Evropský deník: Vídeň, listopad 2021
Na jaře 1985 nás několik lidí, kteří jsme v Oxfordu založili Hayekovu společnost pro diskusi o klasických liberálních a konzervativních myšlenkách, pozvalo Friedricha von Hayeka na večeři do londýnského hotelu Ritz. Na závěr akce k našemu stolu přistoupila skupina hudebníků a zeptala se, zda si přejeme zahrát nějaké speciální skladby. Pošeptal jsem jim, aby zahráli „Vídeň, město mých snů“ od Rudolfa Sieczyńského. Když náš host uslyšel melodii, rozzářil se a začal zpívat píseň v němčině. V té době mu ovšem bylo pouhých 86 let. Hayek se narodil a vyrůstal ve Vídni, nádherném městě ve střední Evropě, které v roce 1683 statečně odolalo útoku Osmanů a pravděpodobně tak zachránilo evropskou civilizaci. Je to jedno z největších historických měst Evropy a na sklonku habsburské říše muselo být fascinujícím místem k životu. Jak poznamenal Karl Kraus: „Ulice Vídně jsou dlážděny kulturou, ulice jiných měst asfaltem.
Káva ve Vídni
Do Vídně je totiž vždycky radost přijet, jako jsem to udělal v listopadu 2021, a jít do opery (na obrázku výše), kde balet „Peer Gynt od Edvarda Griega, večeře v restauraci Rote Bar v hotelu Sacher a odpoledne strávené ve Kavárna Landtmann kde Carl Menger, Ludwig von Mises a další ekonomové proslulé rakouské ekonomické školy vedli vášnivé diskuse o ekonomických problémech a politických výzvách. Vídeň je právem proslulá svými kavárnami. Kdysi se říkalo, že kdybyste do jedné z nich vešli v roce 1903, mohli byste tam současně najít Gustava Klimta, Sigmunda Freuda, Leona Trockého a Adolfa Hitlera, jak popíjejí kávu a čtou noviny, pravděpodobně u různých stolů.
Tentokrát jsem se také mohl setkat se svými rakouskými přáteli, především s Dr. Barbarou Kolmovou, která vede Rakouské ekonomické centrum a Hayekův institut a zároveň je místopředsedkyní představenstva Rakouské centrální banky. Je jistě jednou z nejefektivnějších a nejaktivnějších intelektuálních podnikatelek na světě. Povzbudivé bylo také vidět, jak se Vídeň, podobně jako jiná evropská města, vzpamatovává z epidemie Covid, jako by se náhle probudila po noční můře.
Mengerův zásadní přínos: Mengerův zásadní přínos: marginální analýza
V roce 2021 uplynulo 100 let od úmrtí Mengera, otce rakouské ekonomické školy, a já jsem při této příležitosti vystoupil jako hlavní řečník na konferenci, kterou Rakouské ekonomické centrum pořádalo v centrální bance. Mengerovi jsem věnoval kapitolu ve své dvousvazkové knize o
Čtyřiadvaceti konzervativně-liberálních myslitelích
a ve své přednášce jsem poukázal na to, že jeho přínos k ekonomické analýze byl v mnoha ohledech stejně zásadní jako přínos Adama Smithe. Menger rozdělil ekonomické statky na jednotky a poté zjistil, kolik jednotek každého statku může stejně uspokojit lidské potřeby: to byl klíčový koncept mezního užitku. Ke všem statkům přistupoval podle jejich potenciálu uspokojovat lidské potřeby, nikoli podle jejich historie, například podle výrobních nákladů.
Georgismus a marxismus irelevantní
To mělo důležité politické důsledky, protože to znamenalo, že dvě politické myšlenky, či spíše dogmata konce 19. století se staly teoreticky irelevantními – georgika a marxismus. Georgismus přikládal půdě zvláštní význam, protože její nabídka byla víceméně fixní, ale pro Mengera byla jen dalším zbožím, které se oceňovalo a oceňovalo podle svého mezního užitku. Marxismus přikládal práci zvláštní význam, protože se předpokládalo, že vytváří veškerou hodnotu, zatímco Menger ji považoval za zboží, které je třeba ocenit podle jeho mezního užitku. Hodnotu nevytvářela práce, ale potenciál pracovních vstupů nebo jednotek k uspokojení lidských potřeb, který vytvářel hodnotu těchto vstupů. Mengerův skvělý postřeh diskvalifikoval nejen marxismus, ale také vládní přerozdělování příjmů, které z různých důvodů požadovali John Rawls a Thomas Piketty. Takové přerozdělování zkreslovalo informace, které poskytoval efektivní trh práce o tom, jak nejlépe využít různé jednotky práce – individuální dovednosti, talent a schopnosti – k uspokojení lidských potřeb.
Přízraky stále straší v Evropě
Všiml jsem si, že Evropu stále pronásledují přízraky georgiánství a marxismu. Například na Islandu se rozšířila agitace za zavedení zvláštní daně z rybích populací, daně z pronájmu zdrojů, která vycházela pouze z falešných předpokladů georgiánství. Obecněji řečeno, jak radikální feminismus, tak ekofundamentalismus, hlasitě propagovaný na univerzitách a v médiích, měly mnoho společného s marxismem. Radikální feministky se domnívaly, že ženy jsou vykořisťovány „patriarchátem“, který jim vyplácí mzdu pod jejich skutečnou hodnotou (mezní cenou). Pokud by to však byla pravda, v konkurenční ekonomice by to poskytlo příležitost k zisku těm, kteří by chtěli řídit podniky zaměstnávající výhradně ženy. Proč se to neudělalo? Ekofundamentalisté věřili, že příroda je využívána nad míru přiměřenou poměrům. K nadměrnému využívání přírodních zdrojů však mohlo docházet pouze tehdy, pokud nebyly správně oceněny, a to obvykle proto, že k nim nebyla vytvořena soukromá vlastnická práva. Například velryby a nosorožci byli ohroženi a jezera a řeky byly znečištěny, pokud nikdo nevlastnil toto zboží. Ve většině případů bylo docela dobře možné definovat soukromá vlastnická práva k těmto statkům, převzít je do správy a jmenovat jejich ochránce.