Subscribe
Evropa je již dlouho domovem nejúspěšnějších průmyslových podniků na světě, od automobilových gigantů v Německu až po výrobce špičkových technologií ve Francii, Itálii a Nizozemsku. V posledních letech však tento kontinent zaznamenal znepokojivý pokles průmyslové konkurenceschopnosti. K tomuto poklesu přispívají různé faktory, ale jedním z nejspornějších je role rostoucí regulační zátěže, která podle mnoha podniků znemožňuje udržet si konkurenceschopnost na globalizovaném trhu. Vzhledem k tomu, že stále více podniků přesouvá své aktivity do regionů s méně restriktivními politikami, hrozí Evropě, že ztratí svou ekonomickou výhodu a právě ta odvětví, která po desetiletí určovala její hospodářský úspěch.
Jednou z nejvýznamnějších výzev, kterým čelí evropský průmysl, jsou rostoucí náklady na dodržování předpisů, které jsou spojeny se stále se rozšiřujícím souborem předpisů. Podniky působící v Evropské unii se musí orientovat ve složitých zákonech, které se týkají všeho od snižování emisí až po pracovní normy a ochranu údajů. Ačkoli jsou tyto předpisy často odůvodněny sociálními nebo environmentálními důvody, přinášejí také značnou finanční zátěž, kterou mnoho firem jen těžko zvládá. Náklady malých a středních podniků (MSP) na dodržování předpisů prudce vzrostly, což mnohé z nich donutilo buď ukončit činnost, nebo se přestěhovat do jurisdikcí, kde mohou působit s menšími omezeními. Výsledkem jsou nerovné podmínky, kdy evropské společnosti musí nést náklady, které jejich mezinárodní konkurenti nenesou, což vede ke snížení ziskovosti a stagnaci investic. Kromě přímých nákladů na dodržování předpisů mají regulace také nepřímý dopad na produktivitu průmyslu. Rostoucí byrokratický dohled nutný k dodržování přísných politik znamená, že evropské podniky musí věnovat značné zdroje právním a administrativním funkcím namísto inovací a výroby. Například evropský trh práce je přísně regulován, s přísnými pravidly pro přijímání a ukončování pracovního poměru, která podnikům ztěžují rozšiřování pracovní síly v závislosti na tržních podmínkách. Tato ochrana má sice prospívat pracovníkům, ale zároveň kvůli nepružnosti pracovního práva odrazuje podniky od rozšiřování činnosti nebo investic do nových podniků. Energetická krize, která v posledních letech zachvátila Evropu, dále zhoršila problémy, kterým čelí evropský průmysl. Vysoké náklady na energii, částečně způsobené agresivním úsilím o dekarbonizaci a odklonem od fosilních paliv, znevýhodnily evropské výrobce v konkurenčním boji oproti jejich protějškům v Asii a Severní Americe. Přechod na obnovitelné zdroje energie je sice dlouhodobým cílem mnoha ekonomik, ale rychlost, s jakou evropské regulační orgány tyto změny nařídily, vedla k nedostatku dodávek a kolísání cen. Pro mnoho energeticky náročných průmyslových odvětví, jako je ocelářství, chemický průmysl a automobilový průmysl, je stále obtížnější za těchto podmínek fungovat se ziskem. V důsledku toho začaly velké společnosti přesouvat výrobní zařízení do zemí, kde jsou náklady na energii nižší a regulační požadavky méně přísné. Další klíčovou otázkou je zdanění podniků a finanční pobídky. Evropské vlády, zejména v rámci EU, upřednostňují daňovou politiku zaměřenou na přerozdělování bohatství před podporou průmyslového růstu. Vysoké daně z příjmu právnických osob spolu s přísnými požadavky na finanční výkaznictví a dodržování předpisů způsobily, že Evropa je méně atraktivní destinací pro investice ve srovnání s regiony, jako jsou Spojené státy nebo jihovýchodní Asie. Nadnárodní korporace nyní dávají přednost zřízení sídla nebo výrobních závodů v zemích, které nabízejí daňové úlevy, deregulované podnikatelské prostředí a nižší provozní náklady, což dále urychluje odliv evropského průmyslu. Dalším zásadním faktorem úpadku evropského průmyslu je globální konkurence. Rozvíjející se trhy, zejména v Asii, se staly výrobními velmocemi, které nabízejí nižší mzdy, menší složitost regulace a pro-podnikatelskou politiku, která podporuje expanzi.
