Výzvy a vyhlídky ekologického přechodu v EU

Studie strany ECR poskytuje podrobnou analýzu přechodu k zelené ekonomice v Evropské unii (se zaměřením na rovnováhu mezi ambicemi a skutečností při provádění Evropského paktu pro životní prostředí).
Hlavním cílem této studie je analyzovat politická a legislativní opatření přijatá na úrovni EU s cílem dosáhnout klimatické neutrality Evropy do roku 2050 a prozkoumat, jak složitost a rozsah tohoto procesu odpovídá hospodářské a sociální realitě v členských státech.
V kontextu Evropského zeleného paktu je zelený přechod nejen nezbytnou změnou k dosažení klimatické neutrality do roku 2050, ale také příležitostí k hluboké hospodářské a sociální transformaci celé evropské společnosti.

Jaké jsou ambice Evropského paktu zelených?

Evropská zelená dohoda je iniciativa Evropské unie zaměřená na boj proti změně klimatu a podporu udržitelnosti.
Byla zahájena v roce 2019 a jejím cílem je snížit čisté emise skleníkových plynů na nulu do roku 2050.
Deklarovaným cílem zastánců této Zelené dohody je učinit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent, což je téměř nemožné a povede to k řadě sociálních krizí v členských zemích.
Je dobře známo, že Zelená dohoda zahrnuje celou řadu politik a opatření, včetně akčního plánu pro oběhové hospodářství (jehož cílem je minimalizovat množství odpadu a podporovat recyklaci) a strategie „od farmy k vidličce“ (jejímž cílem je udržitelný potravinový řetězec).
Tyto politiky jsou podpořeny konkrétními legislativními opatřeními, jako je zákon o klimatu do roku 2021 (který stanoví právní rámec pro dosažení klimatických cílů) a zákon o čistém nulovém průmyslu do roku 2023 (který podporuje rozvoj čistých technologií).
I přes tento ambiciózní přístup je však provádění Zeleného paktu pro starý kontinent vzhledem k hospodářské a sociální rozmanitosti členských států EU velkou výzvou.

Zelená dohoda a dopad na klíčová hospodářská odvětví Evropy

Tato snaha o ekologický přechod má dalekosáhlé důsledky pro řadu hospodářských odvětví, z nichž nejvíce postiženy jsou energetika, doprava a průmysl.
Je dobře známo, že energetický sektor je zodpovědný za velký podíl emisí uhlíku v EU, a proto je toto odvětví v centru úsilí o dekarbonizaci.
Přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům, jako je solární a větrná energie, je klíčem k dosažení cílů v oblasti klimatu.
Tento přechod však představuje významné výzvy související se stabilitou energetických přenosových sítí, náklady na změnu infrastruktury a nestálostí obnovitelných zdrojů energie.
Odvětví dopravy je rovněž cílem zásadních reforem se zaměřením na elektrifikaci vozového parku a rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva.
Strategie EU zahrnuje zákaz prodeje vozidel se spalovacími motory do roku 2035 a zvýšení výroby elektromobilů.
Tento přechod samozřejmě vyžaduje značné investice do nabíjecí infrastruktury i do výroby baterií a recyklačních kapacit.
Těžký průmysl, jako je ocelářství a cementářství, čelí podobným výzvám.
Dekarbonizace těchto odvětví bude vyžadovat inovativní technologie, jako je zachycování a ukládání uhlíku (CCS) a přechod na ekologický vodík.
Tyto technologie jsou stále ve fázi vývoje a jsou velmi nákladné, což vyvolává otázky ohledně ekonomické proveditelnosti těchto opatření v krátkodobém až střednědobém horizontu.

Sociální a politické výzvy spojené s přechodem na ekologické zemědělství

Odborníci si uvědomují, že ekologický přechod je nejen technologickou a ekonomickou, ale také sociální a politickou výzvou.
Pro její úspěch je zásadní, aby veřejnost přijala opatření v oblasti klimatu.
Ačkoli mají opatření v oblasti klimatu mezi evropskými občany širokou podporu, studie ukazují, že tato podpora klesá, pokud jde o konkrétní opatření, která ovlivňují každodenní život, jako je snížení spotřeby energie nebo změna způsobu dopravy.
Dalším zásadním problémem je regionální nerovnost v rámci EU.
Je známo, že členské státy mají různou úroveň hospodářského rozvoje a infrastruktury. To se může promítnout do skutečnosti, že jejich schopnost provádět opatření Zeleného paktu se značně liší.
Příkladem jsou východoevropské země, které jsou při výrobě energie do značné míry závislé na uhlí.
Tyto země čelí větším výzvám než země západní Evropy, kde je přechod na obnovitelné zdroje energie mnohem pokročilejší.
K řešení těchto nerovností zřídila EU Fond spravedlivého přechodu (JTF).
Cílem JTF je podporovat regiony a odvětví, které jsou nejvíce postiženy ekologickým přechodem.
Existují obavy, že přidělené prostředky nepostačují k pokrytí všech potřeb, a jejich přidělení vyvolalo v Evropské radě intenzivní politickou debatu.

