„V Alcázaru nejsou žádné novinky, můj generále“

Strana ECR pořádá ve Španělsku akci s názvem „Europa Viva 24“, která se uskuteční 17. a 18. května 2024. První den se účastníci vydají do Toleda, historického hlavního města gotického království na Pyrenejském poloostrově v letech 542 až 711, kdy bylo napadeno islámskými vojsky.

V rámci prohlídky navštíví slavný Alcázar, starý palác, kde tisíc národních vojáků a dobrovolníků odolávalo dva měsíce obléhání proti zuřivému republikánskému útoku více než osmi tisíc mužů během první fáze španělské křížové výpravy v letech 1936-1939.

Těsně před obléháním varoval plukovník Moscardó toledské kněze, že pokud se neuchýlí k vojákům do Alcázaru, mohou být zmasakrováni nepřáteli víry. Možná proto, aby zůstali se svými bratry, řeholníci nabídku odmítli.

Zaplatili by za to životem, neboť 102 z nich bylo zavražděno levicovými milicemi, včetně Don Gregorio Gomez de las Heras, mozarabský kaplan toledské katedrály a nemocnice de Tavera, spolu se svým bratrem donem Toribiem, rovněž mozarabským kaplanem katedrály, arciděkanem toledské katedrály; Dr. Rafael Martinez Vega a jeho bratr Felipe, učitel na základní škole a novinář; Mons. Jose Polo Benito, děkan toledské katedrály, profesor na univerzitě v Salamance a člen Královské historické akademie, blahořečený Jeho Svatostí Benediktem XVI; Dr. Agustin Rodriguez Rodriguez, oblíbený bývalý farář z Villacañas, který odmítl stát se biskupem v Jaca a Palencii, profesor archeologie, církevních dějin, biblické kritiky a geografie, generální vikář arcidiecéze Toledo, ředitel Kolegia vznešených panen, lektor katedrály, správce nemocnice v Tavera a novinář; a Dom Emilio Ruben Fernández, františkán známý svou prostotou, laskavostí, trpělivostí a dobrým humorem.

Dne 21. července 1936 navrhl generál Riquelme z Republikánské fronty plukovníku Moscardóovi, aby se vzdal. To byla Moscardóova odpověď: „Zdá se mi neuvěřitelné, že vy, který jste se se mnou v této akademii učil, co jsou to věci cti, mi předkládáte tak potupný návrh, který nemůže přijmout žádný důstojný muž a který musí každý gentleman s rozhořčením odmítnout. My se nevzdáme! Neboť, není-li jiné volby, jsme rozhodnuti udělat z Alcázaru slavnou nekropoli a nikdy ne hnojiště.“

O dva dny později si plukovníka Moscardóa telefonicky zavolal velitel republikánských milicí a oznámil mu, že pokud se Alcázar nevzdá do deseti minut, bude popraven Moscardóův 24letý syn Luis, který byl zajat již dříve. Plukovník Moscardó si vyžádal rozhovor se synem a syn se otce zeptal, co má dělat. „Svěř svou duši Bohu,“ řekl plukovník svému synovi, „a zemři jako vlastenec s výkřiky ‚Ať žije Kristus Král!‘ a ‚Ať žije Španělsko!‘ Alcázar se nevzdává,“ dodal plukovník. Mladík potvrdil, že postupoval podle pokynů svého otce, a byl následně zabit.

Franco mohl nasměrovat národní jednotky k Madridu, ale raději je odklonil do Toleda, aby osvobodil Alcázar. Pokud se Moscardó zavázal k odporu nebo smrti, caudillo také dodrží svůj slib a nikdy nenechá své statečné muže na pospas.

Pět dní po začátku obléhání, 26. července 1936, založili obránci noviny „El Alcázar“, které vycházely až do 6. listopadu 1987. Jedním ze zakladatelů byl advokát Luis Montemayor, který se v roce 1959 stal starostou Toleda.

