Subscribe
Samotný název ECR je odvozen od názvu britské Konzervativní strany. Tato organizace se v posledních letech natolik změnila, že ani její název není „Konzervativní strana“, ale prostě „Konzervativci“. Jako by už neexistovala žádná organizace, ale spíše jen skupina jednotlivců pohromadě.
Jejich webové stránky neobsahují nic o jejich vlastní historii. Něco jiného je zaměřit se na konkrétní problémy, jejichž řešení si občané přejí, a něco jiného je zapomenout na minulost, na kterou byste měli být hrdí.
Tento naprostý nedostatek kořenů spočívá v jejich současné náhradě za Labouristickou stranu, která se, přiznejme si, cítí hrdá na svou socialistickou minulost. S Tony Blairem se mohli vyvinout v „nové labouristy“, ale nedávno si do svého čela zvolili Jeremyho Corbyna s jeho silně levicovým profilem. Lionel Shriver předpověděl, že voliči toryů zvolí extrémně levicovou vládu, aby potrestali tu současnou za to, že je příliš levicová.
Je docela zarážející, že po lady Thatcherové nebyla Konzervativní strana schopna vytvořit pevného vůdce: John Major patřil ke třídě, která politicky zabila svého vlastního šéfa; James Cameron prohrál referendum o brexitu; Theresa Mayová ho nebyla schopna realizovat a loučila se s ním v slzách před národem; Boris Johnson lhal o stranách během Covidu; Liz Trussová vydržela necelé dva měsíce; a Rishi Sunak nedokázal vyhrát své první volby.
Proč si lidé raději volí zástupce s vysokým daňovým instinktem? Není to kvůli jejich vlastním zásluhám, ale kvůli ztrátě důvěry a erozi, kterou utrpěli konzervativci, kteří byli nedávno přistiženi při nezákonných sázkách na to, kdy premiér vyhlásí volby, někteří z nich dokonce s využitím insider tradingu. The Spectator uvádí: Spectator: „Došlo ke zhroucení jakékoliv důvěry v torye, protože se zdá, že jsou naprostí pokrytci.“
Uprostřed této degradace vytvořil Nigel Farage svou stranu Reform UK, aby po úspěšném vystoupení z Evropské unie napsal druhou historickou kapitolu. Podařilo se mu zpochybnit pravicové hlasy, které údajně patřily toryům, a to do té míry, že Annunziata Rees-Moggová, sestra slavného bývalého poslance za Severovýchodní Somerset, veřejně vyjádřila své pochybnosti mezi konzervativci a reformisty. Kromě naděje, kterou Nigel pro mnohé představoval, měli voliči problém vybrat si mezi menšími zly.
Po roce 1945 byl nejhorším výsledkem toryů rok 1997, kdy získali pouhých 165 křesel. Volební průzkum jim dal 66 hlasů. Nakonec jich bylo 121, stále nejméně v novodobých dějinách, ale dvojnásobek ohlášené katastrofy. Liberální demokraté získali 121 volebních obvodů, z nichž mnohé jsou v klasických konzervativních oblastech. Sir Keir Starmer, předseda labouristů, volby nevyhrál, jeho protivníci je prohráli, jeho ratingy jsou sondážní, jeho projevy nejasné. Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko čekají šedé časy.
Čtrnáct let vlády toryů, druhé nejdelší od druhé světové války, je u konce. Liz Trussová ztratila mandát v jihozápadním Norfolku. Brexit nebyl řádně řízen, aby byl pro lidi a podniky úspěšný. Růst je slabý, mzdy stagnují, imigrace se zvyšuje. Brilantně to vyjádřil vtipný kritik thatcherismu John Mortimer ve svém proslulém románu Titmuss Regained z roku 1990: „Moje stížnost na tuto konzervativní stranu spočívá v tom, že nedokáže nic zachovat.“ Komentátoři proto oprávněně tvrdí, že torye čeká dlouhé období v opozici.
Mohlo to být horší. Možná to ukazuje, že Konzervativní strana, nebo jen konzervativci, mají pevnou půdu pod nohama, protože Velká Británie je přece jen konzervativní zemí, která si spíše než socialistických experimentů a demagogie váží svých starých zvyků.
Zdroj obrázku: Zdroj: The Spectator