Subscribe
Ve Spojeném království se konaly všeobecné volby, což samozřejmě znamenalo, že pro Severní Irsko nastal čas voleb. Tam však na volebních tribunách neusilují toryové, liberálové nebo labouristé, ale celá pestrá a barevná flóra a fauna, která je v tomto koutě irského ostrova původní. Celkem se bojovalo o osmnáct křesel a výsledky zněly: sedm pro Sinn Fein, pět pro Demokratické unionisty, dvě pro SDLP a po jednom pro Ulster Unionists, Traditional Unionist Voice, Independent Unionist a stranu Alliance. Poprvé ve své historii je Sinn Fein, nacionalistická celoirská strana, největší severoirskou stranou ve Westminsteru. Nebo by se jí stala, kdyby tam Sinn Fein obsadila svá křesla, místo aby se držela své historické pozice abstinenta. Poslanci Sinn Fein svá křesla neobsazují, ale berou svůj plat, což je alespoň něco. Pro Sinn Fein to představuje volební triumf, neboť se již dříve umístila na prvním místě ve volbách do místních samospráv a ve volbách do Stormontu, sídla severoirského regionálního shromáždění. V návaznosti na to se znovu objevilo téma průzkumu na hranicích, tentokrát s ministrem práce. Rozhodnutí o uspořádání referenda o irské jednotě je v pravomoci ministra pro Severní Irsko, nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by se změnou vlády ve Westminsteru došlo k nějakému posunu směrem k uspořádání referenda. Sinn Fein se sice stala největší stranou ve Westminsteru, ale spíše díky tomu, že unionisté nepředstavili jednotnou frontu a DUP, největší unionistická strana, která vedla kampaň ve stínu zatčení svého bývalého vůdce kvůli obvinění ze sexuálního zneužívání v minulosti, ztratila tři křesla. Pokud se podíváme spíše na podíl hlasů než na mandáty, zůstává společný podíl hlasů pro Sinn Féin a druhou hlavní nacionalistickou skupinu, Sociálnědemokratickou a labouristickou stranu (SDLP), od Velkopáteční dohody „víceméně stabilní“ na úrovni přibližně 40 %. Marie Colemanová, profesorka irských dějin 20. století na Královské univerzitě v Belfastu, uvedla: „Zdá se, že část úspěchu Sinn Féin pochází z toho, že nacionalističtí voliči se více přiklonili k Sinn Féin a odklonili se od SDLP.“ K pravděpodobnosti, že ministr zahraničí vyhlásí průzkum na hranicích, dodala: „Potřebovali byste víc než jen výsledek jedněch parlamentních voleb – potřebovali byste vzorec voleb,“ řekla. „Potřebovali byste víc než jen mít nejvíce křesel – potřebovali byste většinu křesel. „Ale museli byste se také podívat na podíl hlasů pro dvě hlavní nacionalistické strany, které chtějí jednotné Irsko. „Takže je zatím velmi těžké vidět, že existují okolnosti, které by vedly ministra zahraničí k vyhlášení průzkumu na hranicích.“ Pro Sinn Fein je problém, s nímž se musí do budoucna vypořádat, problémem, který by v době vypuknutí potíží nikdo nepředpokládal. Nyní musí přesvědčit nejen protestantskou/unionistickou komunitu, ale také mnohé z katolické/nacionalistické komunity, přičemž je vždy důležité mít na paměti, že tito náboženští jmenovatelé nikdy nebyli dokonale sourodí s politickou identitou Seveřanů. Přesto na Severu dlouho panoval pocit, že demografie je osudová. Historicky byli katolíci sice v menšině, ale měli početnější rodiny a nakonec se podle myšlenek nacionalistů stanou většinou. Ve skutečnosti však v důsledku jiných faktorů tento den vytrvale odmítal svítat. V roce 2022 pak byly zveřejněny údaje ze sčítání lidu z roku 2021: Podíl obyvatel, kteří jsou katolíky nebo byli katolicky vychováni, činí 45,7 %.
% oproti 43,48 % protestantů .
Při předchozím sčítání lidu v roce 2011 bylo zjištěno, že 45,1 % obyvatel je katolíků nebo vychovaných katolíků.
Zjistilo se, že 48,4 % pochází z protestantského nebo jiného křesťanského prostředí. Pro nacionalisty z hnutí Irish Unity, jako je Sinn Fein, to však bylo něco jako osten.
Pokud jde o národní identitu, 31,9 % respondentů uvedlo, že se hlásí pouze k britské identitě, 29,1 % k irské a 19,8 % k severoirské.
Ve srovnání s předchozím sčítáním lidu v roce 2011 se podíl osob s identitou pouze britskou snížil.
