Subscribe
[První část tohoto článku naleznete na adrese
zde
].
5.- Svrchovanost Německa má přednost před předností Společenství:
V prvním z právních důvodů, na jejichž základě německý Spolkový ústavní soud rozhoduje ve prospěch stěžovatelů podle rozsudku Weiss ze dne 5. května 2020, je jasně proklamována zásada svrchovanosti (bod 99). Není divu, neboť tato zásada je ústavně zakotvena v čl. 20 odst. 2 bonnského základního zákona z roku 1949, který zní:
„Veškerá státní moc pochází z lidu. “
Konkrétně se jedná o princip lidové suverenity, který se liší od národní suverenity, kde moc vychází z národa, ačkoli oba mají stejný základ, a to koncept moderní suverenity, který vymyslel francouzský filozof Jean Bodin a definoval jej jako „absolutní a věčnou moc republiky“.
Podle spolkové republiky, která vznikla v Německu po druhé světové válce, je německý lid původním držitelem politické moci, kterou zásadně přenáší na stát – což je mimochodem doktrína, která je v rozporu s křesťanstvím, ale to bychom odbočili od naší analýzy.
Převod moci z lidu na německý stát není definitivní, protože vysílač a příjemce nadále vykonávají politickou moc, i když různými způsoby; ostatně stejný článek 20 odst. 2 bonnského základního zákona pak vysvětluje:
„Tuto moc vykonává lid prostřednictvím voleb a hlasování a prostřednictvím konkrétních orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“
Ačkoli tedy stát disponuje takovou mocí, která pochází od německého lidu, politickou moc stále vykonává německý lid přímo prostřednictvím své účasti ve volbách a nepřímo prostřednictvím aktů zmíněných státních orgánů.
V souladu se zásadou lidové suverenity, jak je stanovena v bonnském základním zákoně, ústavní soudci ve věci Weiss rozvíjejí následující argumentaci:
„[Corresponding to the principle of popular sovereignty] je právo občanů podléhat pouze těm orgánům veřejné moci, které mohou legitimizovat a ovlivnit. “
Příslovce „pouze“ je podle našeho názoru poměrně zásadní, neboť naznačuje, že němečtí občané nepodléhají žádné veřejné moci, kterou by nemohli legitimizovat a ovlivnit.
Je to zcela logické, neboť jako držitelé politické moci podléhají veřejným orgánům, pokud zasáhli do jejich volby, která je tak legitimizována německým lidem a kterou může německý lid nadále ovlivňovat.
A pokud by tyto důsledky principu suverenity ve prospěch německého národa nebyly dostatečně silné, soudci z Karlsruhe dodávají:
„[The principle of popular sovereignty] vyžaduje, aby každý akt orgánů veřejné moci vykonávaný v Německu bylo možné zpětně vysledovat k jeho občanům. “
Proto by v Německu neměl existovat žádný výkon veřejné moci, který by nemohl vycházet z rozhodnutí německých občanů. Můžeme dodat, že v Německu by neměl existovat žádný výkon veřejné moci, za který by německý lid nemohl nést odpovědnost.
Spolkový ústavní soud však ještě výslovně uvádí třetí důsledek, který se týká politické reprezentace, jak vyplývá ze zásady lidové svrchovanosti:
„To zakazuje podřídit občany politické moci, před kterou nemohou uniknout a na kterou v zásadě nemohou mít svobodný a rovný vliv, a to jak pokud jde o jejich zástupce, tak o jejich věcná rozhodnutí.“
Němečtí soudci vysvětlují, že tři výše uvedená tvrzení platí i nadále, pokud jde o Evropskou unii a začlenění Německa do této mezinárodní organizace.
To je skutečně další důležité upřesnění, které dále upřesňuje limity činnosti EU:
„Základní zákon neopravňuje orgány německého státu přenášet svrchované pravomoci na Evropskou unii takovým způsobem, že by Evropská unie byla oprávněna při samostatném výkonu svých pravomocí vytvářet nové kompetence ve svůj prospěch.“
Toto tvrzení je dvojí. Na jedné straně popírá možnost, aby si Evropská unie vytvářela jiné pravomoci než ty, které jí svěřily suverénní členské státy.
