Svoboda projevu je napadána nejen radikálními aktivisty, ale také velkými korporacemi, vládními institucemi, mainstreamovými médii, univerzitami a dokonce i soudci.
Příkladů je mnoho.
Až do května 2021 Facebook a Twitter, tehdy ovládané levicovými pracovníky, odstraňovaly veškeré odkazy na teorii, že celosvětová epidemie kovidů – která si vyžádala více než dvacet milionů životů – mohla být způsobena únikem z laboratoře v čínském Wuhanu.
Tato teorie je v současnosti považována přinejmenším za pravděpodobnou.
Před prezidentskými volbami v roce 2020 také Facebook a Twitter zakázaly jakékoli zmínky o obsahu notebooku, který vlastnil, ale opustil syn prezidenta Joea Bidena, Hunter Biden; skončil v New York Post.
Notebook – který byl autentický – obsahoval některé kompromitující nebo dokonce usvědčující materiály o svém majiteli a možná i o jeho otci.
Twitter navíc na nějakou dobu pozastavil účet New York Post.
Facebook i Twitter také na neurčito pozastavily účty Donalda Trumpa, ačkoli ten nyní svůj účet X (dříve Twitter) opět získal.
není přesvědčivou obhajobou, že Facebook a Twitter jako soukromé společnosti mohou svým zákazníkům vnucovat vlastní pravidla. Naopak. Jsou to veřejná fóra: běžní dopravci, kteří musí dodržovat zásadu nediskriminace, stejně jako majitel silnice, který nemůže zakázat její používání řidičkám, nebo hoteliér, který nemůže odepřít služby Afroameričanům.
Cenzura na vzestupu
Ano, příkladů je mnoho.
Ve Spojeném království jsou nyní lidé zatýkáni za zveřejňování memů na Facebooku.
Dokonce jsou vězněni i za mávání britskou vlajkou.
Irsko se snaží zakázat „zlé memy“.
Levicový brazilský soudce donutil společnost X (dříve Twitter) opustit zemi.
Australská vláda se snaží cenzurovat příspěvky na X. Evropská unie se snaží donutit majitele X Elona Muska k autocenzuře.
Ve Venezuele Maduro zablokoval X. V zemích Osy zla, tedy v Rusku, Číně, Íránu a Severní Koreji, je samozřejmě zakázán veškerý přístup k nezávislým sociálním sítím.
Je dobře známo, že na severoamerických univerzitách hrozí, že budete nekompromisně vyhozeni, pokud vás někdo obviní z necitlivosti k pohlaví nebo rase.
Zraněné pocity mají přednost před tvrdými fakty.
Navíc vám prostě není dovoleno prezentovat určité druhy zjištění (ať už pravdivých, nebo nepravdivých), například že průměrné IQ, inteligenční kvocient, Afroameričanů může být nižší než u bělochů (ale nikdo by asi nic neřekl, kdybyste zjistili, že průměrné IQ bělochů může být nižší než u Asiatů); nebo že klimatické změny mohou být způsobeny hlavně přírodními silami a že faktor způsobený člověkem sice existuje, ale pravděpodobně je silně přeceňován; nebo že muži a ženy se v mnoha ohledech rodí odlišní a mohou mít v průměru odlišné schopnosti pro různé úkoly; v některých místech byste dokonce vůbec nemuseli mluvit o mužích a ženách jako o dvou odlišných kategoriích.
(Spěchám dodat, že osobně pochybuji o tom, že měření IQ, natož výpočet průměrů, má velký smysl. Ale akademici by měli mít možnost tuto problematiku zkoumat).
Ještě horší než viditelné omezování akademického výzkumu je neviditelná cenzura.
Můj kolega z Islandské univerzity, který posuzuje žádosti o vědecké granty v jiné severské zemi, mi řekl, že od příslušného výzkumného fondu dostává kontrolní seznam: pokud žádosti neobsahují nějaké zmínky o globálním oteplování způsobeném člověkem nebo o útlaku žen „patriarchátem“, mají jen malou šanci projít.
Jednotlivce se „špatnými“ názory univerzity nepřijímají, a pokud nějak proklouznou, nedostanou granty, nejsou publikováni a nejsou povýšeni.
Téměř neexistují.
Jsou „vypařeni“, jak by řekl George Orwell.
