EU v roce 2030

Evropský deník: březen 2024

Rakouské ekonomické centrum a Nederlands Instituut voor Praxeologie uspořádaly v úterý 12. března 2024 v amsterdamské veřejné knihovně setkání, na kterém jsem vystoupil jako řečník. Téma, které mi bylo přiděleno, bylo, jak bude vypadat Evropská unie v roce 2030. To byla dobrá příležitost zamyslet se nad vývojem Evropské unie od jejího založení jako Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Ve svém příspěvku jsem naznačil, že historii Evropské unie lze rozdělit do dvou etap. Od počátku až do roku 1992, kdy byla přijata Maastrichtská smlouva, se soustředila na hospodářskou integraci. Pro tuto ekonomickou integraci neboli volný obchod v Evropě existovaly pádné argumenty, které již v roce 1776 předložil Adam Smith ve své knize „Volný obchod v Evropě“.
Bohatství národů
(a před ním fennošvédský pastor Anders Chydenius). Volný obchod přináší nejen prosperitu, ale také přispívá k míru. Když zboží nesmí překročit hranice, udělají to vojáci. Váš sklon střílet na souseda se snižuje, pokud v něm vidíte potenciálního zákazníka.

Společná evropská identita

Po roce 1992 se však Evropská unie zaměřila na politickou integraci, na snahu vytvořit evropský superstát, Spojené státy evropské, s jednou měnou, jednou vlajkou, jednou hymnou a především s jednou vládou. Stát je však obvykle postaven na společné identitě: Je výrazem vůle národa sdílet stejné politické uspořádání. Existuje společná evropská identita? Moje odpověď zněla, že taková identita do jisté míry skutečně existuje. Utvářely ji dvě historické události: Karel Martel vedl v roce 732 u Poitiers franská a akvitánská vojska k vítězství nad muslimskými útočníky z jihu. Evropská židovsko-křesťanská civilizace byla zachráněna. Před Vídní v roce 1683 vojska Svaté říše římské a Rzeczpospolité polsko-litevské pod vedením Jana Sobieského odrazila muslimské útočníky, kteří o dvě století dříve dobyli zbytky Byzantské říše. Evropská židovsko-křesťanská civilizace byla opět zachráněna.

Tuto společnou evropskou identitu výstižně popsal Edward Gibbon ve svých monumentálních dějinách. o úpadku a pádu Římské říše: „Je povinností vlastence preferovat a podporovat výlučné zájmy a slávu své vlasti, ale filozof si může dovolit rozšířit své názory a považovat Evropu za jednu velkou republiku, jejíž různí obyvatelé dosáhli téměř stejné úrovně zdvořilosti a kultivovanosti. Rovnováha sil bude i nadále kolísat a prosperita našeho nebo sousedních království může být střídavě povznášena nebo snižována; tyto dílčí události však nemohou zásadně poškodit náš celkový stav štěstí, systém umění, zákonů a mravů, který tak výhodně odlišuje Evropany a jejich kolonie nad ostatní lidstvo.

Otevřený trh nebo uzavřený stát?

Otázkou je, zda je tato společná identita natolik silná, aby na ní bylo možné vybudovat evropský superstát (a nikoliv federaci států). Odpověď zní ne, řekl bych. Většina lidí se silně identifikuje se svou rodinou a přáteli, méně silně, ale přesto pevně, se svým národem, jako například Dánové, Italové a Poláci, ale spíše slabě s Evropou. Přesto se malá skupina euromantiků snaží tuto myšlenku vnutit neochotným nebo dokonce nepřátelským národním populacím. Tito lidé se snaží změnit Evropu v pevnost (samozřejmě s vězením v suterénu). Snaží se přeměnit otevřený trh, který se úspěšně rozvíjel díky hospodářské integraci v letech 1957-1992, v uzavřený stát, kde politická integrace je jen eufemismem pro centralizaci. Chtějí federální stát namísto federace států. Jejich projekt má některé fraškovité prvky. Například přesun Evropského parlamentu z Bruselu do Štrasburku jednou měsíčně, aby se zalíbil elitě vládnoucí ve Francii, mu vynesl přezdívku „kočovný cirkus“.

Obchodování s koňmi v Evropě

Poukázal jsem na to, že dvě evropské instituce nemají svůj původ ve vznešených ideálech, ale v nestoudném kšeftování. Jednou z těchto institucí je společná rybářská politika. V roce 1971, ve stejný den, kdy čtyři země, Spojené království, Irsko, Dánsko a Norsko, podaly žádost o členství v EU, prohlásili ministři rybolovu šesti stávajících členů EU rybářské oblasti všech členských států za společné. Budoucí členové by museli otevřít svá loviště rybářským plavidlům z ostatních zemí EU a veškerý evropský rybolov by musel být řízen z Bruselu. Tři ze čtyř budoucích členů toto prohlášení na poslední chvíli přijali, zatímco Norsko se odmítlo připojit. Společná rybářská politika se ukázala jako katastrofa, protože stále rostoucí rybářské flotily se honí za stále se zmenšujícími rybími populacemi. Naproti tomu Island, který je šťastně mimo EU, vyvinul udržitelný a ziskový systém rybolovu založený na individuálních převoditelných kvótách, které se rovnají uzavření společného majetku. Island se tak vyhnul známé „tragédii společných statků“ – nevyhnutelnému nadměrnému využívání volně přístupných přírodních zdrojů – zatímco společná rybářská politika znamenala opětovné zavedení tohoto problému.