Mezitím 8 % lidí uvedlo, že jsou zároveň Britové i Severní Irové – oproti 6,2 % v roce 2011.
Zatímco demografická podoba populace je jasná a podíl obyvatel, kteří jsou alespoň kulturně katoličtí, se bude jen zvyšovat, došlo k určitému oddělení národní a náboženské identity.
Nebo lépe řečeno, zejména mezi mladšími lidmi vzrostl pocit, že jsou Irové nebo Britové ano, ale hlavně Severní Irové.
Není překvapivé, že za čtyři generace své existence si i za nešťastných okolností děti, které se tam narodily, vypěstují pocit, že jsou z tohoto místa.
Ať už jsou bezprostřední příčiny změn starých identit a vývoje nových jakékoli, pro zastánce Sjednoceného Irska to představuje realitu a výzvu.
Skutečnost je taková, že všechny průzkumy naznačují, že referendum o jednotě, které by se dnes v Severním Irsku konalo, by bylo odmítnuto.
Výzvou je přivést na palubu nejen unionisty, pro které je jejich primární identitou britská, ale i ty, pro které je „Wee Six“ domovem a jsou rádi, že ponechají status quo.
Těžko říci, zda to Sinn Fein myslí s požadavkem referenda skutečně vážně, nebo zda jde o pro forma vystoupení, které je nutné, aby aktivisté na místě slyšeli a byli uklidněni.
Bývalý premiér Bertie Ahern poukázal na to, že každý, kdo má vážný zájem na sjednoceném Irsku, musí nejdříve vypracovat otázku, kterou položí lidem, než se bezhlavě vrhne do hlasování o hranicích.
Jak by vypadal právní ústavní a politický rámec sjednoceného Irska?
Jaká by byla vlajka, hymna, jazyk atd.?
Bylo by zapotřebí deseti let pečlivých příprav mezi Dublinem, Belfastem, Londýnem a Bruselem, aby byly vytvořeny právní a vládní struktury, které by usnadnily hladký přechod.
V každém případě by nejhorším scénářem mohlo být, že by v blízké budoucnosti hlasování o hranicích mohlo projít, ale jen těsně. Hranice s uzenou slaninou. V jednom z největších zvratů volební noci Ian Paisley Jr. prohrál svůj mandát v Severním Antrimu s Jimem Allisterem z Traditional Unionist Voice, který získal většinu 450 hlasů.
Volební obvod, který od svého vzniku v roce 1885 v každém volebním období zastupoval unionista, byl 54 let zastoupen členem rodiny Paisleyů. V roce 1970 byl reverend Ian Paisley zvolen za Protestantskou unionistickou stranu, která byla předchůdkyní Demokratické unionistické strany, rovněž založené reverendem Paisleym.
Dr. Paisley byl zakladatelem Svobodné presbyteriánské církve a stal se jednou z nejvíce polarizujících postav severské politiky.
Velmi se hlásil k tradici ulsterského unionismu Not an Inch (Ani o píď) a tvrdě kritizoval jakékoli hnutí, které podle něj ohrožovalo celistvost Unie nebo rozmělňovalo britskost Severního Irska.
Neustále kritizoval vládnoucí Oficiální unionistickou stranu a její značku „Big House Unionism“, jejíž vůdci pocházeli z řad pozemkové šlechty a aristokracie.
Poté, co velkou část svého politického života strávil jako ostrý kritik na vedlejší koleji, se jeho politické osudy po uzavření Velkopáteční dohody změnily.
V roce 2004 se jeho DUP stala největší stranou v provincii a v roce 2006 spolupodepsal dohodu ze St Andrews a připojil se k vládě se Sinn Fein.
Protože DUP pohltila oficiální unionismus, Sinn Fein získala podporu umírněné SDLP.
Dr. Paisley se poté stal prvním ministrem Severního Irska.
Pro pozorovatele severní politiky byl pohled na Dr. Paisleyho, který se stýkal s bývalým členem IRA Martinem McGuinnessem, více než znepokojivý.
Jejich vztah byl zřejmě tak dobrý, že se jim začalo přezdívat „bratři Chuckleové“.
Ve volbách v roce 2010 ho ve volebním obvodu Severní Antrim vystřídal jeho syn.
Muž, který měl nakonec zaujmout jeho místo, Jim Allister, odešel z DUP na protest proti podpisu St Andrewské dohody a vstupu do vlády sdílející moc se Sinn Fein, politickým křídlem Prozatímní IRA.
Allister v roce 2024 kandidoval na kandidátce, která by byla Ianu Paisleymu staršímu velmi povědomá.
Útočil na falšování britské suverenity, které je obsaženo ve Windsorské dohodě.
Jeho platformou byl útok na hranici s kouřící slaninou.