Někteří jsou si rovnější než jiní
V časopise National Review byl zveřejněn zajímavý seznam dvoustupňového soudního systému ve Spojeném království.
Vyplývá z něj, že tam jsou si všichni lidé před zákonem rovni, ale někteří rovnější než jiní, abych opět parafrázoval Orwella.
Soudce Mark Bury odsoudil tři muže k více než dvěma letům vězení za účast na výtržnostech proti imigraci.
O několik týdnů dříve však stejný soudce neudělil žádný trest vězení Simonu Pritchettovi, který vlastnil několik stovek neslušných snímků dětí.
Místo toho Pritchettovi řekl, aby se „dostal na čerstvý vzduch a setkával se s lidmi“.
Soudce Benedict Kelleher odsoudil Davida Springa k 18 měsícům vězení za vyhrožování policii a připojení se ke skandování „Kdo je to kur*** Alláh?“ Tentýž měsíc tento soudce odsoudil Ozzieho Cushe k pouhým 46 týdnům vězení za napadení policisty na protestu.
Cush byl v minulosti dvakrát odsouzen za trestný čin.
Soudce John Temperley odsoudil Billyho Thompsona ke dvanácti týdnům vězení za to, že na Facebooku zveřejnil komentář „špinavý ba*****s“ s emoji etnické osoby a zbraně.
Soudce zjistil „rasový prvek ve sdělení a zveřejnění těchto emotikonů“ a uvedl, že „tento trestný čin je, obávám se, třeba posuzovat v kontextu současných občanských nepokojů“.
Myšlenkové zločiny se zjevně neomezovaly jen na Orwellovu dystopii.
V roce 2022 Temperley neudělil žádný trest odnětí svobody Christopheru Emmensovi za pět trestných činů týkajících se 46 neslušných snímků dětí.
Soudce Guy Kearl odsoudil Jordana Parloura k 20 měsícům vězení za to, že na Facebooku napsal, že „každý člověk a jeho pes by měl rozmlátit hotel Britannia“ (místo pro migranty).
V roce 2011 stejný soudce odsoudil muže k šesti měsícům vězení za držení více než 8 000 neslušných snímků dětí.
Soudce Tan Ikram v roce 2022 odsoudil Jamese Wattse k 20 týdnům vězení za zasílání memů zesměšňujících George Floyda do soukromého skupinového chatu.
Nedávno stejný soudce neudělil žádný trest třem ženám obviněným a odsouzeným podle zákona o terorismu za to, že se zúčastnily propalestinského protestu a měly na sobě bundy s obrázky paraglidistů inspirovaných Hamásem.
Soudce Rupert Lowe odsoudil Ryana Fergusona k devíti měsícům vězení za rasistické urážky, které vykřikoval na fotbalistu.
Stejný soudce neudělil žádný trest vězení Nicholasi Chapmanovi, lékaři, který opakovaně přimíchal své sperma do kávy a dal ho ženě.
Soudce Tom Bayliss odsoudil Samuela Meliu ke dvěma letům vězení za tisk a distribuci samolepek s nápisy jako „Je v pořádku být bílý“, „Odmítněte vinu bílých“ a „Hledají dobytí, ne azyl“.
Soudce Meliovi řekl, že si je „zcela jist, že vaše smýšlení je smýšlením rasisty a bílého supremacisty“.
Jednalo se o další myšlenkový zločin.
V roce 2017 však tentýž soudce neudělil žádný trest muži, který vlastnil dětskou a bestiální pornografii, a prohlásil: „Ani na okamžik nepředstírám, že vím, co někoho jako vy ovládá, aby měl sexuální potěšení ze sledování znásilňování dětí ve věku tří, šesti nebo sedmi let, protože právě na to se díváte“. Poté se cítil neschopen číst myšlenky obžalovaného.
Nízké a vysoké
Douglas Murray ve Spectatoru trefně poznamenal, že „není možné si nevšimnout, že to byl skutečně „plebs“, kdo byl během nečekaného zrychlení našeho soudního systému v důsledku nepokojů tento měsíc rychle pohnán k soudu“.
Dalším mimořádným příkladem ze Spojeného království je skutečnost, že ministryně školství Bridget Phillipsonová odložila návrh zákona, jehož cílem bylo uložit univerzitám povinnost aktivně podporovat svobodu projevu na akademické půdě.
