Volby v Evropě: Posiluje konzervativní pravice poháněná vzestupem nacionalistického hnutí

Výsledky národních voleb, které se v posledních dvou letech konaly v několika evropských zemích, odrážejí posilování konzervativní pravice, k němuž přispěl vzestup extrémního nacionalistického hnutí. Termín krajní pravice, který se až do roku 2000 používal pro označení relativně malého počtu stran a skupin – například neofašistických skupin v Německu a Rakousku – se nyní používá pro označení mnoha politických stran, z nichž většina se označuje za konzervativní. Zrodily se na principu nabídky a poptávky, v reakci na „únavu“ voličů způsobenou postupnými krizemi v posledních letech, nebo využily tohoto trendu a přejmenovaly starší konzervativní strany. Úspěch všech konzervativních i populistických politických stran pramení z touhy části voličů – významné části, jak jsme viděli v nedávných volbách – „potrestat“ mainstreamové strany, které se v posledních letech podílely na vládě. Konzervativní politické strany přirozeně reagovaly na touhu voličů po návratu k normálnímu stavu před pandemií a po znovunabytí pocitu bezpečí, který byl oslaben hrozbou války a terorismu, a po sociálním postavení a prosperitě ohrožených masovou imigrací. Reagovaly však také na potřeby rostoucího počtu voličů, kteří jsou podrážděni nadřazeností Bruselu v klíčových oblastech tvorby práva, což je subjekt, který je v poslední době považován za poněkud nefunkční a málo transparentní a neúčinný v klíčových otázkách týkajících se společnosti. Postmoderní konzervatismus se v Evropě vyvinul v různých podobách – všechny se nepodobají tradičnímu britskému konzervatismu – od umírněného, centristického konzervatismu, jako je křesťanská demokracie, až po nacionalistický konzervatismus na krajní pravici. Existují dokonce originální modely – jako například v Maďarsku – které dnes inspirují další strany (v případě Maďarska Slovensko).

Strana Fratelli d’Italia, označovaná částí mezinárodního tisku za „populistickou“ a „extremistickou“ stranu, která je však v podstatě konzervativního původu a které se podařilo dát Itálii první premiérku v její historii – Giorgiu Meloniovou – je nejen jedním z mnoha příkladů politických stran, které se dokázaly svézt na této vlně, což je evropský trend, ale také důkazem toho, že hranice mezi vypočítavým, rozvážným a centristickým konzervatismem a krajně pravicovým konzervatismem se stala křehkou. Giorgia Meloniová zvítězila v loňských volbách s umírněným projevem a k překvapení mnoha analytiků nebyla opatření přijatá její vládou tak radikální, jak kritici a političtí oponenti očekávali. Giorgia Meloni dokonce dokázala přimět dva politiky, Mattea Salviniho s jeho Ligou a Silvia Berlusconiho s Forza Italia, aby navzdory rozdílným názorům na konflikt na Ukrajině usedli k jednomu stolu, tedy do vlády. Meloniho kabinet se zavázal, že podpoří snahy Evropské unie o podporu války na Ukrajině a vojenské mise v Rudém moři, a nevyslal vojenské lodě k vytvoření blokády ve Středozemním moři s cílem zastavit nelegální přistěhovalce ze severní Afriky. K překvapení kritiků jejího sbližování s Čínou, které se projevilo podporou projektu nové Hedvábné stezky, jedním z prvních kroků Georgie Meloniové ve funkci premiérky bylo zákonem omezit vliv čínské společnosti Sinochem Holdings Corp v italské průmyslové stálici Pirelli. Italský premiér neslíbil zrušení zákona o interrupcích, ale tvrdil, že je třeba přijmout opatření na podporu těhotných žen bez finančních prostředků, aby měly „jiné možnosti“, a učinil některá kontroverzní rozhodnutí, jako je zrušení reformy justice, která byla podmínkou pro získání finančních prostředků na postpandemii, zrušení zákona o povinném očkování zdravotníků a zavedení příplatku pro velké finanční instituce (banky), aby se získaly peníze do státního rozpočtu. V souladu se zásadami, které prosazuje strana Evropských konzervativců (ECR), k níž Fratelli D’Italia patří, Giorgia Meloniová již neprosazuje – jako před volební kampaní – myšlenku vystoupení své země z EU, ale požaduje revizi bruselských pravidel pro veřejné výdaje. Vítězství Giorgie Meloniové okamžitě přivítali lídři ideologicky blízkých stran v Maďarsku, Polsku, Švédsku, Francii a Španělsku.

