Subscribe
V roce 2017 vydal profesor Samuele Furfari knihu „La energia, de la guerra a la paz y la seguridad“ (Eixo Atlantico do Noroeste Peninsular), v níž propojil problematiku války, míru a bezpečnosti s problematikou energetiky.
Právě o tom po sedmi letech jednali šéfové států a vlád Severoatlantické aliance ve Washingtonu při příležitosti oslav 75. výročí založení této mezinárodní organizace, kde bylo Švédsko formálně přijato za nového člena.
Podle bodu 34 prohlášení ze summitu se státy NATO zavázaly posílit své úsilí v oblasti energetické bezpečnosti. Podle oficiálního textu je energie klíčovým faktorem pro plnění hlavních úkolů a vojenských operací NATO, a proto je nutné zajistit bezpečné, odolné a udržitelné dodávky energie, včetně pohonných hmot, pro severoatlantické vojenské síly.
Ve druhé kapitole své knihy profesor Furfari připomněl, že britská vláda v roce 1912 pověřila i Winstona Churchilla, aby zajistil dodávky energie jako nezbytného prostředku pro moderní válku. Francie pochopila význam energetického faktoru až v roce 1920, a proto se ocitla na pokraji Velké války.
Versailleská smlouva byla vůči Německu velmi tvrdá, a to i v oblasti energetiky. Prof. Furfari vysvětluje, že poražená země by musela dodávat 60 milionů tun uhlí Francii, Belgii, Itálii a Lucembursku, čímž by snížila své vlastní roční zásoby ze 139 milionů na 79 milionů. V případě Francie se to, co Německo poskytlo své sousední zemi, rovnalo celé její vlastní produkci v dolech Nord-Pas de Calais, které byly během války zničeny.
Tato energetická omezení přispěla ke zbídačení Německa, které nakonec vedlo ke druhé světové válce. Jakou roli hrají energetická omezení ve válečném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou? Britský časopis Spectator nedávno uvedl, že Evropská unie stále dováží 15 % zemního plynu z Ruska.
Tento dovoz prochází přes Ukrajinu, za kterou Rusko platí svému současnému vojenskému nepříteli značnou částku v poměru k jeho HNP. Na druhou stranu Spojené státy zakázaly Ukrajině odpalovat rakety proti ruským rafineriím, aby nevyvolaly celosvětovou palivovou krizi.
Zdá se, že spojenci NATO se dobře poučili z lekcí, o nichž hovořil profesor Furfari, a nechtějí používat energii jako destabilizační zbraň v obavě, že následky by mohly být horší než problém, jako tomu bylo v případě Německa v roce 1918.
NATO je přece obranná organizace. Asi nejvýznamnějším bodem summitu NATO v červenci 2024 byl takzvaný příslib dlouhodobé bezpečnostní pomoci Ukrajině. Spojenci se zavazují k poměrnému sdílení finančních prostředků ve výši 40 miliard eur v roce 2025 na pokrytí nákladů spojených s poskytováním vojenského vybavení, pomoci a výcviku.
Jinými slovy, pozornost se soustředí na financování Ukrajiny, a nikoli na zneškodňování Ruska prostřednictvím energetické geopolitiky. V roce 1941, podle profesora Furfariho opět kvůli palivům, zaútočilo Japonsko na Pearl Harbour. Stát vycházejícího slunce potřeboval expandovat do kontinentální Asie, kde prezident Roosevelt blokoval některé jeho energetické zásoby prostřednictvím embarga. Historie opět ukazuje, že přílišný tlak na energetiku se může vymstít; a zdá se, že NATO si toto riziko uvědomuje.
Prof. Furfari uvádí mnoho dalších příkladů propojení mezi válkou a energií: dohodu Ribbentrop-Molotov z roku 1939, která měla Německu zajistit dostatek pohonných hmot, bitvu u Stalingradu jako zoufalý pokus nacistů získat fosilní paliva (ropu a uhlík), a dokonce i výrobu syntetického paliva na objednávku Třetí říše, když nebyly k dispozici žádné jiné zdroje.
Není divu, že válka na Ukrajině je koncipována jako poměrně dlouhý střet – i když s určitým energetickým patem, kam se NATO nechce příliš tlačit. Jeden odstavec na klíčovém summitu.