Francouzská fraška

Křesťané po celém světě byli pobouřeni.
X bylo v plamenech.
Rozhořčení bylo tónem du jour.
Mnozí na protest prohlásili, že se už nebudou dívat ani na minutu přenosu z těchto olympijských her.
Francouzská biskupská konference označila pohoršující část podívané za „výsměch a zesměšnění křesťanství“.
Zahajovací show odsoudili všichni pravicově smýšlející lidé a všichni lidé na pravici.
Což byl samozřejmě smysl celého cvičení.
Lidé křesťanů byli samozřejmě naštvaní, a nejen křesťané.
Samozřejmě, že vyjadřovali své pocity, hněv, ale také zranění.
Bylo by hloupé očekávat něco jiného.
Nicméně reakce byla to, po čem tento kus pubertální grotesky toužil.
Hluboko v psychice krajní levice se skrývá hrdinské odmítání přijmout realitu.
Oni se světu nepřizpůsobí, on se musí přizpůsobit jim.
Tváří v tvář neměnným zákonům ekonomiky reagují na svět jako rozzuřené čtrnáctileté dítě křičící na svého otce.
To není fér!
Nenávidím tě!
Nejsi můj skutečný otec!
To, co svět v Paříži viděl, bylo zoufalé poskakování teenagerů před dospělými, kteří se dožadují pozornosti a jako štěkající štěně je důležitá pozornost, nikoli její kvalita.
Kopanec je stejně dobrý jako plácnutí.
Tito „odvážní“ umělci byli (zde si vyberte) Vyzývající Podvracející Zpochybňující Satirizující Konfrontující Rebelující Konfrontující Vzdorující a tak dále a tak dále a tak dále.
Je skutečně jednou z nejúnavnějších věcí na našich přátelích z levice, že si stále musí představovat sami sebe jako odvážné povstalce, statečné sans culottes útočící na hradby zakořeněné moci, vrhající se proti branám hradu, za nimiž se krčí zkorumpované síly reakce.
Jsou u moci již po generace.
Vládnou ve školách, v televizi, v kinech, v nakladatelstvích a v celém umění.
Pochybuje snad někdo o tom, že bychom v roce 2024 v redukované Bastile nenašli v jejích celách markýze de Sade.
Dostával by štědrý grant od Rady pro umění a měl by dobré recenze v Le Monde a navíc, když by se neohrožení novináři ptali proletářů a sans culottes, proč volili Le Pena, víc než pár by jich řeklo, že už mají dost toho, že se z jejich daní podporují aristo perves, jako je on.
Viděli jsme, že mnozí Francouzi spěchají na Twitter, že se stydí, stydí a jsou znechuceni, a tak by to mělo být .
Bylo to hrozné ne z morálního, ale z uměleckého hlediska.
Byl to festival klišé.
Ve skutečnosti to nebylo vůbec šokující, vyzývavé ani podvratné.
Bylo to v jazyce zákona pouhé vulgární urážení.
To, že nám národ Cocteaua a Grand Guignol dal tuto ubohost, je vskutku trapné.
Tak bolestně aktuální, tak strašně sebeuvědomělé.
Kdyby ve vašem místním amatérském divadelním souboru došlo k převratu a moci by se chopil kádr šestnáctiletých křižáckých trotlů, slibuji vám, že by vytvořili tohle.
Jak můžeme být šokováni tím, co jsme už viděli? Tím, co jsme již mnohokrát viděli a udělali lépe.
Dominantní estetikou, a to není řečeno pro výsměch, ale popravdě, byla Eurovize.
Kdybyste chtěli být laskaví, mohli byste říct, že režisér zřejmě někdy viděl nějaké umění.
Byly tam záblesky čtvrté ruky Pasoliniho, Felliniho, Almodovara a Daft Punku, ale od natočení 120 dnů Sodomy uplynulo 50 let a od jejího napsání více než 200 let a v dnešní době nás Vousatá žena šokuje, jen když chceme.
Příkladem je „reimaginace“ Leonardova Cenacola, která měla ublížit, ne vyzvat.
Existuje v umění kromě Giocondy nějaký obraz, který je tak často předmětem pastiše a komedie?
Pokud se právě toto queering obrazu neodehrávalo někde na nějaké pride akci v posledních 40 letech, bylo by to úžasné.
Popravdě řečeno, celé to zavánělo melanží pochodů hrdosti a Drag actů kolem roku 1998.
