Na obranu daňových úniků

Vyhýbání se placení daní je jednou z pochybných činností, která však nemá žádné oběti a může mít dobré důsledky…

Když jsem koncem 70. let studoval filozofii, byla akademie považována za útočiště daleko od shonu každodenního života, daleko od neúnavné poptávky po hmatatelných výsledcích. Mělo to být klidné fórum k zamyšlení, kde byly argumenty vedeny k jejich logickým závěrům, jakkoli by se mohly zdát nevhodné. Filozofové měli hledat pravdu, ne popularitu. Doufám, že tomu tak stále je. V tomto duchu jsem nedávno diskutoval o určitých pochybných a někdy ilegálních aktivitách, jako je prostituce , pornografie a obchodování zasvěcených osob . Tvrdil jsem, že to všechno jsou činnosti bez obětí, a proto by neměly být považovány za zločiny, i když je někteří z nás mohou osobně neschvalovat (ačkoli bych rozlišoval mezi nectnostmi, jako je prostituce a pornografie na jedné straně a neštědrými, ale užitečnými obchodními praktikami jako zasvěcené obchodování na druhé straně). Vzácné zdroje policie a regulačních orgánů by měly být namísto toho vynaloženy na pokusy o potlačení činností, které jsou zjevně škodlivé pro ostatní, jako jsou podvody a násilí.

Vyhýbání se daním není daňový únik

Další pochybnou činností je vyhýbání se daňovým povinnostem. Jedním z důvodů pro jeho široké odsouzení může být to, že je zaměňován s daňovými úniky, které jsou za normálních okolností nemorální i nezákonné. Daňovým únikem se dopouští člověk, který se úmyslně snaží zatajit některé své příjmy nebo proti svým příjmům uvádí podvodné výdaje. Na druhé straně vyhýbání se daňovým povinnostem je, když využijete všech právních prostředků, které máte k dispozici, abyste snížili svou daňovou zátěž, jako je pečlivé vybírání a uplatňování výdajů jako odpočtů z vašich příjmů nebo převod majetku ze země s vysokým zdaněním do země s nízkým zdaněním. . Vyhýbání se placení daní v tomto smyslu je obvykle legální a nevidím na tom nic morálně špatného. Když plánujete cesty do zahraničí, surfujete na internetu a hledáte nejlevnější letenky ve třídě, kterou preferujete. Daně jsou to, co vám vláda účtuje za své služby, a je neméně rozumné, abyste se pokusili tyto náklady snížit, stejně jako hledat nejlepší cenu jinde. Nechcete platit příliš mnoho za to, co dostanete.

Tento názor byl však široce zpochybněn. Jedním z argumentů proti je, že vyhýbání se daním vyhladí vládu zdrojů nezbytných pro adekvátní zajištění veřejných statků. Jde o statky, které soukromé společnosti nemohou spontánně poskytovat na volném trhu, protože jejich spotřebu nelze omezit na ty, kdo za ně platí. Vláda je tedy musí poskytovat a financovat jejich poskytování z daní. Příkladem jsou obranné a policejní síly a soudnictví a možná vzdělávání a boj proti chudobě. Tvrdí se, že konkurence mezi různými daňovými jurisdikcemi povede k „závodu ke dnu“. Dalším argumentem proti vyhýbání se daňovým povinnostem je, že je to nespravedlivé, protože daním se mohou vyhýbat pouze občané, kteří ovládají mobilní zdroje (včetně nich samých). Mohou snadno přesunout své zdroje z činnosti s vysokými daněmi do činnosti s nízkými daněmi nebo ze země s vysokými daněmi do země s nízkými daněmi. Zatímco jsou to pohyblivé cíle, většina lidí je jako sedící kachny. Ne všichni provozujeme soukromé společnosti s pákou, kterou to dává vůči výběrčím daní. Všichni se také nemůžeme stát daňovými exulanty v Monaku, na Bahamách nebo v kantonu Zug.

