Subscribe
Během belgického předsednictví zveřejnila Rada Evropské unie zprávu s názvem „Spravedlivá mobilita v EU a úloha Evropského orgánu práce“.
Evropský orgán pro pracovní záležitosti (ELA), který vznikl v roce 2017, má v zásadě omezené pravomoci v oblasti mobility pracovníků v rámci EU (tzv. vyslaní pracovníci). Úřad pomáhá zajistit, aby mobilita těchto pracovníků v rámci EU byla v souladu s právním řádem. Na druhé straně ELA také posiluje spolupráci mezi příslušnými orgány členských států a dalšími zúčastněnými stranami při řešení nehlášené práce.
Text má více než sto stran a jeho cílem je analyzovat jednotlivé body mandátu orgánu ELA, ověřit, zda jsou vykonávány efektivně, a v případě potřeby předložit některá doporučení.
Zpráva bohužel nenabízí žádné kvantitativní údaje, je založena výhradně na průzkumu, který vede k řadě kvalitativních argumentů a tvrzení.
Na konci textu, v příslušné části věnované závěrům, se uvádí, že za současného stavu se pro Unii jeví jako nejnaléhavější otázka státních příslušníků třetích zemí. Belgická exekutiva hájí údajnou potřebu Unie přilákat přistěhovalce ze zemí mimo EU, aby se zachoval fungující trh práce a ekonomika. Tento bod, který je v unijních kruzích tak často zmiňován, opět není podložen žádnými fakty.
Na základě tohoto předpokladu zpráva navrhuje rozšířit působnost ELA nejen na vyslané pracovníky z EU, ale také na státní příslušníky třetích zemí, kteří hledají práci v Unii. Logika je jednoduchá: Pokud je nová masová mobilita přicházející zpoza evropských hranic tak zásadní, proč nevyužít odborných znalostí ELA v oblasti spravedlivé mobility uvnitř EU, aby byla zajištěna podobná záruka pro pracovníky přicházející ze třetích zemí?
Vysílání občanů ze zemí mimo EU do Unie je navíc z velké části právně založeno na soudním případu Van der Elst (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 9. srpna 1994). Toho belgická vláda využila k tomu, aby navrhla zvážení budoucí směrnice, která by zohlednila otázky, jako je právo vyslaných pracovníků ze zemí mimo EU zůstat v Unii po určitou dobu po skončení vyslání nebo v takovém případě změnit zaměstnavatele, a také poskytnout vyslaným státním příslušníkům třetích zemí pomoc, například účinně je informovat o jejich právech a povinnostech platných v členském státě vyslání.
Ačkoli to zpráva neuvádí, je zřejmé, že návrh směrnice by byl pro centralisty příležitostí, jak na stříbrném podnose udělit ELA další pravomoci v oblasti přistěhovalectví ze třetích zemí, a tím členským státům ukrást suverenitu na hranicích.
Bruselské orgány by tak koncept přeshraniční mobility využily k zahájení kontroly přístupu státních příslušníků třetích zemí do Unie. Rozšíření této oblasti by navíc vedlo k integraci sociálního zabezpečení, což je další oblast, kterou si dosud ponechávaly národní vlády.
Rozšíření vlivu neodpovědných byrokratů Unie na obě oblasti, imigraci i sociální zabezpečení, je však v zoufalém rozporu s primárním právem EU. Čl. 179 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie stanoví právo členských států určovat počty přijímaných státních příslušníků třetích zemí, kteří přicházejí ze třetích zemí na jejich území za účelem hledání práce, zatímco čl. 153 odst. 1 přiznává Unii pouze pravomoc podporovat sociální zabezpečení a sociální ochranu pracovníků.
To je další důvod, proč se evropští konzervativci staví proti rozšiřování pravomocí EU prostřednictvím změny smluv. Její reforma by se naopak měla ubírat spíše opačným směrem: vyjasnit a získat zpět příliš mnoho půdy, která již byla Evropské komisi odevzdána.