Konzervativní strany vyhrály parlamentní volby v mnoha evropských zemích.

Konzervativci vyhráli parlamentní volby v mnoha evropských zemích, ale v některých z nich se jim nepodařilo vytvořit parlamentní většinu potřebnou k sestavení vlády. Charismatická finská premiérka Sanna Marinová byla v parlamentních volbách poražena středopravicovou stranou Národní koalice podporovanou krajně pravicovou stranou Finové. Konzervativní strana Nea Dimokratia Kyriakose Mitsotakise bude moci po posledních volbách vládnout v Aténách jako jedna strana. Švédsku bude i v příštích letech vládnout pravicová koalice vedená Umírněnou stranou Ulfa Kristerssona, jejíž součástí jsou i krajně pravicoví Švédští demokraté, kteří v parlamentních volbách získali nejvíce hlasů.

Volby ve Španělsku a Polsku vyhrály také pravicové strany. Španělská konzervativní strana Alberta Nuneze Feijoa nezískala v parlamentu prostou většinu potřebnou k tomu, aby se dostala do vlády, a přišla o premiérský post, který získal socialista Pedro Sanchez, jenž se spojil s katalánskou secesionistickou stranou. Podobně i polská konzervativní strana Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského musela postoupit moc proevropské koalici Donalda Tuska, přestože v parlamentních volbách loni na podzim získala nejvíce hlasů.

K moci se dostaly nejen strany s extremistickým poselstvím, ale také některé konzervativní centristické strany, které se přiklonily k extrémům vedeny stejným cílem – sestavit vládu. Nedávno se na německé politické scéně objevila iniciativa založit novou stranu WerteUnion rozdělením CDU. CDU je středopravicová křesťanskodemokratická strana, která je součástí hlavního politického proudu v Německu a vládne zemi společně se sociálními demokraty. Velikost Křesťanskodemokratické strany však vyprchala s odchodem její bývalé předsedkyně a bývalé německé kancléřky Angely Merkelové z německé a evropské politické scény. Jádro nové strany bude tvořit radikální křídlo CDU, které na rozdíl od své mateřské strany nevylučuje budoucí spolupráci s krajně pravicovou AfD, což CDU a SPD kancléře Olafa Scholze považují za nedosažitelné.

Krajně pravicové strany na prvním místě v 9 zemích EU a na druhém místě v 9 dalších zemích

Výše uvedené příklady jsou jen několika ukázkami vzestupu konzervativní pravice v Evropě v posledních dvou letech. Podle nedávného celoevropského průzkumu provedeného před letošními volbami do Evropského parlamentu, který se zaměřil na krajně pravicové strany, jsou tyto strany údajně na prvním místě mezi voliči v 9 členských státech EU a na druhém místě v dalších 9 zemích. Pokud jde o konzervativní pravici jako celek, stále existují země, kde jsou konzervativně-liberální strany – jako například v Bulharsku – hodnoceny jako první možnost v záměru voličů volit. Závěrem lze říci, že konzervativní strany způsobí v příštích volbách vážné potíže socialistům a politickým stranám uprostřed evropského politického dělení. Evropa se již výrazně posunula doprava a v budoucnu se očekává, že se tento posun projeví nejen v národních politikách členských států, ale také v Bruselu, a to prostřednictvím širšího zastoupení tohoto proudu včetně Evropského parlamentu.

Foto: Pickpik.com