Uvnitř Alcázaru řekl katolický dobrovolník Antonio Rivera Ramirez, přezdívaný Anděl z Alcázaru, doktoru Pelayovi Lozanovi Arcosovi poté, co byl zraněn: „Done Pelayo, budete mě muset amputovat, že ano? Je mi to jedno, i kdyby už nebylo žádné anestetikum. Žádám jen, aby mi na pravou ruku dali růženec; s ním budu odolávat jakékoli bolesti.“ Antonio se usmál, čímž situaci zbavil dramatičnosti, a dodal: „Nedělej si s tím starosti a utni to. Kromě toho je to levá ruka a já s levou nechci mít nic společného!“

18. září navštívil obléhané budovy republikánský premiér Francisco Largo Caballero a rozzuřeně prohlásil, že celou budovu i se všemi uvnitř vypálí.

28. září 1936 v 9 hodin ráno vstoupil generál Varela do zcela zničeného Alcázaru. Tehdy plukovník Moscardó pronesl svůj druhý nejslavnější výrok: „V Alcázaru nejsou žádné novinky, můj generále“. Pamětní deska připomínala generála Varelu v Toledu až do nedávné doby, kdy byla odstraněna v rámci tzv. demokratické paměti, kterou zavedla socialisticko-komunistická vláda, jež je v současnosti u moci.

O den později dorazil do Alcázaru generalissimus Franco a prohlásil: „Hrdinové Alcázaru! Váš příklad přetrvá generace, protože jste dokázali udržet slávu říše, v níž jste se prosadili. Dějiny jsou malé pro velikost vašich činů. Povznesli jste rasu, povznesli jste Španělsko a dali mu nehynoucí slávu. Zdravím vás a objímám jménem vlasti, přináším vám vděčnost a uznání za vaše hrdinství a oznamuji, že jako odměna za vaši oběť vám byl udělen Laureát, osobní pro plukovníka Moscardóa, kolektivní pro všechny obránce. Ať žije Španělsko!“

Zpravodaj deníku Daily Express se toho dne zdál být ve své kronice ohromen: „Byla to nejdramatičtější scéna, jaké jsem kdy byl svědkem. Ty napůl vyhladovělé lidské přízraky svíraly v rukou zbraně, které teď byly k ničemu. Nic jim nezbylo. Museli se naučit znovu žít a ještě se nerozhodli opustit místo svého mučednictví. Pak uviděli Franca. Mnozí ho neznali, ale při slovech generála Franca ty ubohé postavy ožily. Jako by je pružina náhle uvedla do pohybu. Francovo jméno pro ně tolik znamenalo. Byla tak úzce spojena s jejich utrpením. Byl to muž v očekávání, kterému se bránili. Jásali, plakali, objímali ostatní vojáky. Nezapomenutelná podívaná“.

Dokonce i socialistický novinář Julián Zugazagoitia musel uznat, že „uvnitř zůstali hrdinové, majitelé domu, který bude z většího důvodu než kdy jindy posvátný pro španělské kojence. Nebudeme tento titul zpochybňovat, to by byla hloupá podlost. Čin, který vykonali vojáci na Moscardóův rozkaz, má veškerou sílu nejlepší historické stránky“.

Člen Francouzské akademie Henri Massis k tomu poznamenal: „Neexistuje událost, která by přesněji vystihovala vitalitu hispánské rasy a jejího idealismu než dlouhý a obrovský boj v Toledu. Zuřivý odpor, který kladl Alcázar, patří k událostem, které tvoří slávu národa, a je jisté, že až se budou psát dějiny této krvavé občanské války, nikdo se nebude měřit ve chvále, aby vyzdvihl grandiózní toledskou epopej.“

Alcázar navštívily významné osobnosti, například maršál Philippe Pétain, hrabě Galeazzo Ciano, vévodové z Windsoru, Sah Reza Pahlaví, jordánský král Husajn I. a Ronald Reagan.

Italský náčelník generálního štábu Goffredo Canino vše shrnul slovy, že „toledský Alcázar je pro vojáky všech zemí čistým symbolem toho, co znamená vojenská čest, pocit zakořeněný po staletí v srdcích a myslích španělských vojáků“.

Zdroj obrázku: Verema