Podpora členských států klíčová pro přežití nových institucí EU

Nedávné volby do Evropského parlamentu odstartovaly složitou diplomatickou práci, která spočívá ve vyjádření vedení nových evropských institucí.
Postoj členských států totiž v posledních týdnech vedl k potvrzení Roberty Mestolové ve funkci předsedkyně Evropského parlamentu, ke zvolení Ursuly Von der Leyenové předsedkyní Komise a Antonia Costy předsedou Evropské rady a ke jmenování Kaji Kallasové do funkce vysoké představitelky pro zahraniční politiku.
Tím byla dokončena první fáze restartu evropských institucí, ale práce – a především výzvy – tím rozhodně nekončí.
DALŠÍ INSTITUCIONÁLNÍ KROKY Stejně jako stát má i Evropská unie své byrokratické procesy a zvyklosti, které v tomto případě potřebují čas, aby se naplnily.
Ve skutečnosti práce na složení institucí ještě nebyla dokončena.
Do srpna budou mít vlády členských států za úkol jmenovat členy Komise.
Předseda jim totiž bude muset svěřit konkrétní delegace a portfolio k provádění konkrétních požadovaných činností.
Po dokončení tohoto kroku přejde slovo na jednotlivé komise Evropského parlamentu, který bude mít za úkol komisaře vyslechnout a především schválit.
Jedná se o poměrně choulostivý a jak jinak než formální moment.
V minulosti vedly třenice (jak osobní, tak politické) ke zpomalení prací, které každopádně snad budou ukončeny nejpozději na plenárním zasedání v říjnu 2024.
Při této příležitosti totiž předsedkyně von der Leyenová vystoupí přímo v Parlamentu a představí svůj pracovní program, který bude muset být ratifikován hlasováním o důvěře.
Teprve po tomto novém hlasování bude Komise skutečně ustavena a přijata.
MNOHO KRIZÍ, KTERÉ JE TŘEBA ŘEŠIT Střet z posledních týdnů ohledně jmenování a hlasování předsednictví se s největší pravděpodobností znovu objeví v právě popsaných krocích.
Je to proto, že ještě nikdy předtím nezačal nový evropský zákonodárný sbor ve velmi náročném kontextu.
Krize se neodvíjí pouze z ekonomického hlediska a neomezuje se ani na hranice Evropské unie.
Mezinárodní nestabilita i dlouhodobé jevy vytvářejí bezpečnostní problémy na prahu Evropy, zatímco ekonomika musí počítat s požadavky globálního trhu a ekologických politik.
MEZINÁRODNÍ VÝZVY Institucionální kroky k zahájení legislativního procesu vidí v pozadí rozuzlení velkých krizí, s nimiž jsme nuceni se vypořádat na mezinárodní scéně.
Válka na Ukrajině, pro kterou se zatím nezdá, že by se objevil pareální a životaschopný plán směřující k mírovému procesu, je jistě v centru úvah a práce evropských institucí.
Válka na prahu Evropy je samozřejmě nezanedbatelným prvkem toho, co by mělo být programem von der Leyenové, a hlasování o důvěře plánované na říjen bude muset být pečlivě posouzeno i v tomto ohledu.
Bezpečnost Evropy však neohrožuje pouze střet mezi Ruskem a Ukrajinou; ve skutečnosti je předmětem neustálé analýzy nestabilita celého blízkovýchodního regionu, počínaje izraelsko-palestinským konfliktem.
Zejména v těchto dnech, kdy se rozšíření konfliktu na zbytek regionu zdá být nevyhnutelné a téměř nevyhnutelné. Ve všech těchto souvislostech má postoj, který při budování nových evropských institucí zaujímají vlády, jako je italská, zásadní význam.
Činnost spočívající ve vyvíjení tlaku na instituce, zejména pokud je prováděna silnými vládami na národní frontě, má váhu, na kterou nelze zapomínat a kterou je třeba uplatňovat zejména v otázkách zásadního významu pro bezpečnost hranic Evropské unie.
Vezměme v úvahu již otevřenou hru na americké prezidentské volby a to, jaké důsledky by jejich výsledek mohl mít na vztahy za Atlantikem.
