Willmoore Kendall o rovnosti

V krátkém eseji, který vyšel v zimě 1964-1965 pod názvem „Rovnost a americká politická tradice“, se velký konzervativní filozof Willmoore Kendall zabývá otázkou rovnosti ve Spojených státech amerických. Uznává, že Deklarace nezávislosti uvádí jako první z pravd, které lid ve Spojených státech považuje za samozřejmé, tvrzení, že „všichni lidé jsou si rovni“. Toto zjevné právo na rovnost má však první slabinu. Tvrzení „všichni lidé jsou si rovni“ znamenalo i v okamžiku, kdy bylo vysloveno, pro různé lidi zcela odlišné věci. Prof. Kendall identifikuje přinejmenším šest různých významů. Pro některé znamenala pouze to, že všichni lidé jsou v Božích očích stvořeni jako sobě rovní. Pro jiné to znamenalo, že všichni lidé byli stvořeni se stejným nárokem na spravedlnost podle stávajících zákonů. Pro jinou skupinu vyjadřoval naději – a pouze naději -, že republika, která má vzniknout, bude zemí, první zemí ze všech zemí kdykoli a kdekoli, v níž se lidé stanou rovnými, tj. dosáhnou rovnosti, o níž skromní a znevýhodnění lidé často snili a kterou jiní lidé nazývali utopickou. Čtvrtý výklad umožňoval naději, že USA budou zemí, v níž nerovnost mezi muži nebude tak do očí bijící, nebude tak úzce souviset s tím, čemu říkáme náhoda zrození, nebude tak pravděpodobné, že se bude přenášet na další generace. Stále však mohla existovat ještě další odlišná interpretace, totiž naděje, že nová republika bude republikou, v níž muži – bílí muži, a to pouze muži, nikoli ženy – budou odevzdávat stejné hlasy alespoň v některých volbách do veřejných funkcí. Nebo jako šestá možnost naděje, že USA budou zemí, v níž vláda, tj. politická autorita, podnikne kroky k zrovnoprávnění mužů; přinejmenším profesor Kendall to označuje za možnost, možná jen za hypotézu, neboť se to rovná komunismu. Může samozřejmě ještě existovat více kombinací prvního z nich. A přece vyvstává druhý problém s uvažováním o takové dvojznačné rovnosti jako o právu: proklamovaný návrh Deklarace nezávislosti tvůrci filadelfské ústavy nezmínili. A neučinili tak ani v preambuli, kde se pozastavují nad výčtem účelů, pro které lid USA takovou ústavu ustanovuje a zřizuje: dokonalejší unie a požehnání svobody a spravedlnosti, mimo jiné – ale po rovnosti ani stopy. Navíc když Madison během prvního zasedání Kongresu sepsal Listinu práv, rovněž se o rovnosti nezmínil. Prof. Kendall tedy dochází k závěru, že myšlenka rovnosti se z hlavních politických dokumentů Spojených států po Deklaraci nezávislosti vytratila. Znovu se objevila po občanské válce ve čtrnáctém dodatku, který slovo „rovný“ vrátil do politického slovníku národa. Výslovně však odkazoval na „stejnou ochranu zákonů“, což zase může znamenat jednu ze dvou alternativ. Na jedné straně jej lze chápat tak, že všem lidem přiznává právo na stejnou ochranu existujících zákonů; na druhé straně mohou mít všichni lidé právo na zákony, které ve skutečnosti poskytují stejnou ochranu každému z nich. Pouze tento druhý výklad by člověku přiznal právo obrátit se na soud, aby mohl být zákon prohlášen za protiústavní pro rozpor se čtrnáctým dodatkem.

Takový výklad umožňuje podle profesora Kendalla právní revoluci, které předsedá Nejvyšší soud proti Kongresu a státním zákonodárcům. Nejvyšší soud se nejprve po desetiletí držel prvního výkladu, ale poté přistoupil k revizi a reinterpretaci státních zákonů tak, aby ve skutečnosti poskytovaly rovnou ochranu všem a zakazovaly diskriminaci ve prospěch některých osob a proti jiným osobám. Nicméně náš autor tvrdí, že takový výklad je v rozporu s desátým dodatkem ústavy, který zakazuje federálním orgánům rozhodovat o volebním právu, vzdělání nebo náboženství, kde se zjevně může jednat o otázky rovnosti. Zdroj obrázku: Zdroj: Rowman & Littlefield