Subscribe
Ukázalo se, že to byl mnohem delší proces, než si švédští politici představovali. Téměř dva roky po podání přihlášky je však Švédsko od 7. března 32. členem obranné aliance. Jedná se o historickou událost – se smíšenými pocity.
Švédsko zaujalo neutrální a nezařazený postoj po napoleonských válkách v 10. letech 19. století. Poté, co se Švédsko v 17. století stalo významnou evropskou velmocí, začal zbytek Evropy dohánět jeho schopnost vyrábět vojenské vybavení, rozvíjet taktiku na bojišti a organizovat velkou armádu, přestože Švédsko mělo výrazně menší počet obyvatel než ostatní hráči na kontinentu.
Jak vznikla neutralita
Nový švédský korunní princ Karl Johan, bývalý francouzský maršál Jean Baptiste Bernadotte, se v roce 1810 rozhodl reorganizovat švédskou zahraniční politiku. Švédská vláda a lid doufali, že se Karl Johan připojí k Napoleonovi ve válce proti Rusku 1812. To znamenalo, že Švédsko mohlo získat zpět Finsko, které po 600 let tvořilo východní polovinu země, ale v roce 1809 bylo ztraceno ve prospěch Ruska.
Bernadotte však znal Napoleona a francouzské poměry lépe než kdokoli jiný ve Švédsku. Nevěřil, že se Napoleonovi podaří porazit Rusko. Když Napoleon v roce 1812 vpadl do švédského Pomořanska, švédské naděje vůči Napoleonovi ochladly. Karl Johan se pak mohl setkat s carem Alexandrem a uzavřít dohodu. Pokud by se Švédsko připojilo k odboji proti Napoleonovi, car by podpořil švédské nároky na Norsko jako kompenzaci za to, že se Švédsko vzdalo Finska.
Švédsko proto uzavřelo spojenectví s Rakouskem, Pruskem a Ruskem s cílem porazit Napoleona. Vojsko Karla Johana však nevtrhlo do Francie, ale do Dánska, aby přinutilo Napoleonova spojence Dánsko vydat Norsko Švédsku.
Když byla tato významná politická kompenzace za ztrátu Finska stanovena mírovou smlouvou v roce 1814, zaujal Karl Johan neangažovaný postoj neutrality, který pak Švédsko zastávalo po 210 let. Až do března 2024, kdy se Švédsko stalo členem obranné aliance NATO.
„Neutralita nám dobře posloužila“
Stálým výrazem pro všechny vlády během těchto dvou století byla „svoboda od spojenectví v době míru a snaha o neutralitu v případě války“. Díky této doktríně bezpečnostní politiky se Švédsko vyhnulo několika válkám – od prusko-dánské války (kdy bylo třeba přesvědčit krále Karla XV., aby se nepřidal na stranu Dánska) až po první a druhou světovou válku.
Proto se v posledních desetiletích často používala mantra „neutralita nám dobře posloužila“, aby se utlumilo veřejné mínění, které si přálo aktivnější úsilí nad rámec všech hezkých slov. To znamenalo, že Švédsko v roce 1991 odstranilo neutralitu z bezpečnostní doktríny (ale zachovalo si neangažovanost), protože vláda chtěla být schopna podpořit Pobaltí v jeho nezávislosti na hroutícím se Sovětském svazu.
Vstup do NATO byl však pro většinu stran a také pro švédské veřejné mínění příliš velkým krokem. Zajímavé je, že nálada ve Finsku byla úplně stejná jako ve Švédsku. Jako by kdysi společný národ žil pod povrchem.
Silná vlastní obrana
Aby byla švédská neutralita v očích okolního světa věrohodná, mělo Švédsko až do poloviny 90. let 20. století jedny z nejvyšších vojenských výdajů na obyvatele na světě. Švédsko po 17. století nezůstalo politickou velmocí, ale zbrojní průmysl, který byl již v té době světovou špičkou, pokračoval ve výrobě zbraní a zbraňových systémů nejvyšší světové úrovně.
Přestože se proti tomu postavily levicové strany, Švédsko investovalo do výstavby vlastních systémů pro ponorky, stíhací letouny a dělostřelectvo. Důkazem toho jsou bojové letouny Jas Gripen a ponorky třídy Gotland, stejně jako bojová vozidla 90 a dělostřelecké zbraně různých typů. V současné době jsou vynikající na Ukrajině, kde si ukrajinští vojáci pochvalují švédské systémy pro jejich spolehlivost a účinnost.
Ale Švédsko je přece jen země s pouhými 10 miliony obyvatel.
NATO s váháním
Z dlouhodobého hlediska je obtížné udržet vůli a motivaci pro tak rozsáhlou vojenskou obranu. A po pádu zdi ustoupila bezpečnost čistému mírovému utopismu, což znamenalo, že v letech 1995-2015 bylo zrušeno 90 procent armády a 70 procent námořnictva.
Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, politici se konečně probudili z růžových snů o míru. Nyní však Švédsko stálo téměř nahé.
Alternativy k NATO byly nereálné. Přinejmenším v krátkodobém horizontu.
Průzkumy veřejného mínění ukazují velkou podporu členství v NATO po ruském útoku. Ale to je proto, že lidé vědí, že žádná alternativa neexistuje. Mnozí jsou zklamáni, že Švédsko nemá prostor pro vlastní doktrínu pokračující bezpečnostní politiky.
Vinu za to však nenese nikdo jiný než krátkozrací a naivní politici vlastní země.
Takže teď jsme tady. A nemůže dělat nic jiného, než z této situace vytěžit maximum.