USA, Rusko a EU: Analýza aktérů před kontextem

Pokud jde o revoluci, kterou v současnosti zažíváme, nejsme zatím s největší pravděpodobností schopni definovat a analyzovat nová paradigmata mezinárodních vztahů. Ačkoli kontext, v němž žijeme, prošel – a nadále denně prochází – podstatnými změnami v systému vztahů mezi státy a mezi velmocemi, definice nového standardu dialogu je pravděpodobně ještě daleko od toho, aby se dala vyjádřit. Taková analýza, provedená v současné době, by stále trpěla mnoha chybějícími prvky a údaji. Především jde o roli, kterou budou hrát Spojené státy a Evropská unie při řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. A také jistě váha, kterou může mít na mezinárodních trzích obchodní politika diktovaná prezidentem Donaldem Trumpem. Na evropském kontinentu, v kancelářích a mezi institucemi Evropské unie, pak budeme muset zvážit váhu, kterou bude mít v blízké budoucnosti politika reorganizace, především program ReArm Europe. Proto, i když ještě nenastal čas pro podrobnou analýzu, která by mohla nastínit nové vzorce výkladu a zkoumání, můžeme však začít dávat dohromady všechny prvky, které budou tuto analýzu v budoucnu vytvářet. Zejména pokud se budeme snažit tyto scénáře posuzovat z konzervativní perspektivy a s představou rostoucí váhy konzervativních sil v evropských institucích a ve vládách členských států.

KONFLIKT NA UKRAJINĚ A LOGIKA ZBRANĚ
V konfliktu, který začal invazí moskevských vojsk na Ukrajinu, jsou v současné době hlavními aktéry – kromě vlády a ukrajinského lidu, kteří pokračují v boji navzdory změněnému a měnícímu se mezinárodnímu scénáři – zcela jistě Trumpovy Spojené státy, Putinovo Rusko a Evropská unie v předvečer procesu zbrojení, který se nyní zdá být téměř nevyhnutelný. To jsou hlediska, která nelze v budoucí analýze přehlédnout, zejména proto, že kroky obou velmocí a členských států Evropské unie by se mohly stát základem pro interpretaci příštích mezinárodních krizí. Agresivní postoj Kremlu – v minulosti v případě Krymu, Donbasu a od roku 2022 v případě invaze na ukrajinské území – nelze přehlížet. Zejména pokud se podíváme na to, co by mohlo být položeno na případný jednací stůl, ať už v Rijádu, nebo jinde. Jistě, pro Moskvu v tuto chvíli není okamžité ukončení konfliktu prioritou. Putinovou nadějí je jistě to, že bude moci zasednout k jednacímu stolu a vyjednávat s Kyjevem nebo Trumpem ze silnější pozice. I jeden kilometr okupovaného území navíc má v logice Kremlu váhu jak z hlediska konfliktu, tak na mezinárodní úrovni, nemluvě o ohlasu, kterého chce Putin dosáhnout doma. Pak je tu kapitola sankcí uvalených na Rusko v posledních letech, která se jistě stane předmětem debat. Stačí říci, že sám Trump se v posledních dnech k jejich vyvolávání vrátil, když hovořil o nepřímých clech na ruskou ropu, pokud Putin nebude respektovat americké zprostředkování. Pohled magnáta tedy jistě míří směrem k Moskvě, ačkoli v ekonomické logice ztělesněné tímto novým prezidentstvím nelze podceňovat význam Číny. Cla, která budou v příštích dnech zavedena a na něž budou jistě reagovat největší světové ekonomiky, je zatím velmi obtížné analyzovat. Klíčovým faktorem při posuzování vztahů se Spojenými státy v blízké budoucnosti bude také reciprocita, která byla zpochybněna a která by mohla být přezkoumána případ od případu. Zvýhodněné země by mohly být cly prezidenta Trumpa postiženy méně, zatímco „diplomatická nezdvořilost“ by mohla zatížit peněženku některého státu a jeho občanů. V tomto scénáři bude například reakce trhů a reakce Evropské unie hrát roli v nadcházející analýze rovnováhy a krizí na mezinárodním poli v příštích měsících.
Reakce Evropské unie a jejích členských států na tyto změněné scénáře patří v současné době jistě k nejzajímavějším prvkům. Ochlazení amerického impulsu vůči evropské bezpečnosti je prvním z problémů, kterým členové EU čelí, přinejmenším z hlediska bezpečnostní doktríny. Jedním z nástrojů, jak se s touto eventualitou vyrovnat, je jistě plán ReArm Europe, jehož cílem je postupné posilování průmyslové základny (opět s ohledem na obranu, ale nejen na ni) pomocí investic, vývoje a nákupů, které mohou členské země provádět společně: základ strategického sbližování, které souvisí i se složením různých vojenských doktrín evropských armád. Ne všechny kancléřství však k tomuto zájmu zaujímají stejný postoj, stejně jako ne všechny vlády jsou připraveny podporovat možnost přímé intervence na ukrajinském území. Itálie sama opakovaně prohlásila, že jakákoli mise musí být součástí vyššího mezinárodního mandátu.

