Subscribe
Jak bylo zřejmé a dokonce žádoucí, washingtonský summit NATO skončil silnými postoji na podporu Ukrajiny a proti ruské agresi zahájené 24. února 2022.
Nicméně 75. výročí založení Severoatlantické aliance sehrálo i delikátní roli, a to tu, že se Evropa a spojenci vrátili do atmosféry velmi podobné té z dob studené války.
Mezi opětovným zbrojením a rizikem eskalace, postojem Ruska, který je v rozporu s mezinárodním právem, a různými otevřenými krizemi na globální scéně, které hrozí podkopat stabilitu Aliance, se summit mohl nést pouze v duchu odhodlání. PODPORA KYJEVA Úvaha o podpoře Kyjeva ze strany zemí NATO vychází z vyjádření generálního tajemníka Aliance.
Slova Jense Stoltenberga se týkají tolik diskutované otázky členství Kyjeva v NATO.
Tajemník tuto cestu definoval jako „nezvratnou cestu“, což je postoj, který byl definován již v minulosti a který několikrát vyvolal reakci Moskvy.
Kreml totiž i na okraj tohoto summitu označil síly NATO za součást konfliktu na Ukrajině již kvůli vojenské podpoře Kyjeva a ekonomickým sankcím.
Ústředním bodem debaty bylo také přidělení finančních prostředků a výzbroje, které mají být zaslány Zelenskému.
Konkrétně se jednalo o rozhodnutí vyčlenit čtyřicet miliard dolarů a dodávku systémů protivzdušné obrany.
Ty zahrnovaly Patrioty americké výroby, stejně jako munici pro Himary a pro dělostřelectvo, které již bylo přítomno v divadle konfliktu.
Debata se týkala také dodávky hlídek F-16 užitečných podle americké administrativy k zadržení (ne-li odražení) ruského postupu.
Dále je zde pakt podepsaný ve Washingtonu mezi Německem, Francií, Itálií a Polskem o vývoji obranné zbraně dlouhého dosahu.
V tomto případě hovoříme o raketě, která by byla schopna zasáhnout cíle vzdálené tisíc kilometrů, což by bylo užitečné jako obranný deštník s cílem odstrašení.
A konečně další otázkou, o níž se vedly rozsáhlé debaty, bylo vytvoření praporu polských dobrovolníků, který by mohl být vycvičen a vybaven přímo varšavskými ozbrojenými silami a vyslán do bojů po boku Ukrajinců. OBRANA EVROPY Podpora Kyjeva nemůže neprocházet obranou Evropy.
Vždyť existují oznámení Spojených států o chystaném rozmístění nových zbraní dlouhého doletu na německém území.
Jedná se o krok, který stále spadá do doktríny odstrašení navrhované NATO, ale jehož cílem je zneškodnit případné expanzivní cíle Moskvy směrem k zemím Aliance.
Akce ohrožující územní celistvost některého z členů by totiž mohly vyvolat okamžitou reakci, která je z hlediska eskalace a nové ruské doktríny, jež je stále otevřenější použití taktických jaderných hlavic, obtížně kontrolovatelná.
Rozmístění multidoménových úkolových uskupení v Německu by mělo začít v roce 2026 a po dokončení rozmístění by mělo kromě raket SM-6 a Tomahawk obsahovat také hypersonické zbraně, které jsou v současné době stále vyvíjeny americkými společnostmi.
Výrazné zvýšení kapacity doletu má, jak již bylo vysvětleno, odstrašující faktor proti možným expanzivním záměrům ze strany Putina. Jestliže tedy NATO na jedné straně usiluje o pomoc Ukrajině a její zásobování válečným materiálem, aby mohlo čelit postupu Moskvy, na druhé straně chce rozmístěním multidoménových operačních sil v Německu od roku 2026 vyslat Kremlu jasný signál, že není možné pokračovat v cestě nastoupené v roce 2022 směrem k východním hranicím Severoatlantické aliance. JIŽNÍ KŘÍDLO Ačkoli se pozornost Aliance soustředí na východ a ukrajinskou frontu, na washingtonském summitu nechyběl ani pohled na jižní křídlo.
Ve skutečnosti byla otázka jižního křídla členskými státy povýšena na prioritu.