Druhou institucí je euro. Koncem roku 1989 se k překvapení všech východní Německo rozpadlo nikoli s třeskem, ale se skučením, a představitelé západního Německa zoufale toužili po sjednocení obou německých států. Někteří další evropští představitelé, zejména francouzský prezident François Mitterand, nebyli této myšlence nakloněni. Rozumní poznamenali, že mají Německo tak rádi, že chtějí mít dva. Cenou za souhlas se sjednocením Německa a vstupem tohoto nového státu do EU a NATO (jak vyplývá z pamětí francouzské elity) bylo, že se západní Německo vzdalo pevné a stabilní německé marky a přijalo společnou měnu. Němci nicméně trvali na přísných pravidlech, která měla zajistit stabilitu nové měny euro. Evropská centrální banka například nesměla půjčovat peníze jednotlivým členským státům. V posledních dvaceti letech však byla téměř všechna tato pravidla porušena. Na setkání v Amsterdamu jsem řekl, že existují dva strukturální důvody, proč je obtížnější udržet stabilní společnou měnu v Evropské unii než ve Spojených státech amerických. Jedním z nich je, že evropský trh práce není zdaleka tak pružný jako americký. V těžkých dobách je proto motivováno vyhnout se nevyhnutelnému snížení mezd oslabením měny. Dalším důvodem je, že v Evropě více než třiceti jazyků je mnohem menší mobilita než v anglicky mluvící Severní Americe. Lidé se mnohem snáze přesunou z depresivního Arkansasu do prosperujícího Massachusetts než z Řecka do Irska. Když se tedy ekonomiky některých členských států ocitnou v depresi, existuje motivace pomoci jim opět znehodnocením měny.

Zásada subsidiarity

Na setkání v Amsterdamu jsem byl dotázán, zda mohu uvést jedinou příčinu centralizace v Evropské unii. Moje odpověď zněla, že se jedná o složitý a téměř dialektický proces, v němž však nepochybně sehrál klíčovou roli Soudní dvůr Evropské unie. Například připustila zjevné porušení pravidel týkajících se eura. Obvykle rozhodovaly ve prospěch Evropské komise, nepřehledné, netransparentní a nedemokratické bruselské byrokracie. Domníval jsem se, že existují dva důvody, proč soudci Soudního dvora EU sympatizují s politickou integrací Evropy, nebo jinými slovy s centralizací. Jedním z důvodů byl samovýběr. Obvykle se jednalo o soudce ze skupin takzvaných odborníků na Evropu, přičemž tito odborníci byli většinou euromantiků. Dalším důvodem byl téměř přirozený sklon agentury, jako je SDEU, rozšiřovat své pravomoci. Možná by tento vývoj mohly zastavit nebo dokonce zvrátit dvě institucionální změny, jak navrhuje významný německý ekonom Roland Vaubel. Za prvé, soudci by měli být vybíráni z řad zkušených soudců členských zemí, aniž by museli nutně projevovat zájem o evropské záležitosti. Za druhé, úkol SDEU by měl být omezen na rozhodování o otázkách evropského práva. Další soud, možná nazvaný Soudní dvůr pro subsidiaritu, by rozhodoval ve věcech týkajících se rozdělení pravomocí mezi Unií a členskými státy. Legislativní pravomoc, kterou má nyní Evropská komise, by navíc měla být převedena na Evropský parlament.

V roce 2030 bude Evropská unie určitě ještě existovat. Je však třeba ji reformovat. Je třeba obnovit zásadu subsidiarity. Existují tři známé reakce na zneužití moci: odchod, hlas a loajalita. Hlavním problémem centralizace je, že ruší možnost odchodu. Tentýž Gibbon, který tak výmluvně psal o Evropě jako o „jedné velké republice“, také řekl: „Rozdělení Evropy na řadu nezávislých států, které jsou však navzájem spojeny obecnou podobností náboženství, jazyka a mravů, má pro svobodu lidstva ty nejpříznivější důsledky. Moderní tyran, který by nenašel odpor ani ve své hrudi, ani ve svém lidu, by brzy pocítil mírnou zdrženlivost z příkladu sobě rovných, strach z přítomného odsouzení, rady svých spojenců a obavy svých nepřátel. Objekt jeho nelibosti by po útěku z úzkých hranic jeho panství snadno získal ve šťastnějším podnebí bezpečné útočiště, nové jmění odpovídající jeho zásluhám, svobodu stížností a možná i prostředky k pomstě.