Svoboda opět inspirující

Evropský deník: Květen 2022, Bělehrad

Bělehrad, hlavní město Srbska, se nachází na soutoku řek Sávy a Dunaje a na křižovatce Panonské nížiny a Balkánského poloostrova. Není proto divu, že je to velmi staré město, jedno z nejstarších nepřetržitě osídlených měst v Evropě i na světě. Bělehrad znamená Bílé město a je pojmenován podle své pevnosti, která byla postavena na bílém hřebeni strategického významu. Po pádu Římské říše bylo dobyto, ovládnuto a někdy i zničeno různými nájezdníky, například Huny, Góty, Maďary a Byzantinci. Ve 13. století se stalo hlavním městem tzv. srbského despotismu, ale v roce 1521 připadlo Osmanům. Po srbských válkách za nezávislost se Bělehrad stal v roce 1841 opět hlavním městem Srbska, nejprve knížectví a poté království. V roce 1918 se město stalo hlavním městem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se v roce 1929 změnilo na Království Jugoslávie. Šlo o uměle vytvořenou zemi, která byla na konci první světové války smíchána dohromady. V podstatě šlo o nepřátelské převzetí Slovinska, Chorvatska, Bosny, Hercegoviny, Severní Makedonie a Černé Hory Srbskem. Nebylo proto překvapením, že se Jugoslávie rozpadla brzy po smrti komunistického vůdce Josipa Broze Tita, který po desetiletí vládl těmto různorodým územím železnou rukou. Ale Bělehrad sám získal na rozmanitosti, jak jsem zjistil, když jsem tam byl v květnu 2022. Je to živé a příjemné město. Jelikož se zde setkává mnoho kultur, je těžké určit, zda patří k Východu, nebo k Západu.

Na břehu Dunaje

V Bělehradě jsem na semináři pořádaném společně Rakouským ekonomickým centrem ve Vídni a Fakultou ekonomie a správy podniku na Bělehradské univerzitě představoval svou dvousvazkovou knihu Dvacet čtyři konzervativně-liberálních myslitelů. Večer před seminářem jsem se šel projít od hotelu k Dunaji. Chvíli jsem stál a pozoroval tuto nádhernou řeku, která protéká čtyřmi evropskými hlavními městy, Vídní, Bratislavou, Budapeští a Bělehradem. Pramení ve Schwarzwaldu v jižním Německu a ústí do Černého moře v deltě Dunaje mezi Rumunskem a Ukrajinou. Po ruské Volze je druhou největší řekou v Evropě. Habsburská říše byla někdy nazývána podunajskou říší. Ačkoli se slavný valčík Johanna Strausse mladšího jmenuje „Na krásném modrém Dunaji“, ve skutečnosti řeka modrá není: je šedá nebo dokonce kalná. Dunaj však byl a je velkou evropskou vodní cestou, která spojuje východ a západ, jih a sever. Italský spisovatel Claudio Magris napsal o řece knihu,
Dunaj: Dunaj má za sebou několik knih: „Sentimentální cesta od pramene k Černému moři“ a „Sentimentální cesta od pramene k Černému moři“.
. Dunaj je pro něj metaforou života, protože se bezpečně vine od svého pramene k moři.

Když jsem stál na břehu řeky, nemohl jsem se ubránit myšlence, že historie může být někdy přítěží. Na Balkáně je tolik historických zdrojů nepřátelství, tolik bitev, které je třeba si připomínat, tolik zrad, které je třeba pomstít, mezi křesťany a muslimy, katolíky a pravoslavnými, Srby a Chorvaty, Slovany a Albánci atd., a mezi tradičními spojenci a nepřáteli blízkých mocností, Rakousko-Uherska, Ruské říše a Osmanské říše a jejich nástupnických států. Teprve pokud a až se početným a různorodým národům tohoto evropského pohraničního území podaří najít a vytvořit vhodné uspořádání a politické celky, pokud možno co nejmenší, stane se pro ně historie méně břemenem než požehnáním, plným inspirativních a smysluplných okamžiků, mýtů, legend, písní a příběhů, které je sjednotí, umožní jim identifikovat se s komunitou a vytvoří pocit sounáležitosti.