Oba tyto argumenty však spočívají na nepravděpodobném předpokladu, jak zdůrazňuje francouzský profesor Pascal Salin. Jde o to, že v diskutované daňové jurisdikci je poskytování veřejných statků optimální a že jakákoli odchylka od současné úrovně bude škodlivá. Optimální poskytování veřejných statků by bylo tam, kde je vláda benevolentní a dobře informovaná a kde občané dostávají množství veřejných statků jednomyslně nebo téměř jednomyslně, jak si to přejí, přičemž platí daně na financování jejich poskytování. Tam by žádná skupina nevnucovala svou vůli ostatním a převáděla od nich zdroje na sebe, proti jejich vůli. Na takovém místě by nebyla motivace stěhovat se jinam. Na jiných místech však poskytování veřejných statků není optimální, například proto, že zkorumpovaní politici a úředníci směřují daňové příjmy na sebe (jako v Brazílii) nebo protože demagogové rozšiřují veřejné služby nad rámec toho, co je nutné (jako v Belgii). V takových místech se vyhýbání se daním stává korektivem proti veřejnému plýtvání.

Základ daně závisí na ochotě pracovat

Daňová konkurence mezi různými jurisdikcemi je prostředkem k odhalení skutečných preferencí voličů, pokud jde o přijatelnou úroveň zdanění a množství poskytovaných veřejných statků. Hlasuješ nohama. To se do jisté míry stalo ve Švédsku na konci 80. let, kdy se úroveň zdanění značně zvýšila. Mnoho z nejproduktivnějších jedinců se přestěhovalo do zahraničí; nastala stagnace; v soukromém sektoru nevznikla žádná nová pracovní místa. Švédové si postupně uvědomili, že zašli příliš daleko: snížili daně a znovu se pokusili povzbudit podnikání, kterým se na počátku dvacátého století proslavili. Ale švédští sociální demokraté byli ve srovnání s radikálními socialisty a komunisty umírnění a rozumní. Extrémním případem vyhýbání se placení daní byl exodus z východního do západního Německa v 50. letech, který se komunisté pokusili zastavit stavbou Berlínské zdi. Dalším extrémním případem byla masivní emigrace z Kuby po komunistickém převratu v roce 1959, kdy odešla většina nejvzdělanějších a nejproduktivnějších jedinců, asi deset procent populace. Odmítli, stejně jako uprchlíci z východního Německa v 50. letech, aby se s nimi zacházelo pouze jako s vládními zdroji.

Daňoví exulanti nejsou jen bohatí, kteří se těší ze svých soukromých tryskáčů a jachet. Jsou to také obyčejní lidé, kteří jsou ochotni platit rozumné daně, ale kteří si zbytek svých výdělků raději nechají pro sebe a své rodiny, místo aby se dívali, jak mizí v temné, obrovské, neosobní, neproniknutelné byrokracii. Navíc ti, kteří se zdají být v zajetí, protože nejsou mobilní, mohou volit nikoli nohama, ale svými aktivitami. Pokud zjistí, že úroveň zdanění je nadměrná, udělají, že co nejvíce přejdou ze zdaňovaných činností na nezdaněné činnosti, což v podstatě znamená z práce na volný čas. Spíše než do jiných zemí emigrují dovnitř. Nevyhnutelným důsledkem je snížení základu daně. To je podstata slavné Lafferovy křivky, která ukazuje, že daňové příjmy rostou s daňovou sazbou až do maxima a poté se snižují. To znamená, že někdy daňové příjmy skutečně klesají, když se daňová sazba zvyšuje: pak se dotyčná daňová jurisdikce ocitne na „špatné straně“ Lafferovy křivky (jako ve Švédsku v 80. letech 20. století). Výzkum profesora Edwarda C. Prescotta, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, to dostatečně dokazuje. Poukazuje na to, že v 50. letech 20. století Američané a Evropané víceméně pracovali stejně, pokud jde o pracovní dobu. Nyní však Evropané pracují mnohem méně než Američané. Důvodem je, Prescott tvrdí, že jejich příjem je zdaněn mnohem vyšší sazbou než v Americe.