Jaké jsou strategie EU pro inovace a hospodářskou konkurenceschopnost?

Na podporu ekologického přechodu přijala EU několik strategií na podporu inovací a hospodářské konkurenceschopnosti.
Hlavním pilířem tohoto přístupu je Průmyslový plán pro éru čisté nuly, který byl zahájen v roce 2023.
Tento plán zahrnuje legislativní opatření, jako je „Akt o průmyslu s nulovými emisemi“ a „Akt o kritických surovinách“, jejichž cílem je podpořit vývoj a zavádění čistých technologií a zajistit členským státům spravedlivý přístup k potřebným zdrojům. Dalším klíčovým prvkem je mechanismus pro přizpůsobení se emisím oxidu uhličitého na hranicích (CBAM), jehož cílem je chránit evropský průmysl před nekalou konkurencí ze zemí s méně přísnými environmentálními normami.
CBAM zavede daně na dovoz výrobků, které nesplňují emisní normy EU, a podpoří tak celosvětový posun k udržitelnějším postupům.
Provádění těchto strategií se však neobejde bez kontroverzí.
Existují obavy, že přísné předpisy by mohly oslabit globální konkurenceschopnost evropského průmyslu, zejména tváří v tvář konkurenci z Číny a Spojených států.
Tyto dvě země mají své vlastní politiky ekologického přechodu.
Přechod na zelené hospodářství navíc vyžaduje masivní investice z veřejného i soukromého sektoru, což vyvolává otázky ohledně finanční udržitelnosti tohoto úsilí v dlouhodobém horizontu.
To vyvolává otázku, kolik společností ze soukromého sektoru na trhu přežije a jaký bude sociální rozsah v ekonomice EU?

Případová studie: Automobilový průmysl a přechod na ekologickou mobilitu

Jedním z odvětví, které je nejvíce zasaženo ekologickým přechodem, je automobilový průmysl.
Vzhledem k jeho významu pro evropskou ekonomiku a značnému dopadu na životní prostředí je zákaz prodeje vozidel se spalovacími motory do roku 2035 bezprecedentním opatřením, které radikálně změní automobilový průmysl.
Evropští výrobci čelí výzvě přechodu výroby na elektrická vozidla, což vyžaduje obrovské investice do technologií, infrastruktury a pracovní síly.
Další důležitou otázkou je rozvoj nabíjecí infrastruktury pro elektromobily, která je pro úspěch tohoto přechodu klíčová.
Nařízení o infrastruktuře pro alternativní paliva (AFIR), které přijala EU, předpokládá rozvoj rozsáhlé sítě dobíjecích stanic po celé Evropě.
Provádění tohoto nařízení se však v jednotlivých členských státech značně liší v závislosti na úrovni jejich rozvoje a politického odhodlání.
Přechod na ekologickou mobilitu není bez problémů.
Výroba elektromobilů zahrnuje použití vzácných a drahých materiálů, jako je lithium a kobalt, což vyvolává otázky ohledně udržitelnosti dodavatelských řetězců a dopadu těžby těchto zdrojů na životní prostředí.
Kromě toho je další velkou výzvou recyklace baterií vzhledem ke složitosti tohoto procesu a potřebě vyvinout účinné recyklační technologie.

Jaké jsou výzvy a příležitosti pro dekarbonizaci v těžkém průmyslu?