Odvaha být utopický

Na semináři jsem si vybral poněkud jiné téma, než o jakém jsem předtím hovořil v mnoha evropských městech. Nyní jsem zdůrazňoval, že svoboda musí být znovu vzrušující, musí být vnímána jako intelektuální dobrodružství, musí být uznána jako předpoklad pro inovace a podnikání. Vzpomněl jsem si na Hayekův postřeh z jeho slavné eseje „Intelektuálové a socialismus“:

Hlavním poučením, které si skutečný liberál musí vzít z úspěchu socialistů, je to, že právě jejich odvaha být utopisty jim získala podporu intelektuálů, a tím i vliv na veřejné mínění, který denně umožňuje to, co se ještě nedávno zdálo zcela vzdálené. Ti, kteří se zabývali výhradně tím, co se zdálo být za stávajícího stavu veřejného mínění proveditelné, neustále zjišťovali, že i to se v důsledku změn veřejného mínění, které nijak neusměrňovali, rychle stalo politicky nemožným. Pokud se nám nepodaří učinit z filozofických základů svobodné společnosti opět živou intelektuální otázku a z její realizace úkol, který je výzvou pro vynalézavost a představivost našich nejživějších myslí. Pokud se nám však podaří znovu získat víru v sílu myšlenek, která byla znakem liberalismu v jeho nejlepších dobách, není bitva prohraná.

Hayek a další známý ekonom Milton Friedman se zasloužili o to, že se ekonomický liberalismus stal znovu inspirativním. Paradoxně se jejich odvaha být (nebo se alespoň tvářit) utopisticky ukázala jako ekonomicky praktická a politicky úspěšná. Friedman mi jednou řekl: „Nejdřív se tě snaží ignorovat. Pak se tě snaží zesměšnit. Nakonec řeknou, že na penězích samozřejmě záleží, ale že to už všichni věděli.

V kapitole o Friedmanovi v druhém díle mé knihy kniha Popisuji teorii a praxi toho, čemu se někdy říká „neoliberalismus“: obnovu Německa, Rakouska a Itálie po druhé světové válce (vedenou Ludwigem Erhardem, Reinhardem Kamitzem a Luigim Einaudim, všichni členové Hayekovy skupiny). Společnost Mont Pelerin); rozsáhlé ekonomické reformy v politicky tak rozdílných zemích, jako je Velká Británie pod vládou konzervativců, Chile ovládané vojenskou juntou a Nový Zéland z iniciativy sociálních demokratů; a návrat k normálu ve střední a východní Evropě, vedené Mart Laar v Estonsku, Václav Klaus v České republice (oba členové Mont Pelerin Society) a další ekonomičtí liberálové. Na semináři vystoupili Dr. Barbara Kolmová z Rakouského ekonomického centra ve Vídni a profesor Christopher Lingle z Univerzity Francisca Marroquína v Guatemale. Předsedal profesor Siniša Zarič.

Večer v Bělehradě

Po semináři, poslední večer v Bělehradě, jsem se s přítelem vydal do jedné z nejlepších michelinských restaurací ve městě, Salon 1905, poblíž řeky Sávy, která se vlévá do Dunaje. Z hotelu jsme šli pěšky. Přišlo mi zvláštní, že ulice na cestě, Gavrila Principa, je pojmenována po atentátníkovi na arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii v Sarajevu v roce 1914. Gavril Princip spáchal jeden z nejodpornějších zločinů dvacátého století, který měl strašlivé následky. Ať už je to jakkoli, restaurace se nachází v nádherném, zdobeném domě ve starém městě postaveném v roce 1905. V tomto domě tehdy sídlila banka, kterou řídil jeden z největších srbských kapitalistů té doby Luka Ćelović. Jídlo bylo vynikající a obsluha dokonalá. Do Srbska se vrátil kapitalismus. Doufejme, že propojí Východ se Západem a promění břemeno dějin v požehnání.