Připomeňme, že zásadu přednosti práva EU vytvořil Soudní dvůr Evropské unie svým rozsudkem Costa/ENEL z roku 1964. To sice striktně neznamená vytvoření pravomocí, ale není pochyb o tom, že nepřímo skutečnost, že orgán EU (a nikoliv členské státy) uděluje nadřazenost právu Unie, čímž přisuzuje větší pravomoci jak spoluzákonodárným orgánům Unie (Parlamentu a Radě), tak tomu, kdo je pověřen navrhováním a uplatňováním práva Unie (Komisi), a také nejvyššímu orgánu odpovědnému za výklad práva (Soudnímu dvoru Evropské unie), znamená vytvoření větší pravomoci z jejich vlastního rozhodnutí, tedy nezávisle. Právě to nakonec Ústavní soud v Karlsruhe připomíná, že Evropská unie v souladu s principem lidové suverenity, který hlásá německý základní zákon, nemůže. Rozsudek ve věci Weiss, který se týká svrchovanosti lidu, tak v sobě obsahuje rozsáhlý prvek proti jakýmkoli nárokům na přednost práva EU.
Může se však zdát zarážející, že tentýž rozsudek připouští existenci určitého přenosu svrchovaných pravomocí na Evropskou unii, ovšem pod podmínkou, že tento přenos bude proveden v rozsahu a formě přijaté Spolkovým sněmem.
Hlavní orgán, který vytváří vnitrostátní právní normy, jakož i tyto právní produkty, včetně těch, které obsahují přenos svrchovaných pravomocí nebo fakult, mají proto stále vyšší postavení než legislativní výkon jménem orgánů EU podle takového přenosu.
Z obou těchto důvodů – nemožnosti Evropské unie samostatně vykonávat své pravomoci k vytváření nových pravomocí ve svůj prospěch (včetně nepřímého judikatorního vytvoření zásady přednosti) a podmíněnosti přenosu svrchovaných pravomocí přijetím hlavním zákonodárným orgánem státu – má zásada lidové svrchovanosti v Německu jednoznačně přednost před jakýmkoli nárokem na přednost ve prospěch práva Evropské unie.
6.- Nadřazenost náleží základnímu zákonu a německým národním orgánům:
Podle Spolkového ústavního soudu existují čtyři německé orgány, které kontrolují akty Evropské unie – spolková vláda, již zmíněný Spolkový sněm, Spolková rada (Bundesrat) a samozřejmě samotný Spolkový ústavní soud.
První tři jsou zodpovědné za tři možné způsoby kontroly, a to:
„dohlížet na to, zda orgány, instituce, subjekty, úřady a agentury Evropské unie dodržují tyto předpisy. [Germany’s] evropského integračního programu, neúčastnit se přijímání a provádění opatření, která překračují meze tohoto programu, a v případě, že taková opatření představují zjevné a strukturálně významné překročení pravomocí Evropské unie, aktivně přijímat rozhodnutí, která zajistí soulad uvedeného integračního programu a dodržování jeho mezí.„.
Co se týče německého Spolkového ústavního soudu, ten má rovněž nadřazenost nad subjekty Evropské unie v tom smyslu, že„provádí přezkum ultra vires, aby posoudil, zda jsou splněny výše uvedené požadavky„. Jinými slovy, Weiss připomíná nadřazenost čtyř národních institucí nad každou evropskou instancí. Čtenář si může tuto nadřazenost snadno spojit s výše uvedeným principem lidové suverenity.
Soud v Karlsruhe však výslovně přidává vlastnost politické stavby vytvořené po druhé světové válce:„Nadřazenost ústavy„.
To znamená, že bonnský základní zákon obsahuje ustanovení (a lze tedy vyvodit analogii pro všechny ostatní členské státy), která mají přednost před celou sbírkou předpisů EU, jak byly přijaty v Bruselu a Štrasburku a vykládány v Lucemburku.
Pokud jde o postavení Německa v rámci Evropské unie (a trváme na tom, že je třeba provést nezbytnou analogii se všemi ostatními právně rovnoprávnými členskými státy), zahrnuje tato národní nadřazenost„provádění a další utváření a rozvoj integračního programu tak, aby byly respektovány jeho hranice„.
Bonnský základní zákon tak funguje jako hranice, nad kterou nelze přijímat právo Unie.
Z logiky věci vyplývá, že obsah evropského práva nemůže být v rozporu s vnitrostátním vývojem ústavních předpisů, které mají přednost, nebo je přesahovat.
Trváme na tom, že tyto limity jsou kontrolovány zmíněnými vysokými národními institucemi; a že tyto limity jsou určeny vnitrostátním právem, jak jsme prokázali v článku. první část tohoto článku, které mají proto přednost před akty orgánů EU a případnými důsledky Německa jako členského státu Unie (nebo opět jakéhokoli jiného členského státu).
