Subscribe
ECR opakovaně upozorňuje, že současná hospodářská politika EU se ukazuje jako chybná. Odpovědnost za tento neúspěch je obvykle přisuzována Komisi von der Leyenové a Evropskému parlamentu, v němž dominuje levice. Generální ředitelství pro vnitřní politiku Evropského parlamentu nyní zveřejnilo studii, která poukazuje na roli Rady Evropské unie.
V souvislosti s pandemií a energetickou krizí využila Rada článek 122 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), aby zřídila fondy EU nové generace (NGEU) a reagovala na rozsáhlou invazi Ruska na Ukrajinu.
Takovéto uchýlení se výkonné moci, předznamenané v kapitole Smlouvy věnované hospodářské politice, odsouvá Evropský parlament na vedlejší kolej, jako by Rada byla přesvědčena o neschopnosti poslanců Evropského parlamentu vypořádat se s naléhavými nebo důležitými problémy souvisejícími s hospodářstvím.
V minulosti již Rada použila stejný mechanismus k nápravě společné zemědělské politiky (SZP) v roce 1969, k zavedení opatření v reakci na energetickou krizi v roce 1970 a k reakci na krizi eura v roce 2010, kdy byl zřízen Evropský mechanismus finanční stability.
Podle čl. 122 odst. 1 SFEU může Rada přijmout „opatření odpovídající hospodářské situaci“. Doložka dále odkazuje zejména na případ, kdy „nastanou vážné potíže s dodávkami některých produktů, zejména v oblasti energetiky“. Na druhé straně čl. 122 odst. 2 umožňuje Radě poskytnout finanční pomoc Unie členskému státu v případě přírodních katastrof nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit.
V zájmu řešení hospodářského poklesu v důsledku pandemie COVID využila Rada článek 122 Smlouvy o fungování EU k přijetí tzv. nástroje EU pro obnovu (EURI), jehož nejznámějším prvkem je nástroj pro obnovu a odolnost (RRF). Cílem EURI bylo poskytnout členským státům finanční podporu, aby se zabránilo dalšímu zhoršování jejich hospodářství, zaměstnanosti a sociální soudržnosti a aby se podpořilo udržitelné a odolné oživení hospodářské činnosti.
Nebývalý rozsah měnové kreace prostřednictvím RRF byl původně obviňován z neustálé inflace, kterou nyní trpíme a která se zvýšila zejména v důsledku konfliktu s Ruskem.
Poté Rada opětovně použila čl. 122 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, aby přijala nařízení o koordinovaných opatřeních ke snížení poptávky po plynu (nařízení o snížení poptávky po plynu) a nařízení o mimořádné intervenci za účelem řešení vysokých cen energie (nařízení o mimořádné intervenci), která byla zaměřena na řešení energetické krize po ruské invazi na Ukrajinu.
Nařízení o snižování poptávky po plynu ukládá členským státům dobrovolně snížit spotřebu plynu a vytváří mechanismus, který Radě umožňuje vyhlásit stav pohotovosti v Unii, po němž budou členské státy povinny snížit spotřebu plynu.
Nařízení o mimořádné intervenci předepisuje další opatření ke snížení poptávky po elektřině, omezení tržních příjmů výrobců elektřiny, dočasný solidární příspěvek, který mají platit společnosti využívající fosilní paliva, a způsob rozdělení a/nebo použití příjmů z omezení a solidárního příspěvku.
Účelem Rady bylo zajistit dostatečné dodávky plynu a elektřiny a zmírnit nárůst cen obou energií. Do jaké míry se to podařilo, údajně vypovídá současná inflace. Polsko u Soudního dvora Evropské unie napadlo právní základ nařízení o snížení poptávky po plynu a energetické společnosti napadly nařízení o mimořádných intervencích.
Studie uznává, že „členské státy zůstávají hlavními aktéry odpovědnými za hospodářskou politiku“ podle čl. 2 odst. 3 a čl. 5 odst. 1 SFEU. Mají koordinovat své politiky v rámci Rady – což neznamená, že by Rada měla harmonizovat hospodářské politiky členských států.
Nechte členské státy jednat a pravděpodobně se nebudeme tolik ptát, která ze tří politických institucí EU je zodpovědná za rostoucí a dnes již spíše trvalý nepořádek na kontinentu.
Zdroj obrázku: Zdroj: Access Info Europe