Subscribe
20. ledna složí Donald Trump ústavní přísahu a stane se 47. prezidentem Spojených států. Je přirozené, že se při této příležitosti upřou zraky celého světa na Bílý dům, zejména kvůli výrokům a slibům, které tento magnát učinil během volební kampaně. Pokud by Trump ve svém druhém funkčním období uvedl do praxe alespoň část toho, co řekl, bylo by přinejmenším zajímavé to sledovat. Především se však v Evropě, Kyjevě a Moskvě soustředí pozornost na to, jakou roli by magnát mohl či nemohl hrát při jednáních směřujících k ukončení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Silný bod trumpovské rétoriky, kdy nový prezident několikrát prohlásil, že si je jistý, že tuto situaci – která v podobě otevřené války trvá již od roku 2022 – dokáže vyřešit během několika dní a pravděpodobně jen několika bilaterálními schůzkami. Jisté je, že Trumpovi nechybí síla k tomu, aby se o tento přístup alespoň pokusil. Bude však třeba sledovat, jakých výsledků může dosáhnout a zda budou skutečně sloužit zájmům ukrajinského lidu, nebo zda poslouží pouze ke zmírnění napětí a zbavení USA ekonomické a sociální zátěže tohoto konfliktu a ochraně Evropy. NEGACE DLE MOSKVY
Ministr Lavrov sice prohlásil, že Rusko bylo vždy otevřeno jednání, ale je více než jasné, že jakýkoli krok k zastavení bojů může Moskva přijmout pouze z pozice síly. Případně s tím, že mnohé z takzvaných „hlavních příčin“ konfliktu byly odstraněny. Pro Moskvu by v tuto chvíli nebylo důležité příměří a krystalizace konfliktu, který by se mohl za nějaký čas znovu otevřít, ale spíše skutečný mír, který by byl nedotknutelný a který by byl zpečetěn podle podmínek Kremlu. V tomto ohledu bude při jakémkoli jednání, které se v lednu s Trumpem otevře, Putinovi emisaři vést dialog, ale budou vycházet z pozic síly, které si budou muset vydobýt. Součástí této strategie je jistě i plyn a problémy, které by mohly nastat v nadcházejících měsících s vypršením platnosti dohody o tranzitu ruského plynu přes ukrajinské území. To je nemalý prvek tlaku, zejména pro některé evropské kanceláře. I proto by Trumpův postoj, který v posledních týdnech prosákl na veřejnost (mimo jiné i prostřednictvím rozhovoru pro Time z 12. prosince) a který by znamenal okamžité zmrazení bojových akcí na linii nasazení, a tedy stabilizaci současné fronty konfliktu, nebyl Moskvou dobře přijat. To proto, že by ponechalo příliš mnoho nejistoty ohledně budoucnosti regionu a přeneslo by pak na Evropu břemeno podpory případného konfliktu. Příležitost, kterou Kreml v současné době vidí, je na naléhání nové americké administrativy dospět k míru, který by okupovaná ukrajinská území trvale přiřkl Rusku. Jiné zvažované hypotézy, jako je vytvoření evropských zásahových sil nebo dvacetileté pozastavení členství Ukrajiny v NATO, by k tomu, aby Putin usedl k jednacímu stolu, nestačily.
Role NATO
Vzhledem k obnovení sporů o plyn, kdy s koncem dohody z roku 2019 došlo k zastavení tranzitu ruského plynu na Ukrajinu, se zdá, že jednání, která se Donald Trump chystá zahájit, zdaleka nezačínají na pevném základě. Jedná se o poměrně obtížnou misi, zejména proto, že půda, na níž se mohou strany sejít, je velmi nestabilní a silně vázaná na mezinárodní situaci i kontext na místě. Přirozeně bude třeba položit na stůl otázku odstrašení, zejména pro Evropskou unii. Ostatně ruský ministr Lavrov se v posledních týdnech vrátil k otázce rozmístění dalších raket směřujících na západ, navíc s využitím nejnovější generace balistických raket s názvem Orešník. Tento obnovený zájem o rozmístění raketových jednotek je totiž třeba vnímat v kontextu dalšího problému, který by mohl zatížit jednání, jež si představuje Donald Trump: vypršení platnosti Smlouvy o omezení počtu jaderných zbraní Nová hvězda, které je naplánováno na rok 2026. Právě na ni se totiž soustřeďuje pozornost NATO, které na nadcházející jednání o obnovení pohlíží s očekáváním, které je všechno, jen ne jisté. A to do té míry, že jednotky NATO rozmístěné v Evropě byly přesunuty k východní hranici: prvek dalšího tlaku na jednání a průběh konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Možná se však jedná také o krok, který je koncipován v souvislosti s dosavadními požadavky magnáta, který pohrozil, že požádá členy Severoatlantické aliance o nápadné zvýšení jejich vojenských výdajů. Zvýšení by mohlo činit přibližně 5 % HDP. S odkazem na NATO se protinávrh generálního tajemníka Marka Rutteho zastavil na maximální hodnotě 3 % HDP, což by v každém případě znamenalo skutečný výpadek pro ekonomiky mnoha evropských zemí. Rutteho návrh však ponechává prostor k zamyšlení. Ve skutečnosti se nejedná o uzavření zvýšených vojenských výdajů, ale pouze o snížení očekávání USA. Je to znamení, že v Evropě je jen málo těch, kteří v krátkodobém horizontu věří v úspěch Trumpem zprostředkovaného jednání?