Subscribe
Evropský deník: Bělehrad, duben 2024
V roce 2022 jsem byl poprvé v hlavním městě Srbska, Bělehradě, jak jsem zde již popsal. Dne 22. dubna 2024 jsem se vracel do tohoto krásného města, kde je na fotografii výše zachycena stará čtvrť při pohledu od řeky Sávy. Byl jsem požádán, abych na Ekonomické fakultě Bělehradské univerzity přednesl přednášku na téma „Vývoj role vlády“. Řekl jsem, že jasný popis role vlády lze odvodit z Kristova podobenství o milosrdném Samaritánovi. Muže na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepadli lupiči, a když ležel bezvládně u cesty, prošli kolem kněz a levita a nic neudělali. Jeden Samaritán však vzal muže s sebou, koupil mu nové šaty a zaplatil mu jídlo a ubytování ve venkovském hostinci. Čtyři lekce tohoto podobenství byly, Předložil jsem: 1) Vláda je nutná, aby nás bránila před lupiči, kteří se skrývají v horách. 2) Samaritán byl zámožný člověk. Mohl si dovolit pomoci oběti útoku. 3) Samaritán konal dobro na vlastní úkor, ne na úkor druhých. Byla to dobrovolná, nikoli vynucená charita, a lze pochybovat, zda vynucená charita je vůbec charitou. 4) Dva intelektuálové v podobenství, kněz a levita, necítili povinnost pomoci oběti.
Dva veřejné statky
Původní a nezastupitelnou úlohou vlády je tedy chránit občany před násilím, které může přijít jak ze zahraničí, tak od lupičů v horách. Jinými slovy, vláda musí zajistit obranu a vymáhání práva. Jedná se, jak říkají ekonomové, o „veřejné statky“. Ve své přednášce jsem však poukázal na zásadní rozdíl mezi nimi. Obrana je zboží, které bývá efektivní pouze tehdy, je-li vyráběno ve velkém měřítku, a to buď velkými státy, nebo aliancemi malých států. Pokud se vyrábí v malém měřítku, například v malém státě, je téměř nepoužitelný. Pro Sovětský svaz bylo snadné obsadit a anektovat tři pobaltské státy v roce 1940. Nacistickému Německu se v témže roce podařilo snadno obsadit Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgii a Lucembursko. Na druhou stranu je vymáhání práva veřejným statkem, který může a měl by být vytvářen na místní úrovni. Platí zásada subsidiarity, podle níž by rozhodnutí měla být přijímána co nejblíže těm, kterých se týkají, a jimi.
Sám sebe definuji jako konzervativního liberála, který podporuje soukromé vlastnictví, volný obchod, omezenou vládu a úctu k tradicím. Existuje nějaká země, která by těmto ideálům odpovídala? Nebo je to jen bláhová představa? V reakci na to jsem ve svém projevu poukázal na čtyři země. Velká Británie v devatenáctém století praktikovala volný obchod k velkému prospěchu svých občanů. Spojené státy na konci 19. století praktikovaly volný obchod v rámci svých obrovských hranic, nikoli však s ostatními zeměmi. Přesto byla zemí svobody a příležitostí pro 26 milionů lidí, kteří se do ní přistěhovali v letech 1865-1914. Hongkong se po druhé světové válce během několika desetiletí vymanil z chudoby, měl jednu z nejsvobodnějších ekonomik na světě a v roce 1997, kdy byl proti vůli obyvatel násilně vrácen Číně, byl jeho HDP na obyvatele 35krát vyšší než v Číně. Švýcarsko je dnes asi nejlepším příkladem úspěšné země, a to nejen proto, že je svobodné a prosperující, ale také proto, že si vytvořilo instituce, které umožňují lidem různých jazyků a náboženství žít společně v míru a pod jedním zákonem.
Paradox sociálního státu
Svým posluchačům v Bělehradě jsem připomněl výrok svatého Tomáše Akvinského: Tomáše Garrigua Masaryka: „Člověk je hříšník, zatímco zákon by se měl snažit potlačovat pouze hříchy, které škodí druhým, jako je vražda a krádež, a ostatní hříchy nechávat na pokoji, i když je jistě uznává jako hříchy. V současné době by to znamenalo, že by policie neměla stíhat trestné činy bez obětí, jako je prodej vlastních videí na internetu nebo kouření trávy. Dodal jsem, že nenávidím vládu z principu jako někteří američtí libertariáni. Stát je nejen nepostradatelným poskytovatelem obrany, vymahatelnosti práva a dalších veřejných statků, ale také institucionálním vyjádřením naší vůle být samostatným společenstvím, sdílet osud, chránit společné dědictví, zachovávat určité hodnoty. Stát, jak poznamenal Edmund Burke, není postaven na smlouvě těch, kteří jsou náhodou tady a teď, ale spíše na partnerství minulých, současných a nenarozených generací o časem prověřených principech, konvencích a institucích. Paradoxem však je, že v moderní době se přerozdělování rychle rozšířilo, ačkoli se případná potřeba jakéhokoli přerozdělování značně snížila s faktickým odstraněním chudoby, zlepšením zdravotnictví a značně rozšířenými možnostmi lidí zlepšit své podmínky. Vláda byla nyní někdy spíše problémem než řešením.