Subscribe
Evropský deník: Aix-en-Provence
Aix-en-Provence, „město tisíce fontán“, je jedním z nejhezčích a nejpříjemnějších měst ve Francii, ba v celé Evropě.
Je poměrně staré, bylo založeno v roce 123 př. n. l. a ve středověku bylo hlavním městem krásného regionu Provence, který se stal součástí Francie až v roce 1486.
Centrum je malebné, s majestátními budovami, úzkými uličkami a širokými náměstími.
Městské brasserie a venkovní kavárny navštěvovali koncem 19. století dva slavní obyvatelé, Paul Cézanne a Émila Zola, kteří byli spolužáky, a později Ernest Hemingway a jeho přátelé.
Své četné návštěvy Aix jsem si velmi užil.
Ve druhém červencovém týdnu roku 2024 jsem se ve městě ocitl znovu, když jsem přednášel na letní škole, kterou pro dva francouzské think-tanky, IES Europe a IREF, zdatně organizoval profesor Pierre Garello, profesor ekonomie na univerzitě v Aix-Marseille.
Tématem letní školy bylo „Obnovení svobody, abychom se vzdálili chaosu“.
Mezi přednášejícími byli francouzští vědci Jean-Philippe Delsol, Nicolas Lecaussin a Philippe Nemo, britský spisovatel lord Syed Kamal, argentinský ekonom Emilio Ocampo, americký ekonom Nikolai Wenzel a švédský politický teoretik Nils Karlson.
Moje přednáška se týkala významu severského liberalismu pro toto téma.
Severští liberálové
Tvrdil jsem, že v severských zemích existovala silná liberální tradice, což Montesquieu uznal, když v Duchu zákona napsal, že skandinávské národy „byly zdrojem svobody v Evropě, což znamená téměř vše, co z ní dnes mezi lidmi existuje“.
Severské země však byly úspěšné navzdory sociální demokracii, nikoli díky ní.
Třemi pilíři severského úspěchu byly tradice právní jistoty, svobodný obchod a sociální soudržnost.
Tyto pilíře popsali významní severští myslitelé.
Islandský kronikář Snorri Sturluson ve třináctém století ve svých dějinách norských králů jasně vyjádřil myšlenku, že králové nestojí nad zákonem a mohou být sesazeni, pokud poruší implicitní smlouvu mezi nimi a jejich poddanými a zavedou právní nejistotu.
Švédský pastor a politik osmnáctého století Anders Chydenius v brožuře z roku 1765, tedy jedenáct let předtím, než Adam Smith vydal Bohatství národů, obhajoval svobodný obchod a do značné míry samoregulující se ekonomiku.
Dánský pastor, básník a politik devatenáctého století Nikolaj F. S. Grundtvig podporoval národní stát, který pro něj byl hlavně místem spontánní spolupráce v soukromých školách, nezávislých sborech, různých spolcích a dobrovolných sdruženích: právě ta v dlouhém a pomalém procesu vytvářela sociální soudržnost.
Imigrace a federalismus
Ve své přednášce jsem také hovořil o omezeních dvou úctyhodných liberálních myšlenek, o volném pohybu osob přes hranice a o federalismu.
Jak upozornil Friedrich von Hayek v Ústavě svobody, neomezené přistěhovalectví může vést k nelibosti a konfliktům.
Nebyl problém, když Polák odešel za prací do Anglie nebo Islanďan do Dánska.
Pokud by však do Evropy přicházeli lidé z odlišných kultur, kde se neodmítá násilí, nerespektuje se tvrdá práce a utlačují se ženy a menšiny, mohlo by dojít k problémům, což se skutečně stalo.
Druhá liberální myšlenka, federalismus, byla jistě žádoucí, pokud by znamenala hospodářskou integraci, rozšířený volný trh.
Ale „politická integrace“ byla často jen eufemismem pro centralizaci.
Řekl jsem, že je načase oživit zásadu subsidiarity – že rozhodnutí by měla být přijímána co nejblíže těm, jichž se týkají -, která měla být základem evropského práva, ale která byla evropskými institucemi, jako je Evropská komise a Soudní dvůr Evropské unie, ignorována.
Sen o evropské velmoci, Spojených státech evropských, by měl být opuštěn a nahrazen Evropou národních států.
Možným modelem byla Severská rada, která byla fórem pro právní integraci a politickou spolupráci s pouze minimálním vzdáním se suverenity.
Dobrý populismus
Po přednáškách na letní škole následovaly živé diskuse.
Když můj dobrý přítel Nils Karlson polemizoval s populismem, o němž nedávno vydal knihu, a stavěl ho do kontrastu s liberalismem, pronesl jsem několik skeptických poznámek.
Co je to populismus?
V Oxford Learner’s Dictionary je definován jako „typ politiky, která tvrdí, že reprezentuje názory a přání obyčejných lidí“.
Na tom nevidím nic špatného, alespoň ne v liberální demokracii.
Vskutku by se dalo rozlišovat mezi dobrým a špatným populismem.