Kritické otázky, které se dotýkají nejjižnějších zemí Aliance, jako je Itálie, mají několik vrstev a souvislostí s dalšími krizovými oblastmi, na které nelze zapomínat.
Především je to tlak z jihu v důsledku migrační otázky, kterou připomíná několik spojenců.
Bezpečnostní otázka spojená především s problémem obchodování s lidmi a pronikáním zločineckých sítí, jakož i stabilitou ekonomiky a vlád zemí, které jsou do migračních jevů nejvíce zapojeny.
Itálie již na tomto problému intenzivně pracuje, a to jak na bilaterální úrovni, tak v rámci dohod a nástrojů poskytovaných Evropskou unií.
Převzetí odpovědnosti za tento problém i na úrovni NATO by samozřejmě mohlo představovat další krok k ochraně Středozemního moře, které se stále více stává součástí šachovnice a mezinárodních geopolitických cílů.
Hranice Aliance je totiž i na jihu v těsném kontaktu s ruským pronikáním na Blízký východ (se Sýrií) a do Afriky.
Na africkém kontinentu je totiž přítomnost Wagnera v několika regionech vysoce rozvinutá, ruští žoldnéři jsou přítomni v Libyi, Mali a Súdánu.
I v této souvislosti Itálie žádá o větší pozornost, a to do té míry, že na summitu ve Washingtonu byla vytvořena postava zvláštního vyslance pro jižní frontu NATO, který má za úkol působit jako propagátor jakékoli iniciativy zaměřené na zajištění bezpečnosti jižní hranice Aliance.
V této chvíli požádala Itálie o převzetí této role jedním ze svých zástupců, dobře si vědoma toho, že by to v budoucnu mohlo vést k převzetí větší odpovědnosti, a to i pokud jde o rozmístění společných sil na jejím území. OBRANA JIŽNÍHO FRANKU Jedná se o možnost, která nebyla vyjádřena přímo, ale pouze naznačena v národním i mezinárodním tisku.
Rozmístění sil NATO také na jižním křídle by samozřejmě vyvolalo strategický princip, který je stejně zásadní jako elementární, tj. rozdělení sil v poli.
Geografická poloha Itálie navíc zvyšuje pravděpodobnost projekce Aliance do oblastí, jako je Balkán nebo již zmíněný africký kontinent.
Nejedná se o novou záležitost, neboť Itálie se s rozmístěním aliančních raket na svém území setkala již během studené války.
Tehdy, po smrti tří sovětských vůdců, kteří předcházeli příchodu Michaila Gorbačova do Kremlu (Brežněva, Andropova a Černěnka), dospěl ruský vůdce a americký prezident Ronald Regan po řadě summitů v roce 1987 k podpisu smlouvy o jaderných silách středního doletu (Inf). To povede ke stažení a demontáži raket středního doletu. Poučení z COMISO Rakety v Itálii vznikly v důsledku rozhodnutí NATO reagovat na instalaci (počínaje rokem 1976) mobilních baterií jaderných raket středního doletu schopných dosáhnout západní Evropy.
Takzvané „eurorakety“ instalované v Itálii v roce 1980 uvnitř americké základny Comiso na Sicílii v provincii Ragusa způsobily nemalé problémy tehdejší Cossigově vládě, která musela čelit vnitřním potížím v rámci své většiny pro schválení, stejně jako rozsáhlému hnutí proti této operaci.
Analýza tehdejší situace ještě neobsahovala prvky, které by umožnily předvídat podpis Infské smlouvy, jež by v následujících letech napomohla detente.
Víceméně se jedná o stejný scénář, v němž se Aliance nachází v současné době, poté co od Inf v roce 2018 upustil prezident Trump s obviněním na adresu Ruska, že porušilo dohody obsažené v textu (obvinění, které není nové a vznesl jej již o čtyři roky dříve jeho předchůdce Barak Obama).
Pokud by se v budoucnu instalace Multi Domain Task Force netýkala pouze německého území, ale rozšířila by se i na Itálii, rozhodně nelze tuto analýzu a eventualitu, která nás dnes výrazně přibližuje scénáři studené války, a poučení, které nabízí kauza Comiso, přehlížet.