Po brexitu byla velkou otázkou, která zaměstnávala mysl na těchto ostrovech, co dělat se Severním Irskem.
Jak by se dalo zabránit zavedení tvrdé hranice.
Jak by bylo možné zachovat společný cestovní prostor.
Odpovědí na tuto otázku byl Windsorský rámec, který upravuje fungování protokolu mezi Irskem a Severním Irskem.
Podle tohoto rámce však budou severoirští výrobci křupek podléhat zákazu EU týkajícímu se kouřových aromat kvůli obchodním ujednáním po brexitu, která by mohla vytvořit „kouřovou hranici pro slaninu“ s Británií.
Jim Allister, nově zvolený poslanec za Severní Antrim a vedoucí představitel Tradičního unionistického hlasu, řekl: „Všechno to samozřejmě vyplývá z toho, že se EU prostřednictvím nespravedlivého protokolu vzdala suverenity nad mnoha aspekty hospodářského života Severního Irska. „Protokol, který absurditu této situace dovádí ještě dál v tom, že uzené slaninové lupínky vyrobené v GB se mohou dovážet do NI, ale my je zde vyrábět nemůžeme.“
Co nikdo nedokáže a nechce říci, je, že tento konkrétní gordický uzel by se mohl podařit rozplést.
Když vznikala Velkopáteční dohoda a všechny následné dodatky, protokoly a kodicily, bylo to v určitém právním kontextu.
Republika i Spojené království byly členy EU a společného cestovního prostoru. Zdá se velmi nepravděpodobné, že by Mo Mowlan nebo Tony Blair v roce 1997 někdy nahlas uvažovali „ale co když vystoupíme z EU?“.
Možná se jen nacházíme ve scénáři „mít, nebo jíst koláč“ a jediným řešením je to, které navrhl irský politik úzce spjatý s původním mírovým procesem; všichni se tváří, že mají, co chtěli, všichni vyhlásí vítězství a jedeme dál.
Londýn Dublin Reset Slovo, které všichni v trojúhelníku Belfast Dublin Londýn používají, je Reset.
Zvolení Starmera a labouristické strany je příležitostí k resetování vztahů mezi ostrovními sousedy, které byly v poslední době poněkud nabourané a roztříštěné.
Neříká se však, že nový vřelejší vztah usnadní nejen příchod Keira Starmera, ale také povýšení Simona Harrise, respektive odchod Lea Varadkera.
Jeden z toryovských ministrů s dlouholetými zkušenostmi s jednáním s Dublinem jako úředník i politik se svěřil, že Leo byl všeobecně považován za nejnepřátelštějšího protibritského ministra a taoiseacha, jakého Whitehall zažil za více než jednu generaci.
Jeden úředník vzpomínal, že i když během pracovního dne došlo k ostrým neshodám, jakmile se odložila pera, vztahy byly srdečné a přátelské, ale Leo se po pracovní době zdržoval jen zřídka a vždy působil dojmem člověka, který chce být jinde s jinými lidmi.
Je také nepochybně pravda, že proces brexitu silně zatěžuje vztahy mezi Dublinem a Londýnem.
Mnozí v toryovské straně se stále cítí více než ukřivděni chováním nejen Lea, ale i Simona Covenyho v době napjatého premiérství Teresy Mayové.
Měli pocit, že komentáře obou pánů několikrát vážně podkopaly tehdejší premiérku v jejích pokusech prosadit společnou dohodu.
Obzvláště zarážející bylo, že se zdálo, že tyto komentáře nepřicházely proto, aby získaly nějaký politický kapitál doma nebo v Bruselu, ale prostě z jakéhosi zlomyslného potěšení z toho, že jí zkomolily hřiště.
Toto vnímání, ať už bylo oprávněné, nebo ne, velmi hluboce poškodilo historickou dobrou vůli, která byla v Konzervativní straně vůči Irsku široce pociťována.
Doufejme, že Keir Starmer přichází k jednacímu stolu bez této nevraživosti a do značné míry bez performativního unionismu, který se od předsedy toryů očekává.
Má neobvyklé zkušenosti se severoirskou politikou a kulturou z pěti let, které strávil jako poradce pro lidská práva Policejní služby Severního Irska, která vznikla jako náhrada za Královskou ulsterskou policii.
Patrick McGuire v článku v Time uvádí jak jeho osobní vazby na Irsko, tak početný irský kontingent blízkých poradců, které má kolem sebe.
Všichni mu přejí vše dobré, ale je třeba mít na paměti moudrá slova z onoho klasického díla anglických dějin, 1066 a všechno ostatní: „Gladstone strávil svá léta na sklonku života tím, že se snažil uhodnout odpověď na irskou otázku; bohužel, kdykoli se zahřál, Irové otázku tajně změnili.