Bude ve Francii vládnout levice?

Přestože strana Marine Le Penové výrazně posílila svou voličskou základnu na nebývalou úroveň, která se zvýšila z 9 milionů v prvním kole na více než 11 milionů ve druhém kole (což je drtivá většina, pokud bychom brali v úvahu pouze lidové hlasování), nepodařilo se jí získat absolutní většinu. Svádějte to na vyvolávání strachu, svádějte to na „zákulisní dohody“ mezi NPF (Nová lidová fronta) a Macronovou vládní stranou Renesance o strategickém stažení kandidátů, ale nakonec je to jedno. Výsledky voleb byly potvrzeny a francouzský parlament je uzavřen.

Ještě horší je, že z popela politického boje vyšla levicová NPF, která získala většinu mandátů (182) a okamžitě se dožadovala možnosti (kterou jí poskytl prezident republiky, pokud si to bude přát) sestavit menšinovou vládu. Jejich výzvu doprovázely pouliční protesty již proslulých internetových davů francouzských levičáků, imigrantů a některých jejich zavedených agitpropových organizací.

Levicová koalice složená z komunistů (PCF), zelených (EELV), sociálních demokratů (PS) a autoritářsko-populistické strany Nepoddajná Francie (LFI) vedené Jeanem-Lucem Mélenchonem nezískala svůj vytoužený mandát. Přinejmenším ne právě teď. A abychom byli přesní, i kdyby jim Macron chtěl dát šanci jmenovat premiéra (nechce), levičáci pro něj stále nemají jméno, protože jsou zahleděni do vlastních vnitřních konfliktů.

Mnohým Evropanům by takový scénář mohl znít docela povědomě – strany se obvykle musí dělit o moc ve vícebarevných parlamentech, aby vytvořily koaliční vládu, která by široce zastupovala zájmy 50 % + 1. Německo, Itálie, Rumunsko, Česká republika jsou příklady takto koncipovaných systémů, i když se jen výjimečně dostane k moci široká pravicová nebo levicová koalice. Francie však nebyla takto koncipována. Kombinace mentality voličů a dvoukolového jednokolového volebního systému téměř vždy zaručovala velmi silnou většinu pro jednu nebo druhou stranu.

V dopise francouzské veřejnosti, v němž nenápadně zdůraznil, že Macron nedá levici šanci sestavit menšinovou vládu, uvedl: „Vyzval jste k vynálezu nové francouzské politické kultury“. Většina badatelů a novinářů s tímto tvrzením souhlasí, neboť parlament téměř rovnoměrně rozdělený mezi tři síly je v dějinách Francie mimořádně vzácným případem.

Mélenchon, jak je jeho zvykem, Macronovo poselství rychle zkritizoval a označil ho za „královské veto“, které má levici zabránit ve vládnutí ve Francii. Proč by ale měla vládnout? Kdo by měl vládnout?

Někteří levičáci z Fronty mají možná štěstí, ale ne všichni. Prezident (který opět jmenuje premiéra) vyzval k vytvoření „republikánské“ a proevropské koalice. Neřekl jména, takže analytici rychle přikročili k vysvětlení této fráze.

Někteří spekulují, že Macron touží po široké vládní alianci, která by zahrnovala LR (kterou považuje za umírněnou pravici), jeho prezidentskou stranu (samozřejmě) a umírněnější prvky Nové lidové fronty, respektive zelené a socialisty. Prakticky by se jednalo o zrcadlový obraz koalice EPP-Renew-S&D v Evropském parlamentu, ale v národním měřítku.

V Paříži je však ovzduší intrik hustší než v Bruselu a ochota ke kompromisu je objektivně nižší. Takto široce pojatá konstrukce by měla velmi vratké základy kvůli mnoha neshodám v oblasti politiky (zejména migrace a hospodářství).

Druhým scénářem, který vědci a odborníci považují za hmatatelný, je technokratická vláda, která nebude v dohledné době Francii vládnout, ale spíše ji řídit, zatímco zásadní rozhodnutí o sporných otázkách budou přenechána parlamentu. Tento scénář by umožnil větší flexibilitu, protože by se mohly vytvářet aliance okolností pro konkrétní otázky.

Celkově lze říci, že nadcházející týdny přinesou více otázek než odpovědí. Přijme francouzská politická třída spolupráci a kompromis? Dá Macron levici šanci vládnout v naději, že nadšení rychle vyprchá, až ho zažehnou větry reality? Přichází technokrat?