Daňové plánování je racionální

Vyhýbání se daňovým povinnostem je zcela racionální reakcí na nadměrné zdanění. Obecněji je to racionální reakce na jakýkoli druh zdanění. Zvažte progresivní daň z příjmu, jakou máme nyní na Islandu, kde jsou tři daňové pásmy, 31 procent na příjem do 2 336 EUR měsíčně, 38 procent na příjem mezi touto částkou a 6 559 EUR a 46 procent na příjem vyšší. než to. Ale i když máte fixní plat, budete mít na výběr, když odejdete do důchodu a půjdete do důchodu. Na Islandu existují tři důchodové systémy. Jedním z nich je vládní penzijní fond, který vyplácí základní důchod těm, kteří nemají žádná jiná opatření, ale který vyplácí málo nebo vůbec nic těm, kteří jsou jinak adekvátně zajištěni. Druhý důchodový systém je pro většinu lidí tím nejdůležitějším. Je to profesionální penzijní fond, do kterého jste povinni odvádět část svého příjmu během své pracovní kariéry a který vám pak poskytuje důchod po odchodu do důchodu, obvykle 60–70 procent vašeho předchozího příjmu. Třetí penzijní program je nepovinný soukromý penzijní účet, na který můžete platit během své pracovní kariéry a který je po dosažení určitého věku k dispozici. Po dosažení povinného důchodového věku v sedmdesáti se musíte spolehnout na svůj důchod z profesionálního penzijního fondu a na doplatky ze svého soukromého penzijního účtu. Doporučení od vašeho manažera penzijního fondu vždy zní (stejně jako mně), že byste si ze svého soukromého penzijního účtu neměli měsíčně vyplácet více než takovou částku, která by snížila váš celkový příjem pod nejvyšší daňovou hranici 6 559 EUR a Měsíc. Mohli byste se tak vyhnout oněm 46 procentům z příjmu, které jsou vyšší. To je naprosto rozumná rada, ale jde o vyhýbání se daňovým povinnostem.

Podobné úvahy platí, pokud jste jako spisovatel uzavřel smlouvu se svým vydavatelem o zaplacení velké částky peněz za rukopis. Pak byste chtěli rozdělit celkovou částku peněz, která vám má být vyplacena na základě smlouvy, mezi dva nebo tři roky, abyste se vyhnuli přechodu do nejvyššího daňového pásma na jeden rok. Opět by to bylo docela rozumné, ale šlo by o vyhýbání se placení daní. Třetím příkladem může být situace, kdy vy a vaše rodina provozujete malý podnik. Pak byste chtěli celkový příjem rozdělit mezi sebe a manželku, případně i děti, aby nikdo z vás neskončil v nejvyšším daňovém pásmu. Opět by to bylo docela rozumné, ale šlo by o případ vyhýbání se placení daní. Ale byl bych překvapen, kdyby nějaký rozumný člověk morálně kritizoval tyto tři příklady vyhýbání se daňovým povinnostem (které by se snad daly lépe popsat jako daňové plánování). Pokud se staráte o to, abyste neplatili víc, než musíte, jste prostě spořiví a šetrnost je ctnost, ne neřest. Co je však na těchto příkladech asi nejdůležitější, je to, že pokud by daň z příjmu byla rovnou daní, jak mnozí ekonomové doporučují , pak by potřeba takového daňového plánování zmizela. Nezáleželo by na tom, o kolik byste si navýšili svůj pravidelný důchod platbami z vašeho soukromého penzijního účtu nebo ve kterém roce byste zaplatili daň z velké částky peněz sjednané ve smlouvě.

Bohatí již platí téměř všechny daně

Odsouzení vyhýbání se daňovým povinnostem se samozřejmě soustřeďuje na bohaté, kteří, jak se často říká, nenesou spravedlivý podíl na celkové daňové zátěži. Ale ve skutečnosti už platí většinu daní. Poslední čísla z Islandu jsou docela výmluvná. Horních 10 procent přispívá 50 procenty celkových příjmů z daně z příjmu a horních 20 procent přispívá 72 procenty, zatímco spodních 50 procent přispívá pouze 1 procentem. Poslední čísla ve Spojených státech jsou ještě zajímavější. Zde notoricky známé horní 1 procento přispívá 40 procenty celkových příjmů a 10 procent přispívá 71 procenty, zatímco spodních 50 procent přispívá pouze 3 procenty. (Hlavním důvodem rozdílu mezi těmito dvěma zeměmi v příspěvku nejbohatších 10 procent je to, že distribuce příjmů je na Islandu mnohem rovnoměrnější v tom smyslu, že je tam méně superbohatých lidí.) Je opravdu mimořádné, když se zhodnotí tato čísla, že demagogové jak na Islandu, tak ve Spojených státech, včetně Bernieho Sanderse a Elizabeth Warrenové, navrhují vyšší daně pro bohaté. Možná se snaží naplnit Aristotelovu opovržlivou definici demokracie jako vykořisťování bohatých chudými. Tato čísla také naznačují relevanci otázky položené v románu Ayn Randové Atlas Shrugged : Co by se stalo, kdyby nejproduktivnější jedinci ze společnosti odešli? Odpovědí jsou příklady nejen tvrdého socialismu praktikovaného ve východním Německu a na Kubě, ale také mnohem měkčího a umírněnějšího demokratického socialismu Švédska v 80. letech.

