Proces rozšiřování EU: jakého pokroku bylo dosaženo v jeho rámci

Dne^21. srpna 2023 se v Aténách uskutečnilo neformální setkání vedoucích představitelů EU a balkánských zemí.

Akce, kterou si přál a uspořádal z iniciativy řeckého premiéra Kyriakose Mitsotakise, se konala významně po 20 letech od summitu v Soluni, na němž byla poprvé oficiálně uznána cesta balkánských zemí v rámci EU.

Historický kontext, v němž Balkán žil po dlouhou dobu, a současná situace, v níž se nyní nachází, vedly k tomu, že se Balkán stal jedním z klíčových aktérů v procesu rozšiřování EU.

Předseda Evropské rady Charles Michel na zasedání v Aténách využil příležitosti a zopakoval jedno z ústředních témat Evropské unie, a to její rozšíření a také posílení.

Proces rozšiřování EU probíhá již mnoho let a nyní je aktuální více než kdy jindy. Tento proces zatím přinesl mnoho výsledků, takže ze slavných šesti zakládajících zemí jsme se dostali až k současným 27 členským zemím a mnoho dalších získalo nebo získává status kandidátské země EU.

Proces rozšiřování je nezbytným procesem pro samotnou EU, která se musí v mnoha ohledech reorganizovat a obnovit. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že realizace tohoto procesu vyžaduje činnost na obou stranách, tj. jak na straně Evropské unie, tak na straně kandidátských zemí. Ve skutečnosti je nutné, aby se EU připravila na přijetí nových států a aby se kandidátské země reformovaly a splnily tak požadavky instituce EU.

Mezi země, které se o tento proces rozšíření Evropy zajímají, patří Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko a Slovinsko.

Všechny tyto země jsou kandidáty na členství v EU, protože tato instituce má v úmyslu se ve světě stále více rozvíjet a jejím konkrétním cílem je podporovat mír, bezpečnost a prosperitu.

K těmto žadatelům se přidává zvláštní případ Ukrajiny. Ukrajinská země totiž pouhé čtyři dny po násilné ruské agresi požádala o členství v Evropské unii, čímž zároveň požádala o její podporu nejen vojenskou či ekonomickou, ale o všestrannou podporu. Ukrajinský případ se zdá být zvláštní také proto, že přiměl další země, aby se vydaly stejnou cestou, konkrétně Moldavsko a Gruzii, které jsou rovněž pod silným tlakem Ruska.

V případě Ukrajiny dala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zelenou o měsíc později, tedy 8. dubna, stejně jako komisař pro politiku sousedství a rozšíření Olivér Várhelyi.

Také pro další dvě země dostala Evropská komise zelenou krátce poté. Zejména Ukrajina a Moldavsko okamžitě získaly status kandidátské země, naopak určité pochybnosti se objevily u Gruzie, která bude muset zapracovat na řadě priorit a provést některé významné reformy uvnitř země.

Dne 23. června 2023 Evropská rada rovněž analyzovala situaci v těchto třech zemích. Výsledek byl stejný jako ten, který nastínila Komise: Kyjev a Kišiněv se staly šestým a sedmým kandidátem na členství v EU, zatímco Tbilisi bylo uznáno jako země s evropskou perspektivou v procesu rozšiřování EU.

Ukrajina požádala o zahájení přístupových jednání do konce letošního roku, podobně i Gruzie požádala o zahájení řízení, aby se mohla stát kandidátskou zemí do konce roku 2023.

V souvislosti s rozšířením je třeba kromě dosud uvedených případů zmínit také šest zemí západního Balkánu, které zahájily dlouhou cestu ke členství v EU. Čtyři z těchto zemí, konkrétně Albánie, Severní Makedonie, Černá Hora a Srbsko, již zahájily přístupová jednání, jedna získala status kandidátské země, Bosna a Hercegovina, a další, Kosovo, podalo formální žádost a čeká na odpověď sedmadvacítky.

Pokud jde o jednání s Tiranou a Skopje, ta se po mnohaletém čekání rozběhla v červenci 2022 (Albánie toho dosáhla po osmi letech a Makedonie po 17 letech). Naproti tomu Podgorica a Bělehrad zažívají čekací situaci již 9 a 11 let.

V roce 2022 se objevily také novinky pro Bosnu a Hercegovinu, která se po šesti letech čekání stala 15. prosince loňského roku kandidátskou zemí EU.

Složitější je však situace Kosova. Svou oficiální žádost zaslala Evropské unii v loňském roce. Je však třeba připomenout, že Kosovo od jednostranného vyhlášení nezávislosti na Bělehradu v roce 2008 neuznává jako suverénní stát pět členských států EU (Kypr, Řecko, Rumunsko, Španělsko a Slovensko), navíc se vztahy s Bruselem zhoršily po diplomatickém napětí se Srbskem na konci května.

Dalším důležitým aktérem v procesu rozšíření je Turecko. Tato země se také nachází ve velmi složitém stavu, a to jak z hlediska svého vnitřního života, tak i mezinárodních vztahů s ostatními zeměmi, evropskými i mimo EU.

Vztahy mezi EU a Tureckem mají více než desetiletou historii. Jednání o přistoupení Turecka k Evropské unii byla zahájena již v roce 2005. Vztahy mezi oběma stranami jsou však od roku 2018 zmrazeny kvůli otázkám souvisejícím se stavem demokracie, právního státu, základních práv a nezávislosti soudnictví v turecké společnosti. Situace, která se bohužel v průběhu let nezlepšila, ale spíše se zdá, že se situace radikalizovala a nedošlo k žádnému pokroku, přičemž se relativně zhoršil i globální geopolitický scénář.

V posledním ročním balíčku týkajícím se rozšíření, který byl předložen v říjnu 2022, bylo jasně uvedeno, že dokud Turecko nezmění kurz a nebude se nadále vzdalovat Evropské unii a jejím postojům v oblasti právního státu a zároveň bude pokračovat v eskalaci napětí ohledně prosazování hranic ve východním Středomoří, nebude dialog mezi Evropskou unií a Ankarou možný.

Na posledním summitu NATO ve Vilniusu, který se konal na konci června, se navíc turecký prezident Recep Tayyip Erdogan snažil prosadit svou, dokonce vyhrožoval, že členství Švédska v Severoatlantické alianci bude vázáno pouze tehdy, když Brusel opět otevře Turecku cestu do Evropské unie. Toto vydírání naštěstí nemělo žádné negativní důsledky, ale kauza Turecko se opět stala ústřední a nyní se o ní v evropských palácích mluví ještě opatrněji a vážněji.

Závěrem lze tedy říci, že téměř na konci roku 2023 je mnoho zemí, které jsou na cestě k integraci do evropské rodiny, nebo alespoň doufají, že se do ní dříve či později zapojí. Počet zemí, které se chtějí stát součástí Evropské unie, ukazuje, že příklad politické Evropy, která byla po celá ta léta budována a rozšiřována, je vzorem pro mnoho národů, které chtějí být součástí větší a angažovanější instituce se společnými kořeny, hodnotami a zásadami. To znamená, že Evropská unie udělala velký pokrok v tom, že se stala jednou ze světových velmocí, ke které je třeba vzhlížet, být na ni hrdý a usilovat o to, aby se stala její součástí. Smyslem vzniku Evropské unie je právě toto: být Evropou a být Evropany ve světě, a to stále důsledněji.