Subscribe
Většina zemí EU nemá zákony, které by poskytovaly silnou ochranu proti politickému ovlivňování médií, což má negativní důsledky pro nezávislost novinářů, a tím i pro kvalitu informací, které veřejnost dostává. Takový je závěr studie o nezávislosti médií, kterou vypracovala strana ECR a která analyzuje údaje za posledních deset let (2014-2023) shromážděné z členských a kandidátských zemí.
Studie se mimo jiné zabývá tím, jak vlastnictví médií a politický vliv ovlivňují pluralitu názorů a svobodu projevu v kontextu problémů, kterým média v posledním desetiletí čelila. Jedním z těchto problémů je koncentrace vlastnictví médií v rukou vlád, mocensky spřízněných subjektů a podnikatelů v kontextu opakovaných hospodářských krizí, jakož i nedostatky a/nebo špatné provádění mediální legislativy. Autoři proto docházejí k závěru, že je zapotřebí skutečný dohled prostřednictvím orgánů, které mají dohlížet na nestrannost médií, a také účinná kontrola vlastnictví mediálních trustů a jejich veřejného financování. Přestože některé země – včetně Rumunska – zavedly pro mediální podniky povinnost deklarovat své vlastnictví, tyto zákony se „obecně neuplatňují“, pokud jde o zajištění transparentnosti informací.
Ekonomicky zranitelných médií se zmocnila politika nebo zájmové skupiny.
Autoři studie s odkazem na zprávy UNESCO tvrdí, že v Evropě se v posledním desetiletí neustále zhoršuje svoboda tisku a pluralita názorů, protože demokracie na celém kontinentu čelí různým výzvám, od ekonomické krize po terorismus, migraci a v poslední době válku na Ukrajině. Mediální trh se opakovaně potýkal s recesemi, které podporovaly koncentraci podnikání jak horizontálně, tak ve stejném odvětví – tisk, televize atd. – a meziodvětvově. Studie konstatuje, že Evropa se vždy vyznačovala tiskovými monopoly a oligopoly, které představovaly určitou hrozbu pro pluralitu, ale v posledních letech vlády tuto praxi využívají k zotročení tisku a umlčení nesouhlasných hlasů. Nestabilní ekonomické prostředí způsobilo, že tisk nemá zdroje financování a je zranitelný vůči vládám.
„Vlády, vládní úředníci nebo jednotlivci spojení s vládnoucími stranami zvýšili svou kontrolu nad komerčními médii, ať už přímým nákupem, nebo neobjektivním prosazováním stávajících pravidel, aby záměrně omezili pluralitu, což přispívá k prostředí, které je nepřátelské i vůči tisku,“ uvádějí autoři zprávy.
Namísto toho, aby členské státy zvolily společný přístup k regulaci koncentrace vlastnictví s cílem zajistit zdravé konkurenční prostředí na mediálním trhu, využily své výsadní právo přijímat právní předpisy v této oblasti a přijaly různá řešení. Zatímco Nizozemsko, Irsko, Portugalsko a Španělsko mají zvláštní zákony pro hospodářskou soutěž na mediálním trhu, většina zemí EU má pouze obecné předpisy o hospodářské soutěži a zvlášť pouze zvláštní zákony o médiích.
Většina evropských zemí nemá účinné zákony proti politickému zasahování do mediálních záležitostí.
Dalším problémem, na který studie ECR upozornila, jsou přímé zásahy státu do fúzí a akvizic. Podle dokumentu jsou tedy ve většině evropských zemí legislativní záruky proti kontrole médií politiky, stranami nebo zájmovými skupinami slabé nebo neexistují vůbec. Zatímco země jako Portugalsko a Litva výslovně zakazují politickým stranám vlastnit mediální fondy, například na Maltě patří dvě strany, které se střídají ve vládě, ke klíčovým hráčům na mediálním trhu. V Itálii byl také bývalý premiér Silvio Berlusconi, známý mediální magnát, který využil svého mediálního byznysu k politickému prosazení. Tisk však nebyl zranitelný pouze vůči státnímu převzetí, ale také vůči podnikatelům, kteří jej využívali k prosazování vlastních zájmů a nesledovali zisk, ale využívali jej k politickému ovlivňování. Tento trend byl patrný zejména v zemích střední a východní Evropy a západního Balkánu, kde se po globální hospodářské krizi v roce 2008 snížil objem zahraničních investic, což usnadnilo přesun vlastnictví médií od zahraničních společností k několika domácím podnikatelům.