7.- Vyšší demokratická legitimita potvrzuje národní primát:
Aniž by to byl podle německého Ústavního soudu naprosto nezbytný prvek, Weiss přesto zavádí srovnání mezi demokratickou legitimitou instancí Spolkové republiky a Evropské unie – z čehož vyplývá nadřazenost první z nich i z tohoto hlediska.
Podívejme se na přesné podmínky soudců z Karlsruhe:
„To platí v ještě větší míře, pokud veřejnou moc vykonávají subjekty, které mají jen slabý vztah k demokratické legitimitě.“
Spolkový ústavní soud nepopírá určitou demokratickou legitimitu orgánů EU. Tato legitimita je však „slabá“, což se dále rovná národní převaze ut supra. Rozsudek ve věci Weiss v podstatě spojuje demokratickou legitimitu jménem německého lidu s německou ústavní identitou, která vylučuje přednost práva EU jako předpoklad evropské integrace.
I kdyby byla demokratická kvalita evropských institucí pevněji zakotvena, stále by platily prvky lidové suverenity, kontroly ze strany národních institucí a nadřazenosti bonnského základního zákona. Nedostatek zdravé demokratické legitimity, který soud v Karlsruhe vytýká institucím, orgánům, úřadům a agenturám Evropské unie, však jen potvrzuje druhořadé postavení jejich činnosti ve vztahu k národní úrovni, která je v každém případě na prvním místě.
Z praktického hlediska je jistě žádoucí, aby Evropská komise byla volena rovnostářštějším a transparentnějším způsobem a měla méně byrokratický a tajnůstkářský modus operandi. Takové případné zlepšení by však nemělo rozhodující dopad na nárok EU na právní nadřazenost nad členskými státy.
Určitý respekt vyvolává, když se dočteme, že ještě v roce 2020 musí soud v Karlsruhe poukázat na nedostatky v zastupování jménem orgánů EU. Již ve svém nejznámějším rozhodnutí o zásadě přednosti, rozsudku Solange z roku 1974, němečtí soudci varovali před tím, že orgány EU nemají dostatečnou demokratickou úroveň, kterou Spolková republika požaduje, aby se celý obsah Základního zákona hypoteticky podřídil nadnárodním ustanovením.
Téměř po padesáti letech nejvyšší právní autorita německého národa stále hodnotí kvalitu evropské demokracie jako nedostatečnou. Solangeho předpoklady a skepse ohledně primátu se nezměnily. Z toho lze vyvodit, že Německo, nejbohatší stát Evropské unie, vede v národním euroskepticismu před Polskem, Maďarskem, Rumunskem, Dánskem nebo Nizozemskem, které toto téma rovněž zpracovaly.
8.- Přednost aplikace neznamená přednost platnosti:
Dvakrát v celém rozsudku zmiňují němečtí soudci pojem„aplikační přednost“ (Anwendungsvorrang), který je přiznáván právu Evropské unie.
Ačkoli tyto dva odkazy lze kvalifikovat jako obiter dicta, čtenáře bude zajímat, co z nich vyplývá: byla či nebyla právu EU přiznána přednost?
I kdyby bylo prvenství EU vymyšleno Soudním dvorem Evropské unie jako neoprávněný výmysl, do jaké míry ho Německo přijalo a do jaké míry lze předpokládat, že se ostatní národy cítí být takovým omezením vláčeny, aby přijaly rovné podmínky mezi sedmadvaceti členskými státy?
Rozsudek Costa/ENEL, v němž Soudní dvůr Evropské unie koncipoval zásadu přednosti práva EU, obsahoval v oficiální německé verzi termín „Vorrang „, ve španělském textu „primacía“ nebo v angličtině „supremacy“.
Vorrang však není totéž co Anwendungsvorrang; první tvoří rod a druhý druh. Germánská doktrína totiž rozlišuje dva typy přednosti, priority nebo primátu: přednost platnosti(Geltungsvorrang) a přednost aplikace ( Anwendungsvorrang uznávaný autory Weissovými).
Přednost platnosti je forma řešení kolize mezi dvěma právními normami, kdy se jedna z nich ignoruje, protože se použije pouze ta, která je považována za nadřazenou nebo má přednost.
V případě přednosti aplikace se kolizní norma (nebo kolizní norma, ačkoli se jedná spíše o pravidlo než o normu) používá k určení toho, který z obou právních příkazů je třeba použít a v jakém rozsahu.
A právě to soudci v Karlsruhe udělali. Kolizní normou je samotný bonnský základní zákon, který určuje podmínky, za nichž může vnitrostátní právo ustoupit právu Evropské unie, jak jsme již ukázali.
