Páteř „populismu“

„Mnozí mladí lidé nejsou xenofobní, ale jejich životy jsou nejisté, říkají odborníci v souvislosti s krizí v oblasti bydlení a zdravotní péče.“ Tak začíná nejnovější článek v deníku The Guardian (nebesa vědí, že jich je mnoho), který se snaží vysvětlit hlasování ve všeobecných volbách, které se minulý měsíc konaly v Nizozemsku. Zejména vítězství Geerta Wilderse a jeho politické strany. Pro starší média (nebo alespoň pro jejich nejvýznamnější procento) platí, že pokaždé, když vyhraje strana proti otevření hranic, musí být v názvu uvedeno „populismus“ a důvody vítězství musí zahrnovat mnoho nuancí, s výjimkou slona v místnosti – imigrace. Někdy je to krize bydlení, jindy „ruské vměšování“. Někdy je to 4chan a „meme kultura“ v kombinaci s násilnými videohrami. Jindy za to může ekonomika. Je to „odmítnutí bohatých elit“ nebo „hlasování proti sociálním opatřením pro chudé“. Ale nikdy, nikdy to není imigrace. Alespoň ne pro tolik z nich.

Pro evropské občany však vypadá situace jinak. A dokonce i oficiální veřejné vnímání organismu Unie to dokazuje. Podle Eurobarometru je od roku 2017 hlavní a největší starostí evropských občanů přistěhovalectví, politika otevřených hranic, o které se příliš nediskutovalo, ale která byla spíše velmi prosazena na začátku islámské migrační krize v letech 2015-2016. Od té doby se 58 % občanů EU domnívá, že „integrace“ selhala (Nota bene: Evropská komise to tak neprezentuje. Chlubí se, že „42 % lidí věří, že byla úspěšná“. Síla slov…). Imigrace dodnes zůstává vedle války na Ukrajině a s ní spojené inflace nejsilnějším tématem od jejího počátku. Není to žádná raketová věda, je to prostý statistický fakt. Lidé se obávají dvou hlavních věcí. Jeden je mimo hranice Evropské unie (takže moc měnit vlákna reality prostřednictvím politických akcí je relativně malá) a jeden je <na> hranicích Unie a uvnitř nich. To je imigrace.

Proč tedy takový rozdíl v prezentaci? Abych nebyl špatně pochopen: zdravotnictví, ceny bydlení, ekonomika a další otázky jsou skutečně velmi důležité. Nicméně „páteř“ „populistického“ vzestupu zůstává taková, jaká byla vždy. Imigrace. Hromadné přistěhovalectví. Bagatelizováním jeho významu se dědičná média snaží, aby evropský občan zapomněl, že na počátku všeho v roce 2015 byli lidé, lidé se jmény a příjmeními, lidé patřící k určitým politickým stranám…, kteří tento jev podporovali.

Někdy, když tato skutečnost začne být příliš vyhrocená, se mediální aktéři, kteří podporují zavedené politické strany, pokoušejí propagovat světonázor, v němž je odmítání islámských (a některých migrantů afrického původu) způsobeno určitou formou zaníceného etnonacionalismu. Velká část populace se ukazuje jako rasistická už ze své podstaty. A i když v Evropě skutečně existují některé okrajové organizace a osoby, které podporují rasismus, jejich počet je pravděpodobně historicky nejnižší.

Pokud se zeptáte běžného zastánce přísnější migrační politiky (a/nebo relokace), jako hlavní motivy tohoto postoje uvede kriminalitu a enklávizaci. A přinejmenším statisticky mají pravdu. To už není problém vnímání, jako tomu bylo v době, kdy na starý kontinent začaly proudit první vlny migrantů bez dokladů. Mezi těmi, kdo sledují kriminalitu, panuje velká shoda v tom, že islámská migrace tento jev výrazně posiluje.

V roce 2017, 74,4 % krádeží v Německu mají na svědomí migranti. 37 % všech znásilnění a 30 % vražd bylo rovněž připsáno migrantům.. Ještě znepokojivější studie, kterou v roce 2018 provedla švédská státní televize, odhalila, že více než 58 % odsouzených násilníků nebyli občané Švédska. V Dánsku byla kriminalita podle etnicity dokumentována ještě hojněji a výsledky ukazují, že z deseti etnik, která jsou nejčastěji odsouzena za trestné činy, pochází osm z muslimských zemí. A tento výčet by mohl být mnohem delší, ale o to nejde.

Rozhovor poskytl France24, politický konzultant Johannes Hillje, který je rovněž autorem nepřehlédnutelné (nebyla ani přeložena) knihy „Propaganda 4.0: jak krajně pravicoví populisté dělají politiku“, vyjádřil zklamání nad tím, že VVD (středopravicová strana Marka Rutteho) „neměla žádnou moc určovat podmínky debaty o Wildersových preferovaných tématech“.

