Předávání údajů mezi USA a EU mezi ochranou soukromí a národní bezpečností

V posledních desetiletích se svět proměnil díky rostoucí digitalizaci a globalizaci dat a tato digitální revoluce vedla také k novým výzvám v oblasti ochrany soukromí a bezpečnosti, zejména při mezinárodním přenosu informací.

Jednou z nejvýznamnějších debat posledních týdnů v oblasti ochrany soukromí a národní bezpečnosti je debata o předávání citlivých počítačových údajů mezi Spojenými státy a Evropou, která zahrnuje regulační, technologické a ekonomické aspekty. Předávání údajů mezi Spojenými státy a Evropou již dlouho upravuje dohoda o bezpečném přístavu (dohoda o ochraně soukromí), ale v roce 2015 Soudní dvůr Evropské unie prohlásil, že tato dohoda nezaručuje dostatečnou ochranu osobních údajů evropských občanů v souvislosti s programem sledování PRISM v USA. V důsledku toho byla dohoda o bezpečném přístavu zrušena, čímž se pro společnosti a uživatele vyměňující si údaje mezi oběma kontinenty otevřela etapa nejistoty.

Následně byl zaveden štít na ochranu soukromí, který měl poskytnout regulační rámec pro bezpečné předávání údajů mezi USA a Evropou, ale i ten se stal terčem kritiky, zejména kvůli obavám z nevybíravého přístupu amerických bezpečnostních agentur k osobním údajům. V červenci 2020 Soudní dvůr Evropské unie také nevyhnutelně zrušil platnost štítu na ochranu soukromí a po tomto již několikátém zamítnutí se předávání údajů mezi společnostmi v USA a v Evropě v případě neexistence zvláštní dohody rozvíjí pomocí alternativních nástrojů, jako jsou standardní smluvní doložky a závazná podniková pravidla, aby se zajistil soulad s evropskými zákony v digitální oblasti, jako je obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR).

Mnozí také zdůraznili potřebu posílit spolupráci mezi USA a Evropou s cílem vytvořit nový regulační rámec, který by řešil otázky ochrany soukromí a bezpečnosti údajů, a za tímto účelem několik organizací pracuje na vytvoření nových dohod, jako je případný „bezpečný přístav 2.0“ nebo „štít na ochranu soukromí 2.0“, které by měly odstranit nedostatky předchozí dohody. Kromě obav o ochranu soukromí a bezpečnost vyvolává předávání údajů mezi USA a Evropou také otázky týkající se suverenity údajů, protože mnoho evropských zemí je stále opatrnějších při předávání údajů svých občanů mimo hranice EU v obavě, že by se na ně mohly vztahovat méně přísné zahraniční zákony.

V reakci na tyto obavy přijaly některé evropské země politiku „lokalizace dat“, která vyžaduje zvláštní ukládání a správu dat v rámci státních hranic. Tento trend vyvolal debaty o slučitelnosti těchto politik se zásadou otevřeného a globálního internetu. Debata o předávání údajů mezi USA a Evropou jasně ukázala, že je třeba najít udržitelné řešení, které by vyvážilo ochranu soukromí a bezpečnost údajů s volným tokem informací. Takové řešení by mělo zohlednit oprávněné zájmy obou zúčastněných stran a zároveň respektovat základní práva jednotlivců.

Možnou a platnou alternativou by mohlo být vyjednání nové transatlantické dohody, která by přímo řešila výtky vznesené proti „bezpečnému přístavu“ a štítu na ochranu soukromí a poskytovala účinná opatření k zajištění ochrany osobních údajů s mechanismy ověřování a odpovědnosti společností zapojených do jejich předávání. Předávání údajů mezi USA a Evropou je složitá a choulostivá otázka zahrnující právní, technologické a geopolitické aspekty. Vytvoření stabilního a pevného regulačního rámce, který bude respektovat základní práva jednotlivců a podporovat digitální inovace, bude mít zásadní význam pro zajištění budoucnosti transatlantického přenosu dat. V době digitalizace se kontrola dat a jejich předávání může stát klíčovou politickou otázkou.

The text was translated by an automatic system