Je třeba znovu připomenout, že německá ústava je stanovena jako kolizní norma a Spolkový ústavní soud jako interpretační a prováděcí orgán této normy, takže proklamovaná aplikační přednost (která není předností) je sama o sobě opodstatněná.
9.- Řešení koordinace popírá přednost:
Poslední úvaha vyvrací z právního i faktického hlediska tvrzení o přednosti práva EU v Německu a následně v celé Unii.
Poté, co ústavní soudci zmínili výše vysvětlenou aplikační přednost, hovoří o„koordinaci“ mezi vnitrostátní a evropskou úrovní. Koordinace však odpovídá podobným pravomocem, protože nadřazenost jednoho nad druhým by spíše odpovídala podřízenosti, a nikoli koordinaci.
V podobně smířlivém duchu, tedy s popřením evropské nadřazenosti, Ústavní soud v Karlsruhe dále dodává, že napětí vznikající mezi vnitrostátními a evropskými orgány je třeba řešit„formou spolupráce… prostřednictvím vzájemného respektu a porozumění„.
Čtenář si může myslet, že taková terminologie je typická spíše pro politiku než pro právní vědu, protože pojmy jako koordinace, spolupráce, respekt nebo porozumění nepřinášejí při řešení dalších případů příliš právní jistoty.
Němečtí soudci naštěstí dodávají relevantní vodítka k pochopení a uplatňování této zásady koordinace.
Na jedné straně nesmí Soudní dvůr Evropské unie uplatňovat právo Společenství bez ohledu na praxi vnitrostátních soudců a soudů. Odkažme se zde na předchozí oddíl a znovu připomeňme, že neexistuje primát platnosti, jakkoli Costa/ENEL před padesáti lety začal svůj kant primátu(Vorrang) v obecné a nejednoznačné podobě, kterou jsme nastínili.
Na druhé straně má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc vykládat a uplatňovat smlouvy Unie za účelem zajištění jednotnosti a soudržnosti evropského práva, a to na základě mandátu uděleného uvedenými smlouvami; tato pravomoc však není výlučná, neboť „[s]oudní dvůr má pravomoc vykládat a uplatňovat smlouvy Unie za účelem zajištění jednotnosti a soudržnosti evropského práva.“členské státy zůstávají pány smluv a Evropská unie se nevyvinula ve federální stát.„.
Tento výrok, který, jak je třeba připomenout, pochází z Německa, určuje, že pokud členské státy zůstávají pány smluv a neexistuje žádný federální stát, který by jim byl nadřazen, zachovávají si také příslušnou pravomoc vykládat tyto smlouvy.
Za normálních okolností by měl vnitrostátní soudní orgán považovat výklad práva EU Soudním dvorem Unie za závazný; pokud je však takový výklad„objektivně svévolný„, musí vnitrostátní soudy přijmout opatření k nápravě tohoto excesu.
V tomto případě se Spolkový ústavní soud Německa domnívá, že tomu tak je, a proto přistoupil k výkladu evropského práva, zejména s ohledem na zásady přičitatelnosti a proporcionality, které jsou základními pilíři práva EU.
Německý Ústavní soud konstatoval, že zásada proporcionality nebyla dodržena, a zrušil tak předchozí rozsudek Soudního dvora Evropské unie, který považoval za nezávazný a v Německu nepoužitelný.
Čtenář může posoudit, zda označení výkonu rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku za svévolný a nepřiměřený je v souladu se spoluprací, respektem a porozuměním, které musí řídit„koordinované“ řešení konfliktů na obou úrovních, národní i unijní.
V každém případě lze konstatovat, že odmítnutí nároku na právní přednost EU, které přišlo z Německa prostřednictvím Solange v roce 1974, nyní Weiss potvrdil; profesor Bill Davies to mistrně shrnul při analýze jurisdikční činnosti Karlsruhe:
„Spolkový ústavní soud, když byl vyzván, aby rozhodl o přednosti evropského práva, se ocitl v bouři protichůdných názorů v poválečné Spolkové republice Německo. Dvě možnosti, které si soud mohl zvolit – odmítnout přednost a chránit vnitrostátní právní nástroje, nebo přednost přijmout a potenciálně narušit vnitrostátní ústavní integritu – byly obě stejně nepříjemné a vedly k debatám a kontroverzím. Spolkový ústavní soud nakonec zvolil cestu obrany národního řádu.“
Miguel Toledano a Jorge Martínez jsou poradci Skupiny evropských konzervativců a reformistů (ECR).
The text was translated by an automatic system