Existuje ústavní struktura EU?

Většina moderních liberálních demokracií má po vzoru Ústavy Spojených států amerických z roku 1787 tři složky moci: zákonodárnou, výkonnou a soudní.
Evropská unie není federací, ale ve srovnání s touto trojčlennou strukturou zahrnují současné Smlouvy (neboli primární právo EU) sedm orgánů: Evropský parlament, Evropská rada, Rada, Evropská komise nebo jednoduše Komise, Soudní dvůr Evropské unie, Evropská centrální banka a Účetní dvůr.
Pokud by se jednalo o pořadí v článku 13 Smlouvy o Evropské unii, dalo by se předpokládat, že Evropská rada je v rámci těchto sedmi institucí na druhém místě.
Na druhou stranu podobnost jejího názvu s názvem Rady přispívá k určitému zmatení veřejnosti.
Evropský parlament nedávno zveřejnil studii o úloze Evropské rady v institucionální struktuře EU, která má objasnit současnou a snad i budoucí situaci.
Studie, která těží z účelu analýzy pravomocí Evropské rady, nese název „Role Evropské rady v ústavní struktuře EU“.
Existuje však něco takového jako ústavní struktura EU, když návrh ústavy EU byl výslovně odmítnut v referendech ve Francii a Nizozemsku, a tudíž nebyl schválen?
Podle primárního práva EU určuje Evropská rada její obecné politické priority, včetně společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších oblastí vnější činnosti Unie.
Řeší také patové situace v oblastech politiky, jako například podle článků 82 a 83 Smlouvy o fungování Evropské unie, kdykoli se členský stát domnívá, že by návrh směrnice ovlivnil základní aspekty jeho systému trestního soudnictví.
Rovněž rozhoduje o existenci porušení hodnot EU ze strany členského státu (článek 7 Smlouvy o Evropské unii).
Třetím typem pravomocí je pravomoc Evropské rady zasahovat do změn Smluv v souladu s článkem 48 Smlouvy o Evropské unii.
Toto ustanovení však nezmiňuje pojem „změna ústavy“, spíše jen změna Smlouvy.
Na určitém pozdějším místě studie uznává, že v praxi Evropská rada dává ostatním institucím pokyny týkající se institucionálního rámce EU, nikoli však údajného „ústavního rámce“, po němž tolik touží samozvaní federalisté.
Studie označuje proces brexitu za „ústavní záležitost“, ale opět, pokud si přečteme článek 50 Smlouvy o Evropské unii, nevidíme tam vůbec žádnou zmínku o termínu „ústava“, ale pouze způsob, jak může členský stát vystoupit z Unie prostřednictvím dvoustranné dohody, a to od nuly.
Fiskální pakt je pak uveden jako příklad dalšího ústavního bodu, kde by Evropská rada dosud dávala pokyny jiným institucím.
Pokud by však takový pakt, Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii z 2. března 2012, měl ústavní status, znamenalo by to, že předpokládaná Ústava EU by byla velmi otevřená a zahrnovala by nejen tři smlouvy uznané za primární právo, ale i tuto čtvrtou a možná i další.
Jaký smysl by měla ústava, o které členské státy, které ji tvoří, ani nevědí, co přesně je? Jediným formálním dokumentem, kde se pojem „ústava“ používá pro instituci EU, je Evropský parlament.
Jeho výbor, který má na starosti institucionální aspekty evropského integračního procesu, zejména přípravu, zahájení a průběh řádných a zjednodušených postupů revize Smlouvy, se nazývá „Výbor pro ústavní záležitosti“ (příloha VI jednacího řádu Evropského parlamentu).
Nicméně vnitřní jednací řád Evropského parlamentu zaujímá v „ústavním“ rámci EU poměrně nízké místo.
Zdroj obrázku: Zdroj: Gale Blog