Subscribe
Nadcházející volby otevírají zásadní geopolitickou otázku.
Rok 2024 je přelomovým rokem na globální politické úrovni: nejen pro evropské volby, nejen pro americké prezidentské volby, ale také pro mnoho volebních událostí po celém světě, které však mohou výrazně změnit geopolitickou šachovnici.
První zemí, o které se bude hlasovat, ať už je tento termín v daném případě jakkoli vhodný, je Tchaj-wan, a to v neděli 13. ledna. Občané Tchaj-wanu mají zvolit nového prezidenta souostroví po vypršení druhého mandátu Tsai Ing-wen (DPP, blízká RE). Kandidáti jsou již známí a představují celé tchajwanské politické schéma.
Kandidátem vládní strany DPP je současný viceprezident William Lai. Demokratická pokroková strana je stranou, která ze svého boje učinila antikomunismus a tchajwanský nacionalismus, a přestože je v ekonomicko-sociálních otázkách spíše levicová, ostře vystupuje proti sjednocení s Čínou a prosazuje spíše tezi o nezávislosti na ní.
Laiovým hlavním soupeřem je Ho Yu-ih, současný starosta Nové Tchaj-peje a kandidát Kuomintangu (KMT, blízký PPE). Každý, kdo se trochu vyzná v čínské historii, ví, že Kuomintang byl hlavním soupeřem čínských komunistů a že rozdělení Tchaj-wanu a samotné Číny vychází ze sporu o čínskou suverenitu, který vznikl v důsledku občanské války mezi nacionalisty vedenými Čankajškem a komunisty pod záštitou Mao Ce-tunga, přičemž ti první po porážce uprchli na Tchaj-wan. Navzdory ostrým konfliktům s komunisty a navzdory členství v různých středopravicových mezinárodních organizacích, k nimž patřili i američtí republikáni, se Kuomintang přiklonil k pozicím příznivějším pro sjednocení, i když se pak rozhodl pro „třetí cestu“, tedy ani pro nezávislost, ani pro sjednocení.
Třetím a posledním kandidátem je Ko Wen-je, bývalý starosta Tchaj-peje (TPP), který se prezentuje jako alternativní kandidát, více oddaný pacifismu a reformismu než jeho soupeři. Zdá se však, že i v čínské rétorice se výzva soustředí především mezi DPP a Kuomintang.
V rozhovoru pro deník Le Monde tchajwanský ministr zahraničí odsuzuje, že Čína vede masivní propagandu, podle níž by vítězství Laie vedlo k válce a zpomalení růstu, zatímco úspěch Kuomintangu by zajistil mír a prosperitu. Čína má zájem zbavit se DPP po osmi letech prezidentství Tsai Ing-wen, která se vždy stavěla do pozice zastánkyně nezávislosti Tchaj-wanu, a to až do té míry, že několikrát hostila významné členy americké vlády.
Přání Si Ťin-pchinga se však od politické vůle DPP značně liší: ve svém novoročním projevu čínský prezident prohlásil, že „Čína bude na Tchaj-wanu určitě sjednocena“, a dodal, že „všichni Číňané na obou stranách průlivu by měli být spojeni společným cílem a sdílet slávu obnovy čínského národa“. Si také učinil řadu slibů, jako je zintenzivnění reforem, otevření „na všech úrovních“, živý hospodářský rozvoj a podpora vzdělávání, a dodal, že Hongkong a Macao nikdy nezklamou podporu čínské vlády.
Bez ohledu na úsudek o čínské podpoře Hongkongu je naopak faktem, že Čína zesílila vojenský tlak na Tchaj-wan pravidelnými cvičeními ve vodách souostroví, což v kombinaci s novoročními prohlášeními vykresluje jen děsivé scénáře pro budoucnost Tchaj-wanu.
Nesmíme se však na věc dívat odtažitě: případná vojenská eskalace mezi Čínou a Tchaj-wanem by nevyhnutelně vedla i k americkému zapojení, neboť Tchaj-wan vždy bránily Spojené státy, které podporují vojenský potenciál ostrova. Problém je i výrobní: více než 60 % polovodičů na světě se vyrábí na Tchaj-wanu, což zajišťuje stále bezproblémové řízení obchodních vztahů na technologické úrovni. Podřízení se Číně by nevyhnutelně znamenalo vítězství asijského giganta, který by si koupil další „surovinu“, aby mohl ovládnout trh.
Sobota 13. ledna bude pro Tchaj-wan datem, kdy se bude psát historie: pokračovat v „odporu“ proti čínskému vměšování, nebo postupně sjednotit souostroví s Čínskou lidovou republikou. Globální důsledky této volby budou v každém případě značné.