Zákony o povinném zveřejňování vlastnictví mediálních podniků trpí nedostatkem transparentnosti
Těmto negativním trendům se v některých zemích podařilo čelit regulacemi, jejichž cílem je zajistit transparentnost vlastnictví mediálních trustů. Ačkoli většina evropských zemí má formální požadavky na zveřejňování vlastnických struktur mediálních podniků, tyto povinnosti mají často svá omezení, jako je povinnost zveřejňovat tyto informace pouze úřadům, nikoli veřejnosti.
Státní reklama – způsob, jakým vlády kontrolují tisk, aniž by ho vlastnily
Vlastnictví umožňuje vyvíjet tlak na redakční nezávislost, ale politický vliv lze uplatňovat i bez vlastnictví médií. Jedním z takových způsobů uplatňování vládního vlivu na tisk je státní reklama. Autoři studie poukazují na to, že v mnoha analyzovaných zemích chybí předpisy, které by zajistily spravedlivé a transparentní přidělování státní reklamy, ale ve střední a východní Evropě, kde se ve vztahu státu a médií stále odráží dědictví autoritářského režimu, zůstává reklama z veřejných peněz často jedním z mála, ne-li jediným zdrojem financování tisku.
„Neúspěšné uplatňování stávajících pravidel vedlo k instrumentalizaci přidělování finančních prostředků na podporu provládních médií na úkor nezávislých a kritických médií. Studie ukázaly, že vládě nakloněná média dostávají lví podíl státní reklamy a že v letech 2016-2018 došlo k pětinásobnému nárůstu stanic, které dostávají více než 50 % svých finančních prostředků od vlády, přičemž některé z nich dokonce spoléhají výhradně na státní reklamu,“ uvádí se ve studii.
Slabé, politicky vedené regulační orgány = podřízený tisk
Politický vliv je do značné míry možný také díky slabým regulačním orgánům v oblasti médií. Politické zásahy – často jmenování osob spřízněných s vládnoucími stranami do těchto orgánů – snížily jejich schopnost zajistit nezávislost médií. V důsledku slabého dohledu autoři studie hovoří o politické kontrole nad veřejnoprávními médii. Přestože by měly být přístupné široké veřejnosti a vytvářet obsah pro všechny, odrážející politické, sociální a kulturní rozdíly, vlády zvýšily politickou kontrolu nad radami těchto veřejnoprávních médií. To také oslabilo obsah informací, které poskytují, poznamenávají autoři studie. Všímají si, že tato politická kontrola nad mediálními orgány se v Evropě zvýšila, přičemž všechny země hlásí větší či menší míru politického vlivu při jmenování vedoucích pracovníků médií.
„Bez náležitého dohledu mohou být ‚dezinformace‘ použity k potlačení opozičních médií (…) Navíc, pokud jsou mediální kanály cenzurovány, mohou celé skupiny obyvatelstva zůstat bez alternativních zdrojů informací,“ upozorňují autoři studie ECR.
„To vše se děje v situaci, kdy se šíření informací prostřednictvím online médií zvyšuje, což samo o sobě představuje výzvu pro nezávislost a spolehlivost informací pro veřejnost,“ dodávají.
Evropský akt o svobodě tisku – příspěvek EU k depolitizaci tisku
Navzdory všem těmto výzvám existuje naděje. Kromě pozitivních příkladů v některých evropských zemích a snah občanské společnosti o zajištění nezávislosti médií je EU stále aktivnější v zavádění vysokých standardů ochrany médií. Příkladem je evropský zákon o svobodě tisku, který má zajistit lepší koordinaci vnitrostátních předpisů a jejich sbližování při vytváření záruk proti zásahům státu do nezávislého tisku. Nařízení navržené Evropskou komisí a dohodnuté s velvyslanci členských států reaguje na rostoucí obavy z politizace tisku, nedostatečné transparentnosti vlastnictví médií a přidělování státní reklamy médiím. Evropský akt o svobodě tisku vytváří legislativní rámec s novými pravidly a mechanismy pro zlepšení ochrany novinářů před politikou a pro zajištění fungujícího mediálního trhu, mimo jiné prostřednictvím spolupráce a sbližování právních předpisů, včetně ustanovení o lepší transparentnosti a spravedlivém rozdělování hospodářských zdrojů.