Subscribe
Volby do Evropského parlamentu v roce 2024 znamenaly zásadní okamžik v kontinentální politice a odrážely významné změny preferencí a politické dynamiky v celé Evropské unii. Významným výsledkem ECR bylo nedávné přijetí pěti nových členů z Aliance pro svaz Rumunů, radikální pravicové strany založené na čtyřech klíčových principech: rodina, národ, víra a svoboda. Tento poslední přírůstek znamená, že ECR předstihla liberály z Obnovy, neboť skupina má nyní 83 poslanců, z nichž přibližně deset pochází ze stran, které se do Evropského parlamentu dostaly poprvé. Evropští konzervativci a reformisté by mohli dále růst.
Zatímco se debaty zaměřují na budoucnost evropské integrace a nové politické postoje, dominantním tématem debaty je posun doprava, který lze pozorovat v některých zakládajících zemích EU. Volby v celé Evropě přinesly různé výsledky, které ovlivnily rozložení sil v Evropském parlamentu. Zvláště pozoruhodné byly výsledky v zemích, jako je Francie, Německo a Itálie, kde tradičně středolevé strany zaznamenaly nárůst popularity pravicových hnutí. Roky tvrdé práce, území po území, vedly tyto strany k získání nebo získání významné podpory mezi lidmi, často z nejpopulárnějších vrstev obyvatelstva.
Situace ve Francii
Ve Francii zaznamenala výrazný nárůst podpory strana Marine Le Penové. Poté, co Národní shromáždění (Rassemblement National) získalo ve volbách 31,4 % hlasů, je politická situace ve Francii napjatá. Macronovo rozhodnutí rozpustit Národní shromáždění odráží jeho reakci na rostoucí sílu Le Penovy strany a Jordana Bardella, 28letého předsedy této strany. Země nyní čelí období politické nejistoty a intenzivních debat o budoucím směřování vlády. Výzva, která je před námi, je vzrušující. Od této chvíle až do 7. června, kdy se uskuteční druhé kolo voleb, se bude rozhodovat o všem, včetně možných spojenectví, která zůstávají zcela nejistá. Gaullistická pravice se chce posunout doprava, zejména vzhledem k tomu, že její postoje jsou totožné s postoji Národního shromáždění. Zároveň však ve straně přetrvávají pochybnosti. Na obzoru se může objevit soužití, kdy prezident republiky je jedné politické barvy (zpravidla prezident), zatímco Národní shromáždění ovládá jiná strana.
Kohabitace se ve Francii vyskytovaly ve třech hlavních obdobích politické historie země. První se odehrávala v letech 1986-1988, kdy François Mitterrand, zvolený v roce 1981 jako socialista, musel vládnout s Národním shromážděním, v němž dominovala pravice v čele s Jacquesem Chirakem. Podobná, ale opačná situace nastala v letech 1993-1995, kdy Chirac, zvolený prezidentem v roce 1995, musel koexistovat s levicovou vládou, která po parlamentních volbách v roce 1993 jmenovala Édouarda Balladura premiérem. Naposledy se tak stalo v letech 1997-2002, kdy byl Chirac znovu zvolen prezidentem, ale v parlamentních volbách v roce 1997 získala levice v Národním shromáždění většinu a Lionel Jospin byl jmenován premiérem až do roku 2002. Tato období významně ovlivnila politickou a legislativní dynamiku země.
Co se stalo v Německu
Podobně v Německu posílila AfD v Evropském parlamentu, kde získala 16 % hlasů a 15 křesel, čímž předstihla Scholzovy socialisty. Zvláště pozoruhodná je skutečnost, že podobně jako ve Francii jsou obě strany velmi populární mezi mladými voliči. Zelení, druhá nejvýznamnější strana ve federální vládě, zaznamenali nejvýraznější pokles ze všech stran, a to o 8,6 % na 11,9 %. Právě mezi mladými a velmi mladými lidmi došlo k největšímu odklonu od environmentálních otázek. Navíc se jednalo o volby do Evropského parlamentu s nejvyšší volební účastí od sjednocení obou německých států – hlasovalo v nich téměř 65 % z téměř 65 milionů oprávněných Němců. Poprvé byla minimální věková hranice pro účast ve volbách 16 let.