Důvodem je skutečnost, že některé britské univerzity mají kampusy v Číně, které by tím byly nepříznivě ovlivněny.
Mluvčí Unie pro svobodu projevu k tomu říká: „Je stále jasnější, že důvodem, proč univerzity lobbovaly u vlády za zrušení zákona o svobodě projevu, jsou obavy, že by to ohrozilo jejich přátelské vztahy s různými autoritářskými režimy, zejména s Čínskou lidovou republikou.
Svobodně nesouhlasit, dokonce se mýlit
Je tragické, že se tak děje v zemi Johna Stuarta Milla a George Orwella, která má silnou tradici svobody.
Je proto na místě připomenout jeden z hlavních argumentů pro svobodu slova: to je také svoboda slova pro vašeho konkurenta, soupeře, nebo dokonce nepřítele, disidenta a podržtašku, fantastu, fanatika, darebáka a lumpa.
V Eseji o svobodě
Mill napsal: „Zvláštní zlo umlčování projevu názoru spočívá v tom, že se tím okrádá lidský rod; potomstvo stejně jako stávající generace; ti, kdo s názorem nesouhlasí, ještě více než ti, kdo ho zastávají. Pokud je názor správný, jsou zbaveni možnosti vyměnit omyl za pravdu; pokud je nesprávný, přicházejí o téměř stejně velký přínos, a to o jasnější vnímání a živější dojem z pravdy, který vzniká jejím střetem s omylem. Orwell zase slavně zvolal: „Pokud svoboda vůbec něco znamená, znamená to právo říkat lidem věci, které nechtějí slyšet.
Svoboda pro Lokiho i Thora
Je třeba poznamenat, že před Millem a Orwellem tento argument předložili dva pozoruhodní a neprávem opomíjení severští myslitelé.
V roce 1765 byl do švédského parlamentu zvolen finsko-švédský pastor Anders Chydenius.
Okamžitě zahájil kampaň za zrušení cenzury a svobody tisku.
Tvrdil, že je třeba podporovat „svobodné používání pera“.
Myšlenky je třeba podrobit zkoušce.
„Pokud je tvrzení absurdní, brzy se najdou ti, kteří ho vyvrátí. Pokud se zakládá na pravdě, zůstane nepřemožitelné a žádná pevnost nemůže být pochválena více než ta, která odolala nejtěžšímu obléhání. Je-li věc nejednoznačná, musí se pravda zjistit zveřejněnou výměnou názorů,“ uvedl v pamětním spisu pro sněmovní výbor.
Bylo totiž užitečné odhalit omyl: „Lež zahanbuje svého původce, ale prospívá národu tím, že pravda je upevněna a může zapustit pevnější kořeny. Především díky Chydeniovu úsilí sněm v roce 1766 souhlasil se zrušením cenzury a zavedením zákona o svobodě tisku, prvního svého druhu na světě.
V roce 1832 vydal dánský pastor a básník Nikolaj F. S. Grundtvig dlouhou báseň o severském dědictví s tímto kupletem, který je v severských zemích známý, ale jinde je málo známý:
Svoboda musí být na Severu naším heslem!
Svoboda pro Lokiho i Thora.
Loki i Thor patřili mezi staré pohanské bohy severu, Aesir, s tím rozdílem, že Loki byl darebák a Thor hrdina.
Grundtvig zdůrazňoval potřebu svobody slova, a to i pro ty, kteří zastávají nepopulární názory nebo patří k opovrhovaným menšinám.
Mnozí z lidí, kteří jsou nyní ve Spojeném království trestáni za své výroky, mohou být nepříjemní.
Možná patří spíše k Lokiho straně než k Thorově.
Neměla by jim však být upírána svoboda projevu, pokud se nedopouštějí násilí nebo za něj nejsou zjevně odpovědní.
Islandský vtipálek, profesor Arni Palsson, kdysi poznamenal, že opilcům by nemělo být dovoleno znevažovat alkohol.
Totéž lze říci o svobodě projevu.
Těm, kteří ji zneužívají – jako mnozí ze zde zmíněných lidí -, by nemělo být dovoleno uvádět svobodu slova v nevážnost.
Jediným lékem na svobodu je více svobody.