Nedostatek originality v něčem, co se věnuje kreativitě, by mělo sedm lidí, kteří se starají o zdraví francouzské umělecké scény.
Je samozřejmě snadné se ptát, proč by v hluboce sekulární Francii mělo být považováno za odvážné nebo zajímavé útočit na křesťanství a využívat postavu Krista, když jsou k dispozici jiné, zajímavější a vyzývavější postavy, ale kvíz není zábavný, když jsou odpovědi příliš snadné.
Existuje mnoho osudových lidí, kteří v tomto představení vidí další důkaz zániku naší civilizace.
Možná má Paglia pravdu a jde jen o další projev fin de siecle dekadentní kultury.
Jedné noci, o které je řeč, jsme viděli oslavu Dionýsa a Apollón nebyl nikde k vidění.
Pokud je to tak, pak je to tak, ale celkově byla tato hloupá odvozená show dobrá věc, opravdu velmi dobrá věc.
Většina lidí většinou nevěnuje pozornost věcem, které pohlcují životy těch, kdo se účastní kulturních válek.
Většina lidí stále méně věří tomu, co slyší a čte.
Internet tím, že vytvořil prostor, kde se může dařit konspiračním teoriím, vytvořil v reakci na to skepsi, kdy cokoli, co se na první pohled zdá nepravděpodobné nebo bizarní, je těmi šílenými pravičáky odmítáno jako další konspirační teorie.
Každý, kdo se v posledních deseti letech účastnil kulturních válek, vám řekne, že opravdu nejtěžší je přimět „normální“ lidi, aby uvěřili nepřikrášleným faktům o tom, co se děje na kulturní levici.
Stovky milionů lidí po celém světě si sedly k televizi v očekávání, že uvidí oslavu Francie a Sportu, a místo toho dostaly drag queen Ježíše.
Miliony obyčejných Joeů a Josefín se dočkaly toho, jaké zázraky je čekají v nadcházející utopii, a to by mohlo těm statečným duším v zákopech trochu ulehčit situaci, když teď prostý lid na vlastní oči viděl, před čím ho blázniví pravičáci už léta varují.
Kočka vylézá z pytle.
To je jenom dobře.
Uvádí se, že „teplý“ režisér představení si přál vytvořit něco, co by bylo otevřené a zahrnovalo všechny.
To, co z toho vzniklo, bylo velmi užitečné okno do světa probuzených.
Inkluzivita vypadá velmi imperiálně, jako pohrdavý kulturní kolonialismus. V 60. letech Francie vyvezla do Spojených států literární teorii, která se vyvinula a metastázovala v totalitní ideologii, a na základě toho, co bylo vidět v Paříži, progresivní francouzská levice v roce 2024 tuto ideologii znovu dovezla celou a nestrávenou.
V aktu dechberoucí zpupnosti bylo divadelní dílo, o němž museli vědět, že bude pro velkou většinu lidských bytostí buď nepřátelsky urážlivé, nebo doslova nepochopitelné, prezentováno jako akt inkluze.
V tomto světě je jazyk násilím, tak jak to může být vykládáno jinak než jako násilný čin.
Max Stirmer se domníval, že smyslem osvícenství, měl pravděpodobně na mysli hlavně francouzské osvícenství, bylo přemožení Boha, a stejně jako po něm Nietzsche se domníval, že důsledkem toho je ponechání člověka jako Boha na svém místě.
No a zkušenost^20. století nám říká, že apoteóza se nekonala.
Chrámy se stavěly Rozumu, ale nakonec Dionýsos zvítězil a racionalita je jen patriarchát a privilegium bílých.
Možná.
Samozřejmě, že lidi budou prvky představení urážet.
City budou zraněny.
Důležité upřímně zastávané názory byly zesměšněny a víte, to je v pořádku.
Ano, je naprosto sporné, jestli to bylo na místě a v pravý čas.
Jistě můžete požádat svou vládu, aby nebrala vaše peníze na financování lidí, kteří se vám vysmívají a pohrdají vámi.
Kromě hrubých klišé plných hereckých výkonů, kromě snahy být tak transgresivní, zůstal v divákovi pocit naprostého nedostatku sebeuvědomění.
Tohle byla agitační rekvizita vytvořená umělci žijícími zcela v bublině.
Při sledování této komedie bez špetky humoru mi na mysl nepřišla slova Zarathustry, ale jiného proroka úzkosti Sorena Kierkegaarda: „Lidé požadují svobodu slova jako kompenzaci za svobodu myšlení, kterou zřídkakdy využívají“.