Subscribe
V posledních třech letech vládly v Rumunsku od pádu komunistického režimu dvě největší a nejstarší strany. Kdysi znepřátelené strany, Národní liberální strana (PNL) a Strana sociálních demokratů (PSD), si v roce 2021 podaly ruce, aby ve jménu „stability“ vytvořily mamutí koalici. Jako nebezpečí uváděli „válku na hranicích“, což je narážka na situaci na Ukrajině. Mnoho občanů a nevládních organizací proti tomuto kroku protestovalo a vyzvalo odpovědné činitele, aby se zdrželi návratu toho, co považují za „stát jedné strany“.
Dalším argumentem nově vzniklé koalice (která získala více než 60 % hlasů v parlamentu) bylo, že tento manévr je nutný v boji proti nárůstu „extremismu“, což se týkalo dalších dvou menších stran v rumunském parlamentu – USR (Unie za záchranu Rumunska) a AUR (Aliance za jednotu Rumunů).
Nebyl předložen žádný jiný důkaz zmíněného „extremismu“ než to, že obě menší strany začaly v době nejistoty příliš hlasitě kritizovat vládu. Taktika vykreslování protivníků jako extremistů je však stará jako čas a ne mnoho Rumunů ji spolklo tak, jak vládní koalice očekávala.
Čas plynul a USR (spíše progresivní a člen Obnovy Evropy) začala získávat větší vliv v národních průzkumech, stejně jako AUR (která se prohlašuje za konzervativní a pokouší se připojit k ECR). Na rumunské politické scéně se navíc objevily menší strany, přestože jim současná legislativa klade řadu překážek při účasti ve volbách. Navzdory 500 000 podpisů potřebných ke kandidatuře, navzdory obrovskému rozdílu ve financování, který vzniká tím, že strany v parlamentu dostávají státní finance (miliony eur) a nově vzniklé strany ne, se některým nováčkům podařilo prosadit a získat v zemi popularitu.
Před deseti lety by národní liberálové (PNL) představovali jediné řešení proti stále vládnoucím sociálním demokratům (PSD), kteří si zvykli rozšiřovat sociální zabezpečení, zvětšovat státní aparát, poskytovat výhody a privilegia státním zaměstnancům a, což je nejhorší, zvyšovat daně soukromému sektoru, aby mohli financovat veškerou mikulášskou politiku zaměřenou na své voliče.
Vzestup nových opozičních stran je však problémem především pro PNL. I když se AUR a USR rozcházejí v progresivním a konzervativním spektru, obě usilují o hlasy ze soukromého sektoru a od lidí obecně nespokojených s nedostatkem meritokracie a s množstvím vládní korupce. Nové strany, které se zformovaly a jejichž příkladem byla Alternativa Dreaptă, šly v programu ekonomických reforem ještě dál a navrhovaly úplné odříznutí od dosavadní politiky sociálního státu.
Ohroženi touto novou skutečností se národní liberálové v roce 2021 rychle vrhli na loď těch, které ještě před několika měsíci označovali za své úhlavní nepřátele. Není třeba dodávat, že po vstupu do této mamutí koalice se hlavní pozornost soustředila na státní aparát a účet za něj platil soukromý sektor. Práce na částečný úvazek byla více zdaněna, malé podniky byly zbaveny ekonomických pobídek a daně byly zvýšeny. Velká koalice mezitím stále zaměstnávala nové státní úředníky, vytvářela nové instituce a obecně dosazovala členy strany na nejlépe placená místa (z kapes občanů).
V posledních průzkumech se však PNL (člen politické rodiny EPP) stavěla stále negativněji. Jestliže ve volbách v roce 2020 získali 25 % hlasů voličů, některé z posledních průzkumů jim ukazovaly jen 15 %. Téměř poloviční pokles podpory obyvatelstva, které mělo pocit, že sliby takzvaných ekonomických liberálů byly zrazeny.