Často se přehlíží, že i rovná daň z příjmu, řekněme 30 procent ze všech příjmů, by byla v jistém smyslu progresivní. Nebylo by to jen ze zjevného důvodu, že bohatý člověk zaplatí mnohem více než chudý: 30 procent měsíčního příjmu ve výši 50 000 EUR je 15 000 EUR, zatímco stejný podíl příjmu 2 000 EUR je 600 EUR. Bylo by to také z důvodu, že by se mělo rozlišovat mezi hrubým a čistým daňovým zatížením, jak tvrdí islandský profesor Ragnar Arnason. Hrubé daňové zatížení je jednoduše daň placená vládě, v našem příkladu 15 000 EUR měsíčně při příjmu 50 000 EUR a 600 EUR při příjmu 2 000 EUR. Ale čisté daňové zatížení jednotlivce je zaplacená daň mínus obdržená výhoda. Bohatí i chudí dostávají dávky od vlády, bohatí například ochranu svého majetku a chudí zase některé služby, za které osobně nemusí platit, jako vzdělání a případně zdravotní péči a někdy i přímé převody peněz. Není nepravděpodobné předpokládat, jak to dělá Arnason, že výhody získané různými příjmovými skupinami mají pro každého daňového poplatníka zhruba stejnou hodnotu, i když mohou mít různé formy. Stačí chvilka zamyšlení, abychom viděli, že za tohoto předpokladu je čistá daň z příjmu poměrně progresivní, i když by daň z hrubého příjmu byla rovná. Měl bych dodat, že nepovažuji za zdravé, že polovina populace neplatí žádnou daň z příjmu, ale že ji lze snadno přimět, aby hlasovala pro větší zátěž na druhou polovinu.

Demagogové jsou pravděpodobně vůči takovým argumentům odolní. Jdou po bohatých z prostého důvodu: právě tam si myslí, že mohou nejsnáze získat peníze. Jejich časovým horizontem je pouze příští volební období a nikoli dlouhodobý ekonomický horizont. Existuje slavný zákon o přerozdělování, Director’s Law, že když je zboží politicky distribuováno, skončí v rukou těch politicky nejsilnějších, obvykle střední třídy. Možná bych měl uvést odpovídající Gissurarsonův zákon, že když bude daňová zátěž politicky rozdělena, budou hlavními cíli ti nejméně oblíbení u voličů, obvykle bohaté a velké korporace (a v minulosti náboženské menšiny). Není divu, že demagogové chtějí vyšší daně, což pro ně znamená více příležitostí ke koupi hlasů. Překvapivé však je, že ekonomové z mezinárodních organizací, jako je OECD – kteří sami neplatí žádné daně ze svých příjmů – jdou s nimi a vedou kampaň za „daňovou harmonizaci“, čímž ve skutečnosti myslí vytvoření daňového kartelu, všechny „mezery“ nebo možnosti ukončení. Měli by to vědět lépe. Vysvětlením ale možná je, že těmto organizacím dominují země s vysokými daněmi. Ten, kdo platí dýmkaři, volá melodii.

