Podivné chování evropských institucí

Existence rozporů mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem Evropské unie je v zásadě fenoménem, který by právníka neměl překvapit; jako různé jurisdikční orgány mohou přijímat různá a dokonce protichůdná rozhodnutí. Dalo by se však očekávat zavedený jasný mechanismus pro určení, který z těchto dvou by měl převládnout, mechanismus akceptovaný všemi. Bohužel, protože tomu tak není v Evropské unii, zdá se zcela jasné, že závažná chyba v jejím právním systému zpochybňuje její velmi závažnost.

Několik vnitrostátních ústavních soudů již skutečně zpochybnilo rozsudky Soudního dvora Evropské unie, jakož i zásadu přednosti evropského práva před právem vnitrostátním, kterou Soudní dvůr vymyslel v roce 1963. Z rozsudku Van Gend & Loos, který je často citován jako předběžné odůvodnění výše uvedené zásady přednosti, lucemburský soud prohlásil, že členské státy omezují svou suverenitu při podepisování Smluv, což je nanejvýš podivné prohlášení, protože ve skutečnosti neexistuje lze nalézt ve Smlouvách.

V rozsudku Costa v. ENEL (15. července 1964) Soud dále uvedl, že „ přednost práva Společenství je potvrzena článkem 189, podle něhož je nařízení závazné a přímo použitelné ve všech členských státech.„. Další trapná dedukce, protože ani závaznost, ani přímá aplikace nutně neurčují prvenství. Nedostatek logiky, nejen právní, ale pouze zásadní, ze strany velkolepě odměňovaných soudců Evropské unie je další vážnou vadou v pevnosti této mezinárodní organizace.

Je pravda, že v souladu s čl. 19 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii rozhoduje její Soudní dvůr o výkladu práva Unie ao platnosti aktů přijatých jejími orgány, ale to mu nezaručuje žádnou přednost.

Na tyto nesrovnalosti přirozeně upozornily různé členské státy. Před Polskem a Maďarskem – národy, které se v poslední době chovaly méně otrocky vůči bruselské kryptokracii – německý Spolkový ústavní soud značně zatížil princip přednosti. Byla to otázka peněz a už víme, že evropské peníze jsou přece jen podstatně řízeny z Frankfurtu, nikoli z Belgie nebo Lucemburska. Stojí za to připomenout, že kdysi krásné město Hessia není jen sídlem Evropské centrální banky, ale ne náhodou také německé federální banky. Když byla vytvořena Evropská centrální banka, aby kontrolovala zmatek v eurech, bylo o tom rozhodnuto v Berlíně a přijato v Bruselu, Paříži a také ve všech ostatních nesmělých evropských kancléřích. Finance Bruselu a celé Unie mají být spravovány patnáct minut autem od kanceláří germánského měnového úřadu.

Na tomto pozadí soudci z Karlsruhe dne 5. května 2020 předložili své rozhodnutí ve věci Weiss, čímž prohlásili, že dvě rozhodnutí orgánů Evropské unie byla ultra vires . a částečně protiústavní, konkrétně ty pocházející od výše uvedené Evropské centrální banky a Soudního dvora Evropské unie o programu nákupu evropského veřejného dluhu. V důsledku toho Německo zpochybňovalo autoritu obou.

Podle německého ústavního soudu nejednala Evropská centrální banka v rámci svých pravomocí, když nakoupila dluhopisy v hodnotě 2,6 bilionu eur, protože operace měla být předem schválena jak německou federální vládou, tak Spolkovým sněmem .. V důsledku toho německý ústavní soud prohlásil, že ani rozhodnutí Evropské centrální banky, ani rozsudek Soudního dvora Evropské unie o schválení transakce by neměly být v Německu provedeny.

Čtenář snadno postřehne tvrdost, kterou rezoluce německých soudců přináší. Právo EU nepostrádá pouze veškerou přednost před německým právem; ale také by se v Německu neměla ani uplatňovat rozhodnutí nejvyšších orgánů Evropské unie.

Navíc byly přiznány i náklady řízení ve prospěch pana Weisse a jeho spolužalobců. Všechny finanční prostředky vynaložené na odměny jejich právníků (šestimístná částka) měly být vzhledem k jasnosti případu podle magistrátů z Karlsruhe vyplaceny z nabuzené státní pokladny Spolkové republiky.

V praxi by se Bundesbanka již neúčastnila programu nákupu dluhopisů Evropské centrální banky; Evropská měnová autorita mohla pokračovat v získávání veřejného dluhu, pokud by si to přála a pokud by jí ostatní národy milostivě umožnily, aby v tom pokračovala, ale v žádném případě s finančními prostředky pocházejícími z Německa. Je zřejmé, že takový scénář by značně omezil manévrovací prostor v Unii.

