Subscribe
Nové paradigma evropské bezpečnosti, které se utváří od 24. února 2022, kdy vojska Ruské federace vtrhla na ukrajinské území, musí nutně přimět členské státy EU, aby přehodnotily základní kameny své společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Riziko eskalace mezi Ruskem a zeměmi EU a NATO se zvyšuje s tím, jak se ruská bezpečnostní doktrína stále více přiklání – například k použití taktických jaderných zařízení na ukrajinském území. Válka na prahu Evropy, vedená s vojenskou logikou z minulého století ve spojení s nejmodernějšími technologiemi, které sahají až k využití umělé inteligence, nemůže nepředstavovat výzvu pro bezpečnost a stabilitu Evropské unie. Krize na Blízkém východě v souvislosti se střety v pásmu Gazy zároveň vyžaduje nové a kapilárnější nástroje, které by umožnily zapojit diplomacii a společnou zahraniční politiku zemí EU. A to jak s ohledem na zmírnění následků v rámci členských států, tak s ohledem na roli, kterou by EU mohla hrát v mírovém procesu na Blízkém východě. Africký scénář, stejně jako technologické a vojenské výzvy, kterými se v tomto článku nebudeme zabývat, ale které přesto představují důležitou reflexi pro pochopení změněného mezinárodního scénáře, jsou proto jen některými z aspektů, které je třeba vzít v úvahu při obnově společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie.
VÝVOJ SYSTÉMU CFSP
Od roku 1970, kdy vznikla Evropská politická spolupráce – skutečný předstupeň společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie – se mezinárodní scénář velmi změnil, zatímco společné základy mezi členskými státy neprošly stejným vývojem a integrací. A to i přesto, že již tehdy byly aktivovány první formy koordinace zahraničních politik členských států, pravidelné konzultace a případně zveřejňování společných prohlášení ke krizím a mezinárodním scénářům. V roce 1992, kdy se Evropské hospodářské společenství přeměnilo na Evropskou unii, zavedla Maastrichtská smlouva druhý pilíř – společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Scénář se zcela změnil, Evropa se po pádu Berlínské zdi probouzí v úplně novém světě a musí přepsat diplomatická a bezpečnostní paradigmata. Cílem bylo dále integrovat zahraniční politiky tak, aby nově vznikající EU mohla hrát důležitou roli na světové scéně, zejména s ohledem na nerovnováhu vzniklou koncem studené války a rozpadem SSSR. Následně byla SZBP Amsterodamskou smlouvou rozšířena o další nástroj: vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Jednalo se o zcela inovativní úlohu, která měla spolu s možností EU podporovat mírové operace vytvořit předpoklady pro posílení mezinárodní role EU. Od té doby, až do Lisabonské smlouvy z roku 2009, zůstala SZBP v podstatě beze změn a nyní, vzhledem k nové krizové situaci na východních hranicích Evropy, by potřebovala obnovit zájem členských států.
PŘEKLENUTÍ PROPASTI
Při pohledu na mezinárodní situaci a na výzvy v oblasti bezpečnosti a zahraniční politiky, které stále více vyžadují společnou reakci, se zdá být zřejmé, že Evropská unie v definování skutečné společné zahraniční a bezpečnostní politiky značně zaostává. Je to problém, který je pro veřejnost stále zřetelnější, když svět informací vykresluje roztříštěný scénář, v němž se různé evropské kanceláře stále více dělí do skupin a uskupení. Příkladem může být ne vždy jednotný postoj, který jednotlivé členské státy zaujaly k ruské invazi na Ukrajinu. Rozpory lze spatřovat jak v politických prohlášeních, tak v obranné spolupráci a dodávkách zbraní. Zatímco jednotlivé kroky schválených ekonomických sankcí proti Rusku se zdají být důležitým společným postojem, bilaterální vztahy a prohlášení různých kanceláří se značně liší. Mezinárodní hrozby, které se postupně objevují na prahu Evropy, vyžadují, aby se zpoždění nahromaděné za celá ta desetiletí nějakým způsobem odstranilo. Jde o provádění užitečných politik, které zvýší mezinárodní autoritu Evropské unie a postoje členských států jednotným způsobem prostřednictvím společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Míru a stability v Evropské unii je proto třeba dosáhnout obnovením autority samotné EU a uvědoměním si jejích vlastních zájmů. Ochrana těchto dvou prvků musí být základem celé politické a diplomatické struktury, kterou musí členské státy v rámci SZBP komunitárním způsobem zavést.
PRIORITY
Priority tohoto obnoveného zájmu o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku samozřejmě nelze oddělit od mezinárodní scény. Hlavním závazkem musí být nutně prevence a zmírnění každého konfliktu. Nejvhodnějším příkladem tohoto aspektu je jistě snaha o dosažení spravedlivého míru na Ukrajině, který může zajistit územní celistvost napadeného národa a vrátit náležitou pozornost a respekt k základním principům mezinárodního práva. Dalším problémem, který již byl zmíněn výše, ale který stojí za to znovu připomenout, je konflikt na Blízkém východě. Agrese Hamásu proti Státu Izrael ze 7. října, po níž následovala operace ozbrojených jednotek IDF, představuje velkou krizi nejen v regionu, ale i v celosvětovém měřítku. Důkazem mohou být třenice a eskalace vztahů s Íránem nebo pirátské operace a útoky jemenských Hútíů, o nichž bude řeč později. Snahou Evropské unie je v tomto případě kromě toho, že se stává prvkem stability, usilovat o prosazení zásady „dva národy, dva státy“. Evropské zprostředkování, dokonce dříve než zprostředkování Spojených států, musí v tomto případě skutečně přinést ovoce a nasměrovat krizi k řešení.
SPOLEČNÉ OPERACE
Problémem, který již byl představen, je hrozba ze strany jemenských Hútíů, kteří od listopadu loňského roku ohrožují volnou plavbu v průlivu Bab Al Mandeb a v jižní části Rudého moře. Tato situace úzce souvisí s krizí v Gaze, která přiměla mnoho lodních společností změnit své obchodní trasy a objíždět Afriku. Delší a dražší trasa, která způsobuje problémy v celosvětovém obchodu. Evropskou reakcí bylo 19. února 2024 zahájení obranné námořní bezpečnostní operace EUNAVFOR ASPIDES pod italským taktickým velením. Operace, jejímž cílem je zajistit ochranu svobody plavby v Rudém moři, Perském zálivu a severní části Arabského moře severně od rovnoběžky s Mogadišem, se účastní také Řecko, Francie, Belgie, Švédsko a Německo (k nimž se brzy připojí Nizozemsko). Společná podpora této mise, která má zásadní význam pro bezpečnost evropského obchodu a výroby, musí být příkladem takového společného závazku, který úzce propojuje péči a ochranu členských států s vytvořením mezinárodní evropské autority v oblasti mírotvorby a budování bezpečnosti ve vysoce rizikových oblastech, jako jsou oblasti pod vlivem útoků jemenských Hútíů.