Vícejazyčnost: Vícejazyčnost: bohatství, nebo rozdělení?

V Písmu svatém se dozvídáme, že babylonská věž vyvolala mnohojazyčnost jako boží sankci a prostředek k rozptýlení a rozdělení (Genesis 11,1-9). O několik století později se latina stala jazykem západní Evropy, zatímco řečtina zůstala jazykem východní části našeho starého kontinentu.

Pád obou římských říší znamenal oficiální rozšíření místních jazyků a dokonce i římskokatolická církev po Druhém vatikánském koncilu v 60. letech 20. století opustila svůj posvátný jazyk pro slavení mše svaté v důsledku radikální reformy, kterou zavedl papež Pavel VI. a která je dodnes předmětem polemik.

V souladu s podobným babylonským trendem Evropská unie v článku 41 odst. 4 Listiny základních práv prohlašuje zásadu mnohojazyčnosti, podle níž mají občané právo používat při komunikaci s orgány EU kterýkoli z úředních jazyků a orgány musí odpovídat ve stejném jazyce. Přesto jsou angličtina, francouzština a němčina považovány za pracovní jazyky mocné centralistické instituce, Evropské komise, a mají tak přednostní postavení; angličtina se de facto stala novou lingua franca v Evropském parlamentu a většina schůzí a všech technických jednání mezi poradci se koná v tomto germánském jazyce.

Před rokem zveřejnilo politické oddělení Evropského parlamentu pro občanská práva a ústavní záležitosti studii, kterou si vyžádal jeho Petiční výbor (PETI), s názvem Jazyková a kulturní rozmanitost – Menšinové a minoritní jazyky jako součást evropské jazykové a kulturní rozmanitosti.

Teze zprávy zní, že používání tzv. menšinových a minoritních jazyků se v posledních třech desetiletích snížilo, což znamená oslabení kulturní rozmanitosti a dokonce i přítomnosti menšin v Unii.

Jsou uvedeny dvě případové studie: Jižní Tyrolsko a Ladinská oblast, které se vzájemně prolínají. Politika prováděná v Jižním Tyrolsku od roku 1972 je líčena jako velmi úspěšná. Kombinace němčiny a ladinštiny s italštinou ve školách a veřejné správě údajně vykazuje souvislost jak s růstem celkového počtu obyvatel, tak s růstem jednotlivých skupin lidí považovaných za Němce, Ladiny a další. Studie však nemá k dispozici konkrétní údaje o Italech hovořících těmito dvěma menšinovými jazyky (němčinou a ladinštinou) ani žádným jiným jazykem.

Evropská unie má 25 úředních státních jazyků a více než 28 menšinových (nestátních) jazyků. Menšiny tvoří 7 % obyvatel EU. Kromě těchto jazyků, a to jak úředních státních, tak menšinových, je zde „ožehavá“ otázka nářečí, která jsou výslovně vyloučena z ochrany článkem 1 Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků (ratifikované 16 členskými státy) a různými vnitrostátními předpisy. Ve Španělsku je to případ astursko-lonského a navarro-aragonského jazyka. Podle studie mluví katalánsky ve Španělsku 9,8 milionu lidí, zatímco španělsky mluvících basků je 677 000. Studie zapomíná na zvýraznění údajů o mluvčích galicijštiny, což je poněkud překvapivé, protože se jedná o třetí nestátní jazyk ve Španělsku; v příloze však vysvětluje, že Galicijců jsou dva miliony, z čehož lze předpokládat, že většina z nich galicijštinu ovládá na určité úrovni.

Navzdory údajům ze studie o počtu osob hovořících katalánsky a baskicky se v textu dále uvádí, že je třeba usilovat o získání co nejpřesnějších informací o počtu osob hovořících menšinovými jazyky a jejich jazykových kompetencích.

Dalším závěrem je, aby agentury EU přispívaly na financování speciálních kurzů pro dospělé, kteří se učí menšinové jazyky. To však dosud nebylo prioritou agentur EU, ale spíše pravomocí vnitrostátních veřejných orgánů ve spolupráci se soukromými partnery.

Zdroj obrázku: Paul Marina Travel