Aniž bychom zapomínali na to, jak se na globální úrovni rozvíjí soupeření mezi USA a Čínou, které tak silně ovlivňuje i evropský trh a hospodářství.
Nové instituce se tedy připravují na vystoupení v rámci multilaterálního systému, který prochází snad nejhorší krizí.
Podpora silných vlád členských států je jistě podmínkou, o kterou je třeba usilovat, zejména s ohledem na dlouhodobou stabilitu.
SPOLEČNÁ OBRANA A IMIGRACE Podpora institucí, zejména ze strany členů, kteří tvoří hranici Unie, je dnes nezbytná.
V této legislativě totiž nemůže chybět přehodnocení integračního procesu v oblasti společné evropské obrany, stejně jako budou v centru pozornosti otázky imigrace (zejména z afrických zemí).
Současný globální scénář nemůže než vyžadovat, aby Evropa převzala odpovědnost, která byla dříve nemyslitelná.
Samotná bezpečnost Unie je ohrožena konfliktem na jejím prahu.
Nepřímé zapojení do konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou představuje výzvu, kterou mohou řešit pouze silné evropské instituce (konkrétně silné ve shodě členských států).
Evropa musí rozvíjet svou schopnost být ústředním a vedoucím prvkem v rámci Severoatlantické aliance, zejména s ohledem na vývoj na posledním summitu NATO k 70. výročí založení Aliance.
Výdaje na obranu musí být prováděny inteligentněji a s ohledem na interoperabilitu, zejména ve službách společných misí a s Evropou v centru vnitřního obranného trhu.
Technologický růst v tomto ohledu musí být důležitým přínosem evropské ekonomiky a stát se pilířem, na němž bude založeno obnovené zaměření na společnou obranu.
Jižní fronta je rovněž ovlivněna růstem imigrace, který nové evropské instituce nemohou podcenit, zejména ve vztahu k členským státům, které jsou do tohoto jevu nejvíce zapojeny.
Výzvou bude bojovat proti nelegálnímu přistěhovalectví také vahou Evropské unie v součinnosti se zeměmi původu a tranzitu migračních toků.
Iniciativy, které by neměly opomíjet zapojení Unie, ale jsou stále více ponechávány na jednotlivých zemích, které jsou ponechány samy na sebe, aby se vypořádaly s nerovnováhou, kterou tyto jevy vyvolávají.
RŮST A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Význam podpory silných vlád členských států jistě souvisí také s hospodářskou situací, která zaznamenává poměrně slabý růst, navíc se zpomalením čísel světového obchodu v důsledku mezinárodní nestability a nepředvídatelnosti všech dosud nastíněných krizí.
V tomto scénáři zůstává vedoucí úloha Evropské unie zásadní, zejména proto, že v posledních letech se jí rozhodně nedařilo dosáhnout. Von der Leyenová se při prezentaci svého programu (který je, jak již bylo napsáno, naplánován na plenární zasedání v říjnu 2024) nepochybně zaměří na oživení konkurenceschopnosti Evropské unie, a to i s ohledem na snížení závislosti na energetických a strategických zdrojích.
V konfrontaci o těchto tématech rozhodně nelze opomenout pozici zemí, jako je Itálie, tedy národů, které jsou přirozeně kandidáty na klíčovou roli v distribuci energie.
Dále je zde otázka Zelené dohody, v níž bude třeba sladit oprávněná očekávání členských států v hospodářské oblasti.
Pokud skutečně zůstane energetická transformace a dekarbonizace prioritou Evropské unie, rozhodně nemohou srazit na kolena konkrétní průmyslová odvětví nebo zatížit ekonomiky, zejména pokud hrozí, že se zhorší výkonnost národních trhů, a tím i stabilita vlád.
Náklady těchto zelených strategií skutečně nemohou zatížit národní vlády ani jednotlivá odvětví.
To by vedlo k eskalaci konfliktů a především by to nenaplnilo očekávání obnovené konkurenceschopnosti Evropské unie na světovém hospodářském trhu.