PŘEDNOST NĚMECKÉHO PRÁVA PŘED PRÁVEM EVROPSKÉ UNIE (I)

1. Úvod:

Údajná zásada přednosti práva Evropské unie před všemi právními předpisy jejích členských států zní takto: V případě rozporu mezi vnitrostátním předpisem a závazným nástrojem EU, ať už se jedná o nařízení, směrnici nebo rozhodnutí, má přednost závazný nástroj EU.

Tuto zásadu, kterou vynalezl Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí Costa/ENEL z roku 1964, nedávno zpochybnil německý Spolkový ústavní soud v rozsudku Weiss ze dne 5. května 2020.

Nebudeme se zabývat skutečnostmi, na nichž je tento rozsudek založen, protože jsme se jimi zabývali již v předchozím článku, ale spíše rozebereme právní argumentaci, kterou soud v Karlsruhe koncipoval. Budeme se zabývat zejména tím, do jaké míry považuje zásadu přednosti za platnou, a pokud ano, jaká je její působnost pro členský stát, jako je Německo.

2. Předběžná tvrzení o národním prvenství:

Již ve svém prvním právním vyjádření k přípustnosti ústavní stížnosti osm německých soudců připomíná, že mají pravomoc ověřovat, zda orgány jejich země„dodržují meze stanovené ústavou v souvislosti s členstvím Německa v Evropské unii„.

Již z tohoto odkazu na omezení, která ukládá ústava členského státu, pokud jde o jeho členství v Evropské unii, vyplývá, že právo členského státu nemá přednost před právem prvního; naopak, existuje vnitrostátní předpis – v tomto případě Bonnská ústava, resp. Grundgesetz (Základní zákon) z roku 1949 – který ukládá omezení, která nutně působí, tj. v první instanci nebo s kvalitou přednosti, tedy jménem vnitrostátního práva.

Ve svém druhém právním stanovisku německý Ústavní soud přináší další argumentaci k principu přednosti, tentokrát v souvislosti s Centrální bankou Spolkové republiky, a to Bundesbank nebo Federal Bank: „(…) Bundesbanka se nesmí účastnit jednání orgánů, institucí nebo jiných subjektů Evropské unie, která jsou ultra vires nebo porušují ústavní identitu zaručenou v čl. 79 odst. 3 Ústavy.„.

Jinými slovy, žádná německá instituce, včetně centrální banky, nemůže provádět úkony, které porušují tuto národní ústavní identitu, a to ani v případě, že o nich rozhodly subjekty patřící do Evropské unie při uplatňování práva Unie. Z toho vyplývá, že takové právo nemá žádnou přednost před národní ústavní identitou, která proto funguje na prvním místě nebo s předností.

3. Přednost německého práva stanoveného na vnitrostátní úrovni:

Spolkový ústavní soud nyní přistoupil k meritorní právní argumentaci a nejprve se zabýval tím, co znamená volební právo, které Němci mají při volbě svých zástupců do Spolkového sněmu, dolní komory republiky zřízené v roce 1949.

Soudci z Karlsruhe uvedli, že toto právo „se neomezuje na formální legitimizaci moci ve prospěch (federálního) státu. Právo občanů na demokratické sebeurčení platí i v kontextu evropské integrace. V rámci působnosti čl. 23 odst. 1 Ústavy chrání před zjevným a strukturálně významným zneužitím svých pravomocí orgány, institucemi a jinými subjekty Evropské unie. Rovněž poskytuje ochranu v případech, kdy akty orgánů, institucí a jiných subjektů Evropské unie překračují meze obsažené v zásadách vyhlášených v článcích 1 a 20 základního zákona, které jsou podle článku 79 odst. 3 základního zákona nedotknutelné.“

Nás zajímá zejména tato poslední věta v souvislosti se začátkem argumentace. Právo Němců hlasovat při volbě hlavních národních poslanců je chrání před akty subjektů Unie, které by mohly být v rozporu s ustanoveními dvou článků jejich ústavy, i když by tyto akty mohly být platné podle práva Evropské unie.

Druhou větou tohoto odstavce totiž německý Ústavní soud popírá, že by evropská integrace Německa znamenala, že právo Unie má přednost před„demokratickým sebeurčením“ německých občanů, které se projevuje především jejich právem volit členy Spolkového sněmu, ale formálně se na něj neomezuje.

Jedná se o pilíř rozsudku. I po začlenění Německa do Evropské unie představuje hlavní orgán zákonodárné moci „demokratické sebeurčení“ svých občanů; a to nikoliv čistě formálně, ale i materiální uplatnění jeho kompetencí, v podstatě vnitrostátního práva, má výraznou převahu nad produktem institucí, orgánů, úřadů a agentur Evropské unie.

Vnitrostátní právo, které se projevuje jako právo vyplývající z činnosti Spolkového sněmu, proto nemusí nutně ustoupit právu pocházejícímu od evropských subjektů. Obsah údajné přednosti evropského práva podle nařízení Costa/ENEL je tak zničen, stejně jako všechny jeho unijní judikaturní a doktrinální odnože.

