Subscribe
„Žádám italskou vládu a premiérku Giorgiu Meloniovou, aby nás podpořili v procesu, který provádíme, aby byla respektována suverenita a aby ve Venezuele konečně zavládl mír.
S touto výzvou se prostřednictvím Adnkronosu obrátil na premiérku Giorgiu Meloniovou venezuelský politik a poslanec venezuelského Národního shromáždění za stranu Demokratická akce Williams Davila.
V jihoamerické zemi mezitím po výsledku posledních voleb neutichly protesty a polemiky.
Opozice ve Venezuele nadále důrazně zpochybňuje vítězství, které v nedávných prezidentských volbách vyhlásil Nicolás Maduro, a činí tak na základě protokolů sepsaných ve volebních místnostech, které podle zpráv poskytují zcela jiné údaje, než jaké deklaroval Maduro a jeho lidé.
Při potlačování pouličních protestů po volbách mezitím zemřelo nejméně 24 lidí.
Je to přinejmenším výbušná situace, která rozhodně neskončí „podáním ruky“ a která vede Venezuelu k izolaci, pokud možno ještě větší než v současnosti.
Že je Maduro spíše diktátorem než prezidentem demokratického státu, bylo zřejmé již dlouho.
V zemi, kde byli pronásledováni odpůrci, kde protesty končily krví z rukou prezidentových vojáků a kde chudoba a kriminalita nyní dosahují neúnosné úrovně.
Situace, kterou již léta odsuzuje jak velká část mezinárodního společenství, tak opoziční strana Demokratická akce.
Záběry tisíců a tisíců Venezuelanů, kteří uprchli do sousedních zemí a vracejí se domů, aby hlasovali pro Edmunda Gonzáleze Urrutiu, Madurova protikandidáta, obletěly svět.
Bohužel se zdá, že to vše nestačilo k tomu, aby volby měly kýžený výsledek, respektive aby proběhly transparentně.
A zatímco na sociálních sítích a v novinách zuří bitva a mezinárodní společenství zvedá svůj hlas, Venezuelané se připravují na protichavistickou demonstraci, na níž by se poprvé spojila protimadurovo venezuelská pravice s protimadurovo venezuelskou levicí.
Demonstrace, která se bohužel zdá být prologem k občanské válce.
Protože jedna věc se zdá být jistá: Maduro se nevzdá a armáda, která mu stojí po boku a občas ho převálcuje, uvážíme-li, že devět ministrů vlády je součástí armády, je připravena zajistit, aby se status quo neotřásl.
A rozhodně nebudou stačit ani výzvy Luly, bývalé argentinské premiérky Cristiny Kirchnerové, kterou Maduro sám politicky a finančně podporoval, a kolumbijského prezidenta, kterého svého času venezuelský prezident rovněž podporoval.
Maduro nechce a nemůže opustit vedení Venezuely; pokud by tak učinil, bylo by pro něj téměř nemožné uniknout na dlouhou dobu vězení kvůli seznamu zločinů, z nichž může být ve své vlasti obviněn, a vyšetřování americké protidrogové agentury.
A on, stejně jako jiní v minulosti, odmítá jakékoliv otevření tím, že vytváří osu se svým spojencem Kubou, která podle všeho už léta velí venezuelským bezpečnostním službám.
A proto se snaží všemožně legitimizovat své vítězství voláním po mezinárodním spiknutí, obvyklém státním převratu, samozřejmě „krajně pravicovém“. v němž zapojuje různé magnáty od Elona Muska po Jeffa Bezose do banální rétoriky, která se hodí k rozpoutání války proti disentu. Metoda je vždy stejná jako v sovětském komunismu: udávání.
Všichni bojovníci byli vyzváni, aby udávali jména a příjmení svých známých, kteří se účastní opozičních demonstrací a šíří kritiku režimu na internetu.
Zkrátka film, který jsme již viděli a který se bohužel nepromítá v kině, ale odehrává se ve skutečné zemi, v zemi, kde nejspíš brzy poteče krev jejích obyvatel.