nelze použít k odsouzení palestinských Arabů jako celku. „Neznám metodu, jak vypracovat obžalobu proti celému národu,“ řekl správně Edmund Burke. Jsem si jist, že mezi palestinskými Araby je stejně mnoho dobrých mužů a žen jako mezi jinými skupinami, národy a národnostmi. A malé palestinské dítě by mělo být milováno a mělo by o něj být pečováno stejně jako o malé židovské dítě nebo malé islandské dítě. Problémem však zůstává, že v kultuře palestinských Arabů není násilí odsuzováno tak silně jako na Islandu, ženy a menšiny nemají stejný respekt a tvrdá práce není tolik ceněna. Nebylo bez následků, když arabské státy odmítly integrovat Araby z palestinských území a místo toho je po generace držely v uprchlických táborech.

Starý Island

Snad nejvíce poučný byl nedávný incident na Islandu, kdy Islandský symfonický orchestr považoval za vhodné, aby při koncertu slavného houslisty Vadima Gluzmana na začátku února neprozradil, že je Izraelec (který v mládí hrdě sloužil v izraelské armádě). V programu bylo pouze uvedeno, že se narodil na Ukrajině. Nebylo to samozřejmě nic dramatického. Cizinci, kteří čtou o incidentech palestinských Arabů na Islandu, si pravděpodobně myslí, že jsou bezvýznamné. Zatím se nic vážného nestalo. Některým z nás se však stýská po starém klidném Islandu, kde ministři vlády nepotřebovali žádnou ochranu a kde bylo v pořádku oznámit, že na koncertě hraje Žid.