Například Čína, Indie a Vietnam zaznamenaly významné přímé zahraniční investice, protože společnosti hledají alternativy k vysokým nákladům spojeným s evropskými operacemi. Mezitím Spojené státy, které těží z nižších cen energií a podnikatelsky příznivějšího regulačního prostředí, úspěšně odlákaly evropské firmy z jejich domácích trhů a využily politiky, které aktivně podporují domácí výrobu a inovace. Dlouhodobé ekonomické důsledky pro Evropu by mohly být v důsledku stěhování podniků neblahé. Průmyslové odvětví bylo v minulosti významným zaměstnavatelem na celém kontinentu, poskytovalo miliony pracovních míst a významně přispívalo k tvorbě HDP. Pokles výrobní a průmyslové produkce znamená nejen ztrátu přímé zaměstnanosti, ale také oslabení širšího hospodářského ekosystému, který tato odvětví podporuje. Narušení dodavatelského řetězce, snížení daňových příjmů a pokles investic do výzkumu a vývoje jsou jen některé z negativních externalit spojených s deindustrializací. Dopad úpadku průmyslu na místní ekonomiky nelze přeceňovat. V regionech historicky závislých na zpracovatelském průmyslu a průmyslové výrobě vede deindustrializace ke snížení ekonomické aktivity, poklesu hodnoty nemovitostí a úbytku obyvatelstva, protože pracovníci migrují za pracovními příležitostmi jinam. Vlády se musí potýkat s rostoucí mírou nezaměstnanosti, zvýšenou závislostí na sociálních dávkách a rostoucím tlakem na poskytování ekonomických stimulů v oblastech, které byly kdysi soběstačnými ekonomickými centry. Břemeno ekonomické restrukturalizace nesou neúměrně pracovníci s nižšími příjmy, kteří čelí omezeným alternativám zaměstnání a strmější křivce učení při přechodu do nových odvětví. Úpadek průmyslu má zároveň širší důsledky pro technologický pokrok a inovace. Zpracovatelský průmysl a průmyslová výroba jsou hlavními hnacími silami výzkumu a vývoje, přičemž společnosti v zájmu zachování konkurenceschopnosti investují velké prostředky do nových materiálů, robotiky a automatizace. S poklesem průmyslové výroby klesá i motivace podniků vyvíjet v Evropě špičkové technologie. To vytváří zpětnou vazbu, kdy vzniká méně high-tech odvětví, což vede ke stagnaci v kritických oblastech, jako je letectví, automobilový průmysl a vývoj průmyslového softwaru. Bez silné průmyslové základny hrozí, že Evropa zaostane v další vlně technologických inovací a přenechá vedoucí postavení regionům, které si udržují silná výrobní odvětví. Neměly by se přehlížet ani politické důsledky úpadku průmyslu. Zmenšující se výrobní základna podněcuje rostoucí nespokojenost evropských pracovníků, což vede k větší podpoře populistických politických hnutí, která slibují zvrátit hospodářskou stagnaci prostřednictvím protekcionistických politik a rušení regulačních opatření. Mnoho voličů se cítí opuštěno politickými elitami, které upřednostňují environmentální a sociální agendu před ekonomickou bezpečností, což vytváří hluboké rozpory v evropských společnostech. Pokud vlády nebudou tyto obavy řešit, mohou čelit rostoucí politické nestabilitě, sociálním nepokojům a ztrátě důvěry veřejnosti v tradiční instituce. Vzestup nacionalistických hnutí spolu s rostoucí skepsí vůči regulačnímu dohledu EU hrozí rozbitím evropské jednoty a znemožněním společného úsilí o obnovení průmyslového růstu.
Řešení úpadku evropského průmyslu bude vyžadovat, aby politici přehodnotili rovnováhu mezi regulací a konkurenceschopností. Některé regulace sice slouží důležitým veřejným zájmům, ale jejich nezamýšlené ekonomické důsledky nelze ignorovat. Pokud chce Evropa zachovat svou průmyslovou základnu, je třeba pragmatičtějšího přístupu k tvorbě politik, který zohlední realitu globální konkurence a ekonomické udržitelnosti. To by mohlo zahrnovat zefektivnění byrokratických procesů, nabídku cílených pobídek pro domácí výrobu a zajištění toho, aby energetické politiky neochromily průmyslovou produktivitu. Vlády musí také přehodnotit rámec zdanění podniků, aby se zajistilo, že nevyžene podniky z regionu. Oživení průmyslového prostředí by mohla pomoci podpora inovací v soukromém sektoru prostřednictvím daňových úlev, dotací a deregulace v klíčových odvětvích. Úpadek evropského průmyslu není nevyhnutelný, ale zvrácení tohoto trendu bude vyžadovat rozhodná opatření. Podporou regulačního prostředí, které inovace spíše podporuje, než aby je potlačovalo, mohou evropští představitelé vytvořit podmínky, které podnikům umožní prosperovat a zároveň zachovávat sociální a environmentální hodnoty. Nalezení správné rovnováhy mezi hospodářským růstem a regulační odpovědností bude mít zásadní význam pro to, zda Evropa zůstane světovým průmyslovým lídrem, nebo bude pokračovat ve své trajektorii směrem k hospodářské bezvýznamnosti. Pokud nedojde k nápravě, hrozí, že kontinent ztratí nejen svá průmyslová odvětví, ale také hospodářskou prosperitu a sociální stabilitu, kterou podporují. Budoucnost evropského průmyslu závisí na ochotě tvůrců politik přijmout změny, přijmout dlouhodobou vizi a zavést reformy, které upřednostní růst, konkurenceschopnost a odolnost ve stále nestabilnější globální ekonomice.