Při vší úctě k Wildersovi je to nerafinované přeceňování jeho politických schopností. Aspekty, které se snaží prezentovat starší média, někdy prostřednictvím hlasů účastníků kampaní a poradců, mají ve skutečnosti mnohem jednodušší vysvětlení. Nebyl to Wilders, kdo udával tón debaty před volbami v Nizozemsku. Byla to společnost. Společnost Wilders prodávala pouze boty správné velikosti pro délku chodidla. Délku nestanovil. V roce 2018 se po velkých vlnách migrantů, kteří přišli z islámských zemí, 39 % Nizozemců vyslovilo pro omezení nebo úplné zastavení tohoto jevu. V předchozím roce získal Wilders ve volbách skromných 13 %. Nedávné průzkumy názorů Nizozemců jsou obtížně dostupné, protože subjektů, které by takový výzkum financovaly, je také málo. Ale logická korelace by říkala, že Wilders tehdy získal třetinu protiimigračních hlasů. Stejná třetina nyní (25 % v parlamentních volbách v roce 2023) by znamenala, že 75 % země je proti tomuto jevu.

Na to by kosmopolitní a moudří (alespoň ve svém vlastním vnímání) centristé či levicoví intelektuálové namítli, že jediné, co se zvýšilo, je schopnost populistů využít procento občanů, kteří jsou proti migraci. Ale to už nemůže být hrubší příklad kognitivní gymnastiky. Takové tvrzení už nelze vyslovit, protože většina „mainstreamových stran“ v posledním roce či dvou přijala (s diskutabilní mírou perfidnosti) protiimigrační postoj ve své politice. Stačí se podívat, jak se EPP snaží napodobit rétoriku prostřednictvím hlasu Manfreda Webera, který se zdá být upřímně přesvědčen, a některých svých národních stran, jako je Forza Italia nebo Španělská lidová strana. Dokonce i některé levicové strany jsou nyní proti otevřeným hranicím, alespoň rétoricky. Overtonovo okno se posunulo.

Proč ale volit „populisty“, když má protiimigrační volič, který má nyní v EU většinu, tak bohatou nabídku? Zde mám dvě odpovědi. Jeden je nevyhnutelný faktor a druhý souvisí s vnímáním autenticity. Především „mainstreamové strany“ zažívají vrchol toho, co můžeme definovat jako erozi důvěry.

Občané, kteří kdysi s nadějí přijímali sliby z volebních kampaní, se nyní na tato ujištění dívají skepticky. K této všudypřítomné nedůvěře přispívá několik faktorů, které utvářejí rozčarované voliče, kteří pochybují o upřímnosti a proveditelnosti politických slibů.

Jedním z hlavních důvodů skepse je historická zkušenost s nesplněnými sliby. V průběhu let byli občané svědky toho, že politici během volebních kampaní dávali velké sliby, ale po nástupu do úřadu je nesplnili. Ať už jde o nesplněné hospodářské cíle, neúspěšné sociální reformy nebo neřešené problémy životního prostředí, občané si zvykli na prohlubující se propast mezi rétorikou a realitou. Toto opakující se téma vyvolává cynismus a nutí voliče pochybovat o skutečném odhodlání politiků plnit deklarované cíle (což by vlastně měli).

Nástup sociálních médií a okamžité komunikace navíc odhalil zákulisní machinace politických kampaní. Občané mají nyní bezprecedentní přístup k informacím v reálném čase, což jim umožňuje kontrolovat každý krok a prohlášení politiků. Tato zvýšená transparentnost zlidšťuje, ale také sráží z piedestalu postavy, které by mohla starší média prodávat jako prozřetelné spasitele. Volný trh spasitelů je volnější než kdy jindy.

A tady přichází na řadu kouzlo autenticity. Jeden z významných aspektů „populistické“ přitažlivosti spočívá v přímočarém a nefiltrovaném stylu komunikace těchto kandidátů. Na rozdíl od svých mainstreamových protějšků jsou tyto postavy často vnímány jako ty, které mluví přímo k obavám běžných občanů, používají jazyk, který je srozumitelný a zbavený politického žargonu, který může politiky od veřejnosti vzdalovat. Tato autenticita v komunikaci posiluje pocit propojení, díky čemuž se sliby zdají být opravdovější a lépe odpovídají realitě, s níž se voliči setkávají.

Zavedeným politickým stranám (zejména v západní Evropě, kde tento fenomén zasáhl nejvíce) nepomáhá ani to, že v Unii (a v jejím okolí) existují hmatatelné příklady siláckého přístupu k této problematice. Stačí se podívat na PiS v Polsku a na Viktora Orbána v Maďarsku (navzdory jeho mnoha chybám). Jejich rozhodnutí důrazně chránit hranice a do jisté míry radikální přísná kontrola se jim vyplatila. Odvážný plán Borise Johnsona na přesídlení do Rwandy (který byl popravdě řečeno mnohem humánnější, než jak ho prezentovaly některé noviny) byl mezi britskými konzervativci populární.

Ano, Manfred Weber má pravdu. Zavedené politické strany se musí smířit s tím, že skutečné řešení problému masové imigrace již nelze odkládat. Jinak se pilíře, které je dosud držely vysoko, pomalu, ale jistě rozpadnou pod nánosy toho, co oni a jejich zastánci v tisku definují jako „populismus“. Jediným problémem Webera je, že ho EPP nechce poslouchat. Ale to je příběh na jindy.