Po masakru v Hamásu

Tento článek začnu konstatováním, že nevěřím, že kdokoli, kdo je alespoň trochu obeznámen s izraelskou historií a způsobem řešení útoků na vlastní lidi, může mít sebemenší pochybnosti o tom, že to, co přijde v následujících dnech a měsících, nebude mít daleko k totální válce, která s největší pravděpodobností skončí zánikem Hamásu a možná i dalších teroristických organizací, které jsou natolik neopatrné, že zasahují do izraelské bezpečnosti. Na podporu tohoto argumentu uvádím události mnichovského olympijského masakru, známého také jako „mnichovský masakr“, tragickou událost, ke které došlo během letních olympijských her v roce 1972 v západoněmeckém Mnichově.

5. září 1972 vzala palestinská teroristická skupina Černé září, spojená s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), v olympijské vesnici 11 členů izraelského olympijského týmu jako rukojmí. Teroristé požadovali propuštění palestinských vězňů držených v izraelských věznicích a hrozili, že pokud jejich požadavky nebudou splněny, rukojmí zabijí. Během následujících 20 hodin svět s hrůzou sledoval, jak při nezdařeném pokusu německých úřadů o záchranu zahynulo všech 11 izraelských sportovců a trenérů. Tato tragédie otřásla celou olympijskou komunitou i celým světem a znamenala chmurný zlom v historii mezinárodního sportu, kdy byla nedotknutelnost olympijských her brutálně narušena politickým násilím.

Po mnichovském masakru zůstal Izrael hluboce traumatizován a rozzuřen. Izraelská vláda v čele s tehdejší premiérkou Goldou Meirovou byla odhodlána postavit pachatele před soud. V reakci na útok zahájil Izrael tajnou operaci nazvanou „Operace Boží hněv“. Cílem mise bylo vypátrat a zlikvidovat osoby odpovědné za mnichovský masakr a zaměřit se na klíčové postavy organizace Černé září. Kampaň přesáhla rámec přímých pachatelů, protože Izrael se snažil vyslat jasný signál, že teroristické činy proti jeho občanům nezůstanou nepotrestány. Izraelská reakce byla sice kontroverzní a vyvolala debatu o etice cílených atentátů, ale ukázala, kam až je země ochotna zajít, aby zajistila bezpečnost svých občanů.

Před více než 50 lety celý svět viděl, kam až může zajít reakce izraelských úřadů poté, co byl v cizí zemi zabit téměř tucet jejich občanů. Nyní se na chvíli zastavme a představme si, jak daleko zajde reakce Izraele poté, co bylo 1300 jeho vlastních lidí včetně starců, žen a dětí zavražděno na domácí půdě, v jejich domovech, na ulicích, v nejsvětější židovský den, v sobotu.

V pátek ¹³. října již izraelské obranné síly vydaly příkaz k evakuaci ze severu pásma Gazy pro více než milion Palestinců. S největší pravděpodobností se jedná o předzvěst invaze Izraele na sporné území, která bude mít jediný cíl – zlikvidovat sebemenší stopy po činnosti Hamásu a zajistit, aby se taková hrůzná událost, jaká se stala v sobotu, už nikdy neopakovala.

Tragédie, která se odehrává, s největší pravděpodobností způsobí nesmírné utrpení více než dvěma milionům Palestinců žijících na přelidněném území, kteří nemají kam utéct ani se schovat a jsou centimetr po centimetru tlačeni mezi fanatismem Hamásu a izraelskou reakcí. Stejně jako ve všech válkách budou nejvíce trpět nevinní. Stejně jako v případě všech válek násilí vyvolává další násilí. Jak jsme v minulých letech viděli výhody technologického pokroku, osvícení lidské mysli s téměř neomezeným přístupem k vědomostem nás ještě nenaučilo, že zabíjení povede jen k dalšímu zabíjení.

Brutální izraelská reakce, která bude jistě následovat, ať už bude jakkoli oprávněná, nepřinese útěchu jediné duši.