Těžký průmysl (včetně odvětví, jako je ocelářství, cementářství a chemický průmysl) je zodpovědný za velký podíl emisí skleníkových plynů v Evropě.
Dekarbonizace těchto odvětví je pro splnění klimatických cílů nezbytná, ale je také technologicky a ekonomicky nesmírně náročná.
Technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS) jsou považovány za klíčové pro snížení emisí v těchto odvětvích.
Tyto technologie zachycují CO2 vypouštěný při výrobě a ukládají jej pod zem, čímž zabraňují jeho uvolňování do atmosféry.
CCS je však mimořádně nákladná a kontroverzní technologie.
Proto její rozsáhlé zavádění naráží na značné překážky související s náklady, přijetím veřejností a dostupností potřebné infrastruktury.
Dalším klíčovým prvkem dekarbonizace těžkého průmyslu je zelený vodík, který může v průmyslových procesech nahradit fosilní paliva.
Zelený vodík se vyrábí elektrolyzací vody s využitím obnovitelné energie, což z něj činí řešení s nulovými emisemi.
Výroba zeleného vodíku je však stále omezená a nákladná a vývoj infrastruktury potřebné k jeho využívání ve velkém měřítku je v počátečních fázích.
Kromě toho existují obavy z globální konkurence v souvislosti s dekarbonizací.
Zatímco EU zavádí přísné ekologické normy, jiné regiony světa, jako je Asie a Severní Amerika, mohou mít méně ambiciózní politiky, což by mohlo způsobit nerovnováhu v hospodářské soutěži.
K řešení tohoto problému EU zkoumá ochranná opatření, jako je mechanismus pro úpravu uhlíkových hranic (CBAM), jehož cílem je zabránit dovozu, který nesplňuje environmentální normy EU.

Výzvy a inovativní řešení v oblasti financování přechodu na ekologické zemědělství

Jednou z největších výzev přechodu na ekologickou ekonomiku je mobilizace finančních zdrojů potřebných k realizaci dekarbonizačních opatření a přechodu na ekologickou ekonomiku.
Odhady ukazují, že EU potřebuje v příštím desetiletí investovat přibližně 350 miliard EUR ročně, aby dosáhla svých cílů v oblasti klimatu a digitalizace.
Tato částka je značná a vyžaduje úzkou spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem.
EU vytvořila několik finančních nástrojů na podporu přechodu na zelenou ekonomiku, jako je například Fond spravedlivého přechodu (JTF), který je určen na pomoc regionům a odvětvím postiženým přechodem na zelenou ekonomiku.
InvestEU, investiční program EU, hraje rovněž zásadní roli při mobilizaci soukromých finančních prostředků pro udržitelné projekty.
Existují však obavy, že tyto fondy nepostačují k pokrytí všech potřeb a že je zapotřebí inovativních řešení, která by přilákala více soukromých investic. Dalším důležitým finančním řešením jsou zelené dluhopisy.
Jedná se o dluhové nástroje emitované vládami nebo společnostmi za účelem financování udržitelných projektů, jako jsou obnovitelné zdroje energie nebo zelená infrastruktura.
Trh se zelenými dluhopisy se v posledních letech výrazně rozrostl, ale stále existují problémy se standardizací těchto nástrojů a zajištěním transparentnosti a důvěryhodnosti financovaných projektů.
Centrální banky a finanční regulační orgány hrají při podpoře zelené transformace klíčovou roli.
Zahrnutím klimatických rizik do svých hodnocení rizik a podporou investic do udržitelných aktiv mohou podpořit finanční systém v podpoře klimatických cílů.
Kromě toho EU zkoumá možnosti začlenění kritérií udržitelnosti do daňové a investiční politiky, což by mohlo zahrnovat reformu zdanění s cílem podpořit ekologičtější chování a získat dodatečné příjmy na financování zeleného přechodu.

Vyvážení ambicí a reality při ekologickém přechodu v EU

Studie ECR Party dochází k závěru, že ekologická transformace EU je komplexní a vícerozměrná výzva, která vyžaduje pečlivou rovnováhu mezi ambiciózními klimatickými cíli a hospodářskou a sociální realitou členských států.
Je nezbytné, aby byl přechod řízen spravedlivým způsobem a aby byla zajištěna přiměřená podpora všech regionů a hospodářských odvětví, aby se zabránilo prohlubování stávajících nerovností.
Je rovněž nezbytné, aby si EU při provádění ekologického přechodu zachovala globální konkurenceschopnost.
To zahrnuje nejen vývoj a zavádění inovativních technologií, ale také zajištění legislativního a regulačního rámce, který podporuje hospodářský růst a tvorbu pracovních míst. úspěch zelené transformace bude záviset na schopnosti EU mobilizovat odpovídající finanční zdroje a vytvořit rámec pro mezinárodní spolupráci na podporu globálních opatření v oblasti klimatu.
Pouze prostřednictvím koordinovaného a inkluzivního přístupu může Evropská unie dosáhnout svých cílů v oblasti klimatu a stát se globálním lídrem v boji proti změně klimatu.