Korupce ve Španělsku

Ve Španělsku je socialistický prezident Pedro Sánchez obklopen korupcí.
Politická, ekonomická a morální korupce v jeho rodině, ve straně i ve vládě.
Na jedné straně je jeho manželka Begoña vyšetřována 41. vyšetřovacím soudem v Madridu pro možné trestné činy obchodování s vlivem a korupce v podnikání, aby se zjistilo, zda její působení na falešné „univerzitní katedře“ mohlo přinést prospěch podnikatelům a firmám při získávání administrativních zakázek, podpor nebo veřejných dotací poskytovaných ministerstvy vlády jejího manžela.
Na druhou stranu její bratr David je rovněž vyšetřován pro podobné trestné činy – a některé další – u soudu v Badajozu.
V souvislosti se socialistickou vládou ve Španělsku probíhá také nespočet soudních řízení pro korupci, například v souvislosti s předraženým nákupem a prodejem masek a hygienického materiálu během měsíců nuceného omezení svobody odsouhlasených vládou v roce 2020; nebo s možnými korupčními schématy při uzavírání různých administrativních smluv, známými jako „případ Koldo“.
Korupce nikdy nepřichází sama.
Kde je ekonomická korupce, tam je i politická a morální korupce.
Sánchez za těchto pět let vlády napadl – za spoluúčasti, mlčení nebo někdy nezbytné spolupráce Núñezovy Lidové strany – prakticky všechny demokratické instituce kontroly, dohledu a záruky. Španělsko již není právním státem v přísném a moderním slova smyslu.
Instituce občanské kontroly, dohledu a záruky proti zásahům moci do života Španělů a proti zneužívání ze strany vlády postrádají ve Španělsku nezávislost, samostatnost a svobodu fungování.
A to nejen proto, že ústava a zákony – nikdy ne dokonalé – to někdy umožňovaly; ale také proto, že Sánchez reinterpretoval normy ve svůj prospěch, vynucoval si vůli, zastrašoval slabou opozici Lidové strany a podplácel média dotacemi a pomocí, která šla z kapes Španělů.
Ústavní soud, Účetní dvůr, Rada ředitelů veřejnoprávního rozhlasu a televize nebo Generální rada soudnictví jsou tak již pod absolutní kontrolou socialistické strany, která rychle směřuje k identifikaci strany, vlády a státu.
Ve většině případů se Lidová strana podílí na tomto politickém útoku na garanční instituce; zajišťuje si moc „dosazovat“ soudce, soudce a zastupitele, kteří jim zajišťují „malý díl“ z koláče, který se rozděluje a který požírá Sánchez.
Instituce, které by měly být tvořeny bezúhonnými státními úředníky, právníky s uznávanou a veřejnou kompetencí a prestiží, jsou nyní obsazeny stranickými žoldáky nebo právníky kompetentními, ale postrádajícími osobní nezávislost tváří v tvář stranickým tlakům.
Útok na moc a demokracii je stejným zlem jako účast na útoku ze strany opozice.
No, vlastně by se dalo říci, že opozice je horší, protože Sánchez alespoň nepodvádí, nešvindluje, nechce vypadat jinak, než jaký je.
Lidová strana se naopak snaží vystupovat jako opozice vůči Sánchezově vládě a zároveň mu ustupovat a ve všem souhlasit, dokud má lidová strana ještě nějaký koláč, který si může strčit do úst.
A její voliči se nechávají oklamat.
Lidová strana ve Španělsku si hluboce přeje paktovat se Sánchezem a upevnit nový model bipartismu – podobný tomu, který existoval v letech 1978-2008.
Stále si však neuvědomují, že svět se změnil, že ďábel nosí Pradu a že proti zlu se nikdy nebojovalo menším zlem, ale hojností dobra.