Daň z příjmu právnických osob by měla být zrušena

Nedávno, povzbuzeni OECD a dalšími mezinárodními organizacemi, ministři financí z největších ekonomik světa oznámili svou podporu 15procentnímu celosvětovému minimu daně z příjmu právnických osob. Zpochybnil bych naopak samotnou existenci daně z příjmu právnických osob. Jedním z důvodů je starý princip, na kterém byly Spojené státy založeny: Žádné zdanění bez zastoupení. Společnosti nemají žádné hlasy. Nejsou to osoby ani nezávislí agenti. Ve skutečnosti lze korporace nejlépe pojmout jako soubor smluv mezi akcionáři, manažery, zaměstnanci a zákazníky (včetně věřitelů a dodavatelů). Daň uvalená na korporaci proto nakonec zasáhne některé z těchto skupin, i když někdy není jasné, které skupiny by to byly a jak silně by byly zasaženy. Někomu by mohlo být zřejmé, že daň z příjmu právnických osob by zasáhla především akcionáře, protože by snížila jejich dividendy. Akcionáři jsou víceméně bohatí, takže se nemusíme bát, říká se. Je však třeba poznamenat, že v dnešní době penzijní fondy a penzijní účty drží značné množství akcií v korporacích, a to nejen ve Spojených státech, ale i v mnoha evropských zemích. Snížení zisku korporace v důsledku daně z příjmu právnických osob může navíc poškodit její zaměstnance a zákazníky.

Některé důsledky stanovení zvláštních cílů zdanění akcionářů a jiných vlastníků kapitálu mohou být nezamýšlené a nepředvídatelné. Pokud se chcete vyhnout daním z kapitálu, který vlastníte, můžete jednoduše spotřebovat veškerý svůj současný příjem, místo toho, abyste si z něj něco šetřili, abyste nashromáždili kapitál nebo jen na deštivý den. Daně z kapitálu jsou případy dvojího zdanění, protože ta část příjmu, která byla použita k akumulaci kapitálu, již byla zdaněna jako příjem. Ale utratit celý svůj současný příjem místo toho, abyste si z něj něco ušetřili, je špatný způsob vyhýbání se daním. Diskriminuje přítomnost ve prospěch budoucnosti. Místo toho bych řekl, že by se mělo podporovat a usnadňovat vlastnictví akcií. Další úvahou je, že pokud je vlastnictví akcií odrazováno vysokou daní z příjmu právnických osob, zvyšuje to tendenci korporací financovat svou expanzi spíše dluhem než vlastním kapitálem, půjčováním peněz (jejichž náklady lze odečíst z příjmů) namísto vydávání nových akcií. To znamená, že korporace se příliš zadluží, nadměrně zadluží, a to zase může vést k úvěrové tísni, což se přesně stalo v letech 2007–2009. Z těchto a mnoha dalších důvodů navrhují švýcarští ekonomové Pierre Bessard a Fabio Capelletti zrušení daně z příjmu právnických osob. Poukazují na to, že ve většině zemí to stejně není významný zdroj příjmů.

Dvojitý standard

Zatímco vyhýbání se daňovým povinnostem jako takové není závadné a podle mého názoru je to spíše ctnost než neřest, skutečně absurdní je dvojí metr jednotlivců, kteří se ze všech sil snaží snížit své daně a zároveň podporují zvyšování daňové zátěže. ostatní. Slavná islandská zpěvačka Bjork (má příbuzná) platila daně na Bahamách, zatímco na Islandu podporovala různé levicové kauzy. Islandský venture kapitalista (kterého jsem znal osobně) se po pádu banky v roce 2008 přestěhoval do Barcelony, když byla na bohaté na Islandu dočasně uvalena daň z bohatství, ale přesto financoval levicové noviny, Frettatiminn , který se stal stále více antikapitalistickým, až po roce a půl zanikl. Nejznámějším příkladem je samozřejmě Jeff Bezos z Amazonu, který vlastní levicový Washington Post ve stejnou dobu, kdy jeho společnost využívá všech dostupných prostředků, aby se vyhnula daním (jak se patří). Dalším do očí bijícím případem je případ dvou gigantů sociálních sítí Twitter a Facebook. Zatímco se ze všech sil snaží vyhnout daním, měli tu drzost uzavřít nejen účet pravicového prezidenta Spojených států, ale také zakázat před americkými prezidentskými volbami všechny zmínky o Příběh New York Post o nějakém kompromitujícím materiálu nalezeném v počítači, který patří synovi levicového prezidentského kandidáta Joe Bidena. Bezos a jemu podobní jsou skutečnými freeridery v naší společnosti, kteří trvají na kapitalismu pro sebe a socialismu pro všechny ostatní. Stále je relevantní otázka, kterou jeden z mých učitelů v Oxfordu, marxista Gerry Cohen, položil v názvu knihy: Pokud jsi rovnostářský, jak to, že jsi tak bohatý?