I kdyby evropské subjekty nezneužívaly své pravomoci, jak výslovně uvádějí němečtí soudci, existují oblasti vnitrostátního práva, které mají přednost, neboť tak stanovila národní ústava.

Budeme samozřejmě analyzovat dvě ústavní zásady, které vytvářejí takovou převahu členských států nad oblastí EU. Především by si však čtenář měl uvědomit, že tato přednost vnitrostátního práva je deklarována dvěma vnitrostátními instancemi, a to německou ústavodárnou mocí Spolkové republiky vyjádřenou v jejím Základním zákoně a ústavní judikaturou, jak byla deklarována v Karlsruhe.

4. přednost ve prospěch významné části vnitrostátního práva:

Když německý Spolkový ústavní soud vymezuje oblasti, v nichž má německé právo i bez zneužití ze strany subjektů EU přednost před právem evropským, odkazuje na dva příkazy bonnského Grundgesetz, konkrétně na články 1 a 20.

Článek 1 stručně deklaruje úctu a ochranu lidské důstojnosti a z ní vyplývající uznání lidských práv.

Důsledky takového prohlášení jsou samozřejmě velmi důležité, i když je zde nemůžeme dále rozvíjet. Je však skutečně důležité zdůraznit, že díky třetímu odstavci téhož článku rozšiřuje republikánská ústava na články 2 až 19 povinnost jednat jménem tří složek moci – zákonodárné, výkonné a soudní – což vlastně znamená přednost velmi významné části německé ústavy před evropským právem.

Tedy ve všech záležitostech, které se týkají ochrany nebo rozvoje základních práv podle německého základního zákona. Čtenář pochopí, co to znamená z objektivního hlediska (níže se zmíníme také o subjektivních důsledcích).

Pokud se jedná o jedno z osmnácti ustanovení o základních právech uvedených v této první části bonnského základního zákona, může se německý národ dovolávat přednosti svých ustanovení před ustanoveními orgánů Evropské unie, která se týkají stejných témat.

Svobodný rozvoj osobnosti, života a tělesné integrity; rovnost; svoboda přesvědčení, svědomí, náboženská a ideologická svoboda, svoboda vyznání a účasti v armádě; svoboda projevu a tisku, právo na čest, svoboda vzdělání; ochrana manželství a rodiny, právo a povinnost péče o děti a jejich výchova; právo pokojného shromažďování; právo sdružování; tajemství komunikací; svoboda pohybu a pobytu; právo na svobodnou volbu povolání; nedotknutelnost obydlí; právo na majetek a dědictví; státní občanství a zákaz vydávání; právo na azyl; petiční právo; a všechny otázky týkající se úpravy omezení těchto základních práv – v každé z těchto otázek má německé právo přednost před právem Evropské unie.

Pokud jde o článek 20, ten stručně popisuje základy Spolkové republiky Německo a právo na odpor, které mají proto rovněž přednost před jakýmikoli právními nástroji pocházejícími z nadnárodní Unie.

To především znamená, že federální, demokratický a sociální charakter republiky zřízené v roce 1949 nemůže být dotčen žádným právním nástrojem EU. Vliv na jakákoli práva spolkových zemí, regulace jakýchkoli demokratických prvků nebo postupů a mimořádná šíře sociální sféry, to vše lze při vnitrostátní regulaci považovat za převažující nad jakýmkoli evropským hlediskem.

Tím však důsledky plynoucí z přednosti článku 20 nekončí: volební rozhodnutí a postavení zákonodárné, výkonné a soudní moci jsou rovněž chráněny na vnitrostátní úrovni před jakýmkoli rizikem nadřazenosti EU. Na tomto místě je nevyhnutelné připomenout současný spor mezi orgány v Bruselu a polskou vládou ohledně struktury jejího soudnictví.

Rozsah a význam všech těchto oblastí, v nichž podle rozhodnutí Spolkového ústavního soudu nemá evropské právo přednost před německým, čtenáři neunikne.

To však neznamená pouze to, že vnitrostátní právo má ve všech těchto oblastech přednost před právem EU. Třetí odstavec článku 1 navíc vyžaduje, aby zákonodárná, výkonná a soudní moc členského státu zajistila závaznost jakéhokoli vnitrostátního předpisu upravujícího výše uvedená základní práva, z čehož vyplývá i subjektivní převaha vnitrostátních orgánů zasahujících do této úpravy nad orgány EU z Bruselu.

Konečně, pokud mají ústavní předpisy přednost před jakoukoli formou evropského práva, vyplývá z toho, že Ústavní soud, orgán odpovědný za výklad těchto nadřazených předpisů, by měl mít rovněž přednost před jakoukoli institucí, orgánem, úřadem nebo agenturou Evropské unie, včetně jejího Soudního dvora. A to i v případě, že ji nechce uznat ani kabinet pana Scholze, ani Komise paní von der Leyenové.

[To be continued]

Jorge Martinez a Miguel Toledano jsou poradci společnosti

Evropští konzervativci a reformisté (ECR)