Vzhledem k tomu, že jejich větší bratr, socialisté, se pohyboval kolem 30 %, začala být budoucnost mamutí koalice zpochybňována. S držením vlády jsou však v Rumunsku spojena obrovská privilegia, například možnost rozhodovat o organizaci voleb. A tak PNL začala přesvědčovat svého partnera k plánu, který by jejich společným nepřátelům postavil do cesty obrovskou překážku.
PNL a PSD, které byly v uplynulém desetiletí jedinými dvěma hlavními politickými silami, mají monopol na rumunské starosty a župany. Současná opozice nemá pod kontrolou ani 10 % místní správy a její působení je většinou na celostátní úrovni. Teoreticky se měly volby do Evropského parlamentu konat v létě, na podzim pak měly následovat komunální volby. Obě vládnoucí strany přišly na to, že umožnit opozici (a menším stranám, které ještě nejsou v parlamentu) volný průběh voleb do EP jim poskytne výhodu v podobě kritiky neúspěšných zahraničněpolitických snah vlády, jako je odmítnutí vstupu do Schengenu nebo neustálé hlasování proti národním zájmům v Bruselu a Štrasburku.
Rozhodli se pro sloučení voleb, které se nyní uskutečnilo. Volby do Evropského parlamentu se budou konat přesně ve stejný den jako volby starostů a předsedů krajů, tedy 9. června. Vládní strany tak mohou nejen důkladněji mobilizovat masy voličů na venkově, ale také přesunout diskusi od zahraničněpolitických přehmatů k místním tématům, kde opozice nemá téměř žádné zastoupení. To však nejsou jediné úlovky. Vzhledem k tomu, že se komunální volby přesunuly o tři měsíce dříve, mají opoziční strany ještě méně času na rozhodování o místních kandidátech.
Pokud by se určitá osobnost v evropských volbách ukázala jako populární, mohla by v případě scénáře, že by nezískala mandát europoslance, nabrat na síle a postavit se úřadujícím politikům na místní úrovni. Nyní je tato možnost pryč. Opozice nemůže navrhnout stejnou osobu do více funkcí, musí předložit kompletní seznamy potenciálních europoslanců, starostů, předsedů krajů a členů obecních rad. A to najednou, s hrozícím trestem diskvalifikace, pokud tak neučiní.
Ještě horší je, že vládnoucí koalice odmítla změnit volební pravidla z jednokolového systému (vítěz bere vše, i když nedosáhne 50 % + 1 hlas) na dvoukolovou volbu starostů. V některých oblastech by opozice mohla ve druhém kole vytvořit společnou frontu proti stávajícímu prezidentovi, ale tato možnost není na stole. Řekněme, že X (úřadující prezident) získá 34 % hlasů, Y 33,5 % a Z 33 %. Nezáleží na tom, zda je Z ochoten podpořit Y (oba jsou opoziční kandidáti) v případném druhém kole mezi ním a X. Nezáleží na tom, zda jsou ochotni spolupracovat a dělit se o moc po volbách. Křeslo starosty získá X, i když většina hlasů byla proti němu. To je velmi nedemokratické a představuje to velkou překážku pro sjednocení opozičních představitelů.
A aby toho nebylo málo, PNL a PSD se rozhodly postavit společné kandidátní listiny na evropské úrovni a na některých důležitých místech i na místní úrovni. Ti, kteří se po léta tvářili jako zastánci soukromého sektoru, se nyní pomalu rozplývají ve velké staré socialistické straně, jejíž kořeny vycházejí z bývalého komunistického aparátu. Někteří komentátoři se domnívají, že jim to pomůže vystupovat nad 50 % jako jeden subjekt, což dokazuje, že průměrný rumunský občan stále věří více zavedeným politikům než nováčkům. Ne všichni tomu však věří. Někteří analytici varovali mamutí koalici, že by se tento nedemokratický krok mohl obrátit proti ní a vyústit v protestní hlasování ve prospěch opozice. Celkově lze říci, že nadcházející léto bude pro zájemce o rumunskou a východoevropskou politiku zajímavé.