Němečtí daňoví poplatníci byli nakonec chráněni, protože koupí veřejného dluhu Evropská centrální banka posílá zprávu těm členským státům, které si přejí vzít na sebe více dluhů, s vědomím, že je koupí pokladní orgán Unie. Větší nabídka veřejného dluhu ale snižuje jeho cenu, tedy úrokovou sazbu, za kterou jej musí takto zadlužené národy splácet. To by bylo nejen v rozporu s duchem Maastrichtské smlouvy (která zakazuje Evropské centrální bance přímo nakupovat veřejný dluh od států), ale také se zájmy málo zadlužených zemí, jako je Německo a jejich státní příslušníci.

Kromě toho by se rizika nesplácení přenesla také na německé daňové poplatníky, kteří by je museli nést v rozsahu, v jakém by Bundesbanka byla hlavním přispěvatelem do zůstatku Evropské centrální banky. Oba orgány EU, Evropská centrální banka i Soudní dvůr, se pokusily vzdorovat kritice ohledně státního financování argumentem, že evropský měnový orgán nepřekračuje hranici třetiny veřejného dluhu vydaného žádným členským státem. Ani to však němečtí soudci nepovažovali za dostatečné, jako další ukázku toho, že prvenství je pro ně chiméra.

Po více než ročním zrání, co by se mělo dělat s německým postojem, zaslala Evropská komise 9. června 2021 vládě Spolkové republiky formální sdělení za porušení základních principů unijního práva, konkrétně principů autonomie, přednosti, účinnost a jednotné uplatňování, jakož i respektování jurisdikce Soudního dvora. S Polskem a Maďarskem jsou útoky trvalé, ale zde bylo nutné znovu a znovu zvažovat, jak jednat vůči Berlínu, než bylo rozhodnuto o zahájení řízení.

Web Evropské komise zdůraznil zejména, že rozhodnutím německého ústavního soudu byla porušena zásada přednosti unijního práva. O dva měsíce později vláda, jíž předsedal Olaf Scholz, odpověděla čtyřstránkovým dopisem, ve kterém Německo, aniž by zrušilo rozhodnutí svého ústavního soudu, uznalo principy autonomie, přednosti, účinnosti a jednotného uplatňování práva Unie, jakož i hodnoty vyhlášené článkem 2 Smlouvy o Evropské unii, zejména právní stát.

Navíc vláda semaforu – podle barev svých tří zúčastněných stran – ve svém dopise výslovně prohlásila pravomoc Evropského soudního dvora, jehož rozhodnutí jsou závazná a nelze se proti nim odvolat. Dodal, že zákonnost aktů institucí Unie nepodléhá kontrole ústavnosti německými soudy a lze se proti nim odvolat pouze u Soudního dvora v Lucemburku.

Německá odpověď výslovně potvrdila dodržení povinnosti loajální spolupráce v souladu s evropskými smlouvami a zavázala se využít všech prostředků, které má k dispozici, aby se v budoucnu vyhnula opakování rozhodnutí, jako je rozhodnutí vydané dne 5. května 2020 soud v Karlsruhe.

S takovými prohlášeními se Evropská komise rozhodla o necelé čtyři měsíce později ukončit postup, který tak hluboce zvažovala zahájit proti Německu. Je to v každém případě falešné uzavření, způsob jednání, který se opět ukazuje jako velmi cizí jakékoli logice a právnímu smyslu.

Zaprvé proto, že německá exekutiva se neobtěžovala zpochybňovat svůj Ústavní soud. Právní rámec Spolkové republiky zcela zjevně neumožňuje kancléři zrušit rozhodnutí orgánu vykládajícího Bonn Grundgesetz z roku 1949: ale mohl vydat veřejné prohlášení, aniž by to nechal na Evropské komisi, nepřímo a s příslovečným nedostatkem transparentnosti, který tuto unijní instituci charakterizuje, sdělit malou poznámku, která by oběma stranám umožnila vymanit se z toho zmatku.

Zadruhé proto, že rozhodnutí soudu v Karlsruhe potvrzuje, že zásadu přednosti, tak velkoryse proklamovanou bruselskými úřady, nelze brát příliš vážně nebo dokonce považovat za odpadový papír, v závislosti na konkrétních zájmech a faktické síle příslušného strany v boji. Bruselské řešení této záležitosti působilo vlastně poněkud dětinsky, jako výtka učitele tyranovi, který porušil stejná pravidla, která si méně vlivní kolegové netroufnou ignorovat, a to bez reálných následků a sankcí.

Konečně, protože nic z toho nebylo skutečně právním řešením problému, ale spíše kompromisem mezi Berlínem a Bruselem, možná jednoduše po telefonickém rozhovoru v němčině, protože není divu, že Ursula Gertrude, hlavní nájemce paláce Berlaymont, pochází z Výrobce látek z Brém.

Jorge Martinez a Miguel Toledano jsou poradci v Evropském parlamentu pro Skupinu evropských konzervativců a reformistů.

The text was translated by an automatic system