REARM EUROPE: THE DEBATE IN EUROPEAN CHANCELLERIES
Dosud uvedené úvahy samozřejmě musí nutně zohledňovat vnitřní situaci v jednotlivých členských státech EU. Vnitřní debata byla vždy veřejností nejvíce vnímána a chápána, stejně jako právě vnitřní zprávy jsou nejvíce pokrývány hlavními médii. Přesto v posledních týdnech nebylo možné přehlédnout debatu o programu ReArm Europe, který představila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, a to i na vnitřní frontě jednotlivých členských států. Téma, které na národní úrovni rozdělilo většinu a opozici a otevřelo rozpory i uvnitř samotných vládních koalic. Jedním z případů, který lze vzít za příklad, je italská vláda, kde mezi jednotlivými složkami koalice premiérky Giorgie Meloniové postupně vykrystalizovaly rozdílné postoje. Bruselský plán obrany a financování však vyvolal v mnoha evropských kancelářích velké neshody. Například v Nizozemsku situace dospěla tak daleko, že amsterodamský parlament hlasoval proti projektu von der Leyenové. Poslanci dvěma hlasy donutili premiéra Dicka Schoofa (zastánce bruselských směrnic), aby nizozemskou účast zablokoval. Toto hlasování podpořily i strany vládní koalice, všechny kromě liberálů, kteří byli pro myšlenky Von Der Leyenové. Základní koncepce spočívala v tom, že výdaje na obranu by se neměly stát společnou záležitostí s ostatními členskými státy, ale prostředky by měly zůstat k dispozici na přísně národní úrovni. Dokonce i v případě Španělska, kde vládne Pedro Sánchez, se hovořilo o rozkolu v otázce ReArm Europe mezi Socialistickou stranou, která je připravena se k bruselským směrnicím přihlásit, a levicovou koalicí Sumar, která je mnohem skeptičtější. Opačný postoj ostatně vyjádřily jak Podemos, tak Izquierda Unida, které podpořily i strany spojené s katalánským a galicijským regionem. Pak je tu případ Francie, kde premiér Macron otevřeně podporuje potřebu zvýšit investice do obrany, zatímco opoziční strany zaujaly mnohem pochybnější postoj k tomu, co dělat. Ve středu Evropy se veřejné mínění a strany staví k politikám, které předkládá Brusel, spíše příznivě. Výjimku v tomto ohledu tvoří Maďarsko a Slovensko, ale pokud se podíváme na Německo, vidíme, že parlamentní debata dala zelenou (velkou většinou) změně ústavy, která by umožnila vytvoření dluhu na investice do infrastruktury a vojenských výdajů. Hlasování, při němž se strany koalice podporující vládu nedočkaly žádného překvapení. Závěrem lze jistě říci, že právě v tomto bodě se hraje o budoucnost Evropské unie, zejména pokud jde o její vývoj a postupné rozvolňování.