Například Ronald Reagan a Margaret Thatcherová byli populisty v dobrém slova smyslu: chtěli omezit zakořeněné elity ve Washingonu a Londýně a přenést od nich moc na obyčejné lidi, daňové poplatníky, spotřebitele a voliče.
Oba střídavě používali jazyk naděje a strachu.
Vyjadřovali naději na materiální zlepšení prostřednictvím hospodářského růstu a apelovali na strach, Reagan z komunistické „říše zla“, Thatcherová ze šikanování odborových předáků.
Oba byli obratní političtí podnikatelé, kteří vytipovali a zorganizovali zájmové skupiny, jež je mohly podpořit.
Příkladem může být Thatcherové prodej obecních domů, který jí vytvořil politický elektorát.
Byl to populismus, ale nebylo nic špatného na tom, když se z nezodpovědných nájemníků stali zodpovědní vlastníci (i když samozřejmě zavedené ceny nesměly výrazně narušit trh s bydlením).
Jiným příkladem by bylo, kdyby se státní podniky privatizovaly tak, že by se cena jejich akcií udržela na tak nízké úrovni, že by na tom kupující (kterých by mělo být co nejvíce) téměř jistě vydělali.
Vznikl by tak další politický obvod.
Proč by měl mít všechny nejlepší melodie ďábel?
Špatný populismus
Všichni politici musí být do jisté míry populisty, pokud si chtějí udržet svou práci.
Liberální myslitelé musí navrhovat takové politiky, v nichž se vlastní zájem voličských skupin shoduje se zájmem veřejným.
Mohou jen na vlastní nebezpečí ignorovat „názory a přání obyčejných lidí“, abychom použili slova Oxford Learner’s Dictionary. Karlson má ale jistě pravdu, že existuje i špatný populismus: když demagogové, aby získali hlasy voličů, prosazují ty zvláštní zájmy, které jsou v hrubém rozporu s veřejným zájmem, jako je protekcionismus namísto volného obchodu, a když se snaží vyvolat nenávist k „těm druhým“, podle krajní levice k bohatým a podle krajní pravice k Židům nebo muslimům (přičemž je s podivem, že krajní levice se nyní ve svém antisemitismu vlastně připojila ke krajní pravici).
Archetypálními populisty v tomto smyslu se mohou zdát Lenin a Hitler.
Aby získal a udržel si moc v Rusku, sliboval Lenin rolníkům půdu a mír.
Hitler slíbil Němcům, že se zřekne Versailleské smlouvy, která byla všeobecně považována za nespravedlivou, a vykreslil Židy jako zlovolné a nebezpečné (jak se možná sám domníval).
Možná však Lenina a Hitlera ve skutečnosti nelze považovat za populisty, protože jejich skrytým cílem nebylo dát lidem to, co chtějí lidé, ale spíše to, co chtěli oni sami.
Lenin ve skutečnosti nechtěl, aby rolníci vlastnili půdu, a toužil po světové revoluci, která by rozhodně nebyla mírová.
Také Hitler skrýval před německými voliči své skutečné cíle, zejména likvidaci Židů.
Demagogie
Populismus, o němž Karlson hovoří a který kritizuje, je mnohem méně dramatický než populismus Lenina a Hitlera.
Je to v podstatě demagogie, protiimigrační a protielitářská rétorika, kterou Karlson připisuje politickým stranám, jako je Fidesz v Maďarsku, Národní sjednocení ve Francii, UKIP ve Velké Británii, AFD v Německu, Strana pokroku v Norsku, Lidová strana v Dánsku, Švédští demokraté a Trumpova Republikánská strana.
Karlson má sice v mnoha svých výtkách vůči těmto stranám a jejich vůdcům pravdu, ale některé z nich přesto vnímají čtyři důležité pravdy.
Dvě z nich jsem již zmínil ve své přednášce v Aix.
Jednou z nich je, že mnoho voličů nepřijme masovou imigraci z kultur, které nesdílejí západní důraz na lidská práva, rovnost pohlaví, toleranci, soběstačnost a tvrdou práci.
Druhou pravdou, která se týká členských států Evropské unie, je podobně to, že mnoho voličů nebude akceptovat rostoucí centralizaci EU.
Třetí pravdou je, že obecný argument pro volný obchod může být přesvědčivý a podle mého názoru správný, ale že nemusí plně platit pro Čínu pod vládou komunistů.
Zdá se mi, stejně jako skotskému historikovi Niallu Fergusonovi a mnoha dalším vědcům, že čínští komunisté vedou studenou válku proti Západu.
Rovněž se dopouštějí nekalých obchodních praktik.
Čtvrtou pravdou je, že mnozí voliči nepřijmou absurdity zrušené kultury a bující wokeismus na západních univerzitách a v médiích.
Tyto čtyři pravdy se týkají toho, co voliči ve skutečnosti přijmou.
Samozřejmě bychom měli rozlišovat mezi tím, co je morálně obhajitelné.
Ale možná mají v těchto čtyřech otázkách pravdu „obyčejní lidé“, nikoliv elity